Text: Jan 20,19-29 Kazatel: Daniel Ženatý
Téhož dne večer – prvního dne po sobotě – když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám.“ Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. Ježíš jim znovu řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu řekli: „Viděli jsme Pána.“ Odpověděl jim: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“ Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se doprostřed a řekl: „Pokoj vám.“ Potom řekl Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“ Tomáš mu odpověděl: „Můj Pán a můj Bůh.“ Ježíš mu řekl: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“
Je první nedělní večer po Ježíšově smrti. Učedníci za sebou zavřeli dveře. Bojí se, schovali se v jakémsi domě. Je jim asi zle. Ježíš přece říkal, že přijde, že ho učedníci zase uvidí, že se zármutek změní v radost, že jim daruje pokoj, o jakém se celému světu ani nesní, že učedníky pošle do světa…Měli naději, že to není jen tak s tím Ježíšem, že se děje to co kdysi začalo s Abrahamem. Že je přece s nimi Bůh, ten který dokáže vyvést svůj lid z otroctví. A ono nic. A kdo ví, jestli po nich nepůjdou taky. Ježíše zabili, co bude s nimi? Napadne někoho, že je potřeba vyhladit ty buřiče jednoho po druhém?
Také se ocitáme v těžkých situacích. Někdy s odstupem zjistíme, že zase tak těžká ta situace nebyla. Ale jindy je skutečně nad naše síly. Tolik naděje a očekávání jsme měli, a nic. Ani nemá cenu chodit ven, s nikým se nám nechce mluvit, k čemu to všechno je. Zavřeme se jako tulipán v ranním chladu a je nám jedno, co se děje kolem.
Je neděle večer, Ježíš vchází do místnosti plné vystrašených učedníků. Nepřekážejí mu zamčené dveře. Nepotřebuje, aby mu otevřeli, tuší, že s ním už nikdo nepočítá. A přece vchází. Vchází i tam, kde se po něm nikdo neptá. Vzkříšený Ježíš dokáže vstoupit do zamčených domů i do zabarikádovaných duší. Kdo ví, co mu dá více práce? Asi vstoupit do těch zavřených duší…
Postaví se doprostřed svých učedníků, zaplní celý prostor. „Pokoj vám.“ Do místnosti plné strachu a nejistoty přináší Ježíš pokoj. Pokoj to je pravda, milost, spravedlnost, naděje. To je požehnání. A ukazuje učedníkům svoje ruce a bok. Samá díra. Ten, kdo vstoupil přes zavřené dveře, není nějaký přelud, přízrak, vidina. Je to ten Ježíš, který s nimi chodil, který v Galileji udělal tolik zázraků, ten který s nimi večeřel a který zemřel na kříži. Jeho utrpení bylo skutečné, zanechalo po sobě stopy na jeho rukou a v jeho boku. Učedníci je vidí. Ale teď je Ježíš znovu živý.
„Pokoj vám“. Jakoby to jednou nestačilo, Ježíš opakuje běžný pozdrav. Pokoj vám. To není jenom pozdrav. Pokoj vzkříšeného Krista skutečně, tehdy i dnes odnímá strach a úzkost. Zbavuje nervozity a stresu. Protože je to pokoj drahý, zaplacený jeho krví, jeho životem.
Ježíš své učedníky nenechá v klidu. Posílá je ven. Ať otevřou dveře a vyjdou do světa. Mezi lidi. Učedníci se stávají vyslanci vzkříšeného Krista, skutečnými apoštoly. Mají povědět ostatním, co viděli a co prožili. Že jejich Pán je živý, že strach se proměnil v radost, a ustrašená nehybnost se změnila v pohyb plná naděje.
A nebudou sami. Ježíš jim dává Ducha svatého. Vdechuje jim ducha, který dá to, co není v lidech. Sílu, odvahu, víru. Vyvede učedníky vyvede z jejich uzavřenosti. Bude je postrkovat k Bohu a k lidem.
V učednících bude pokračovat dílo, které začal Ježíš. A které Bůh začal, tehdy když tvořil svět. Budou mluvit o odpuštění, budou v Ježíšově jménu odpouštět. Odpuštění není nic laciného, to je něco, co bolí a stojí úsilí, po čem někdy marně toužíme. Není to hotovo během chvilku, může se to vléct, jako když Josef odpouštěl svým bratřím. Ale bez odpuštění to nejde. Odpuštění je ta síla a moc ducha. Mění svět a vztahy. Je nad logiku a zdravý rozum. Neuvažuje v rovině, co si kdo zaslouží a co si kdo nezaslouží.
Tomáš, jeden z dvanácti, však s nimi nebyl, když Ježíš přišel. První co Tomášovi ostatní řeknou, je – viděli jsme Pána!
Tomáš nemluví o učednících, že jsou nějací divní. Neříká, co se vám stalo? Mluví o sobě. Dokud já neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.
Z moderního hlediska jedná odpovědně. Nespokojí se s tím, co se mu předkládá, chce si vše sám ověřit. Důvěřuj ale prověřuj. A tento postoj, z lidského hlediska správný, se ukáže, že na Boží věci nestačí.
Někdo vykládá ta Tomášova slova ještě tak, že Tomáš chce mít jistotu, že ten Vzkříšený je opravdu týž, který trpěl, byl ukřižován, zemřel. Že to není podvod. Někdo se snaží na tom vydělat a vydává se Krista, náboženství může být dobrý kšeft.
Uplynul týden. Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Opět byli učedníci uvnitř, opět byly dveře zavřeny. Ježíš opět přišel a opět se postavil doprostřed, a opět řekl pokoj vám. Stejné jako před týdnem, jen je jich tam o Tomáše víc.
Na něj se Ježíš obrací s výzvou – polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř! slyší Tomáš.
Mocná chvíle, Tomáš jen hlesne, můj Pán a můj Bůh. Pozornost je upřena na Krista. On stojí uprostřed, on drží klesající, on vyzývá k víře. Není to boj kdo z koho. Kristus je vítěz ať tomu věříme, nebo nevěříme. Tomáš je přemožen, visí na Kristu, prsty ani ruku do ran nevloží.
A pak řekne Ježíš slovo – že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili.
Je to příběh pro nás. My jsme ti blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili. Živého Krista nevidíme. Nelze si jej ověřit zrakem ani hmatem. Zbývá pouhé – věřit. Ta zdánlivě moderní metoda – dokud si to sám neověřím, tak neuvěřím, vůči Bohu nefunguje. Funguje jen ta jedna, pro kterou je tady církev a shromáždění. Uvěřím tomu, co druzí říkají. Ti kdo o Bohu vyprávějí, s nadšením v hlase. Jistě i nás, podobě jako Tomáše, Kristus nezesměšňuje. Kolísavou víru nám nevyčítá. Naopak, hledá, jak nás posílit.
Tak tomu je a a bude dokud Kristus podruhé nepřijde. On, živý Pán světa i kosmu, nám dává svého ducha. Aby nás vyváděl ven ze zavřených dveří, aby sílil naši víru, aby dával dobrá slova a činy. A vodil nás do shromáždění těch, kdo podobně věří.
Věčný Bože, posílil jsi apoštola Tomáše ve víře ve vzkříšení svého Syna. Pozvedej i nás, když pochybujeme. Dej, abychom nezpychli představou, jak dobrý je náš rozum, a že budeme věřit tomu, co si napřed ověříme. Dopředu si ověřit nemůžeme nic. Až zpětně můžeme vyznat, ano byl jsi s námi.
Vzkříšený Pane, toužíme po tvé blízkosti v naší úzkosti. Zaháněj pohybnosti, které nás někdy otravují. A posiluj víru, že nezáleží na našich představách o tobě, ale na tom, že ty žiješ.
K tobě se obracíme – Prosíme tě vyslyš nás.
Prosíme za ty, kdo se bojí vyjít ven. Kdo se stydí. Kdo si myslí, že za nic nestojí. Dej jim víru, žes pro ně zemřel proto jsou cenní a vzácní a mohou vyjít ven a pohledy druhých jim neublíží.
K tobě se obracíme – Prosíme tě vyslyš nás.
Prosíme za lidi, kteří trpí válkou a jejími následky. Ať tvůj pokoj dodá odvahu a naději také jim. Prosíme za lidi slabé, staré, nemocné, drž je za ruku v jejich osamělosti. Přijímej ty, do svého nového, jiného života ty, kdo umírají
K tobě se obracíme – Prosíme tě vyslyš nás.
Prosíme za naše rodiny, za náš sbor, tvoji církev, za naši zemi. Prosíme tě o pokoj a místo pro každého člověka na tomto světě, protože každý je tvým stvořením, za každého jsi zemřel, pro každého jsi znovu živý.
Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi, chléb náš vezdejší dej nám dnes, a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům a neuvoď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého, neboť tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen
