Text: J 16,4-15 Kazatel: František Plecháček
„Neřekl jsem vám to na začátku, poněvadž jsem byl s vámi. Nyní však odcházím k tomu, který mě poslal, a nikdo z vás se mě neptá: Kam jdeš? Ale že jsem k vám tak mluvil, zármutek naplnil vaše srdce. Říkám vám však pravdu: Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám. On přijde a ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud: Hřích v tom, že ve mne nevěří; spravedlnost v tom, že odcházím k Otci a již mne nespatříte; soud v tom, že vládce tohoto světa je již odsouzen. Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to nesnesli. Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší. A oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, neboť vám bude zvěstovat, co přijme ode mne. Všecko, co má Otec, jest mé. Proto jsem řekl, že vám bude zvěstovat, co přijme ode mne.
Milé sestry, milí bratři, s Ježíšem a jeho učedníky se tu setkáváme ve chvílích nesnadného loučení. Učedníci jsou celkem pochopitelně zarmoucení a vystrašení. Ježíš mluví o svém odchodu, ale také o budoucím pronásledování své církve, o tom, že to jeho učedníci a učednice nebudou mít ve světě jednoduché.
Zármutku svých blízkých Ježíš nečelí nějakým laciným utěšováním. Ujišťuje své učedníky, že jim jeho odchod prospěje. Podobné povzbuzení jsme četli i ve 14. kapitole Jana minulou neděli v Chotěboři. Tam Ježíš mluvil o příbytcích, které svým věrným připraví v domě nebeského Otce. Zde v 16. kapitole zaslibuje seslání Parakléta, Ducha Přímluvce a Utěšitele. Oba evangelijní oddíly svědčí o tom, že Ježíš nevystoupil k nebeskému Otci jen proto, aby tam odpočíval. Ani ve svém vyvýšení nepřestává myslet na své učedníky a učednice. Ani jako oslavený Pán ve svém výsostném postavení na nás nezapomíná a nepřestává jednat v náš prospěch!
Ježíšovým odchodem k Otci Boží dílo ve světě ani zdaleka neskončilo, naopak – vstoupilo do další fáze. Sesláním Ducha se nyní definitivně rozšiřuje na celý svět. Dar Ducha je skutečnost zásadního významu, kterou je třeba si připomínat pořád, nejenom o svatodušních svátcích. Bez setkání se Vzkříšeným by apoštolé zůstali schovaní za zavřenými dveřmi a pak by se v tichosti vytratili do svých domovů. A bez seslání Ducha svatého by učedníci zůstali sedět v Jeruzalémě a nehnuli by se nikam ani na krok. O tom zase vypráví jiný evangelista – Lukáš. Kdyby sám Bůh nevyzbrojil své apoštoly mocí svého Ducha, evangelium by se k nám nikdy nedostalo. Neměli bychom ani potuchy o živém Bohu. Zkrátka o to nejdůležitější – aby se dobrá zpráva dostávala k dalším a dalším lidem – se stará především sám Bůh! Nenechává to jen na libovůli nás kazatelů, své církve. Protože svět se má dovídat o živém Bohu a jeho díle pro nás.
Duch Přímluvce ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud. Není to překvapení? Duch svatý je přece seslán církvi, v ní má působit, probouzet ji a povzbuzovat a uvádět ji do veškeré pravdy. Ale tady čteme, že Přímluvce je poslán také do světa a má i v něm nějak působit.
Vůbec to zvláštní Janovo dělení na „církev“ (učedníky a učednice) a „svět“. Copak my křesťané nežijeme ve světě, copak není i naším světem a naším prostředím? V čem spočívá linie rozdělující církev a svět? To, čím se odlišuje církev od světa, je víra v Ježíše. Ne zvláštní morální či jiné přednosti křesťanů, ale na prvním místě důvěra v Ježíše, spolehnutí se na Boží slitování.
Svět nevěří a v tom spočívá podstata jeho hříchu. Jako hřích jsou zhusta chápány jednotlivé zlé činy, vraždy a loupeže, lži a podvody. Ale kořenem všeho toho zla je právě odmítnutí Boha v jeho láskyplném příklonu k lidem, odmítání Božího odpuštění, pohrdání ukřižovaným a vzkříšeným Beránkem. Svět je usvědčován již samotnou existencí církve, která se s pomocí Ducha svatého přiznává k Ukřižovanému a zvěstuje jeho vítězství. A ve sporu se světem nás Duch Přímluvce ujišťuje, že naše víra není „omylem“ nebo sebeklamem. Zásadním omylem je naopak nevíra těch, kteří odmítají Boží pozvání.
Je spravedlivé, že právě ten ukřižovaný Ježíš byl přijat Bohem, že jemu Bůh Otec svěřil veškerou moc na nebi i na zemi. Podivuhodná Boží spravedlnost se ukazuje ve vítězství lásky a milosrdenství nad zdánlivě mnohem mocnějším zlem. Ježíš zjevuje Boha, který stojí na straně dobra – a zároveň neochvějně na naší straně – proti všemu, co nás trápí, tísní a ubíjí.
Součástí dobré zprávy je i svědectví, že vládce tohoto světa je již odsouzen. Myslí se na tu na toho zlého, který svou moc získává lží a podvodem, neustálým naleptáváním lidské důvěry v dobrého, milostivého Boha. Vrchní žalobce a pomlouvač lidí již byl odsouzen. Ztrácí moc všude tam, kde se lidé chopí té dobré zprávy o Božím vítězství a začnou z ní žít.
A Duch svatý přichází a otvírá nás Boží milosti, abychom jen neživořili ve stínu trápení a nevraživosti a nepochopení, ale skutečně žili, smysluplně a svobodně ve světle Kristova vítězství. Uvádí nás do veškeré pravdy. To je asi třeba trochu vysvětlit: Duch svatý z nás neudělá „všeználky“, kteří by byli schopni se zasvěceně vyjadřovat vždycky a ke všemu a na všechno by měli ten jedině správný recept. Jde tu o veškerou pravdu Ježíšova kříže a vzkříšení, o pravdu jeho života. Je to Duch svatý, kdo nám pomáhá proniknout do významu Ježíšových slov, jimiž znovu stavěl na nohy odstrčené ubožáky, všemi odmítané a opovrhované provinilce. Jen Duch Boží nám může odhalit tajemství Ježíšových mocných činů, jejichž cílem nikdy nebylo udělat si reklamu a získat pro sebe nějaký prospěch.
Právě Duch svatý, protože je Duchem Otcovým i Ježíšovým, vytrvale povzbuzuje církev k zvěstování dobré zprávy, k misii, a také k diakonii, ke službě různě potřebným lidem. Diakonie, jejíž den dnes můžeme slavit, mimo jiné také sbírkou v její prospěch, není pouze dílo lidského milosrdenství a soucitu a výsledek organizačního talentu, ale výsledek působení Ježíšova Ducha lásky a zároveň odpověď na Boží slitování, výraz toho, jak naše církev rozumí pojmu „následovat Krista.“
Přímluvce je skutečně Duch Otcův i Ježíšův. Nebude nás vyučovat nějaké novinky, spíš nám chce nově vykládat to, co pro nás už bylo učiněno a co platí. Protože je to Duch Ježíšův, můžeme se spolehnout, že nás bude vždycky učit a vést pro dobro naše i druhých lidí. Nezbývá než ho prosit, aby přicházel a ujímal se slova v našich bohoslužbách i ostatních shromážděních, v životě sboru i církve.
Duchu svatý, přijď a buď naším učitelem i utěšitelem, moudrostí i nadějí! Amen.
