Text: 2 Kor 13,11-13 Kazatel: Daniel Ženatý
Nakonec, bratří: žijte v radosti, napravujte své nedostatky, povzbuzujte se, buďte jednomyslní, pokojní, a Bůh lásky a pokoje bude s vámi. Pozdravte jedni druhé svatým políbením. Pozdravují vás všichni bratří. Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi. 2 Kor 13,11-13
Povědět někomu, jak má žít a co má dělat, nebývá snadné. Připravujeme si pro to podmínky. Moc se mně líbí, co děláš. Už dlouho si všímám, jak jsi šikovný. Skvělé. Pokud bych tedy jen tak lehce mohl něco povědět, pak… a následuje napomenutí.
Pavel tuhle metodu neužívá. Vždyť ještě v předchozí kapitole je pěkně rozdurděný a ironický. Asi jsem tedy horší než ti vaši veleapoštolové, které tak tupě posloucháte! Promiňte mi tu křivdu, jestli jsem si dovolil u vás být zadarmo, zatímco ty pomlouvače platíte a krmíte! Necháte si od těch veleapoštolů líbit, že vás zotročují, ochotně snášíte, že vás přezírají, vyjídají, obírají či vydírají – musím přiznat, že na něco takového teda jsem asi příliš sláb… Nechápu to.
A takto rozrušen si dovolí je vyzvat k určitému jednání. Jakoby si byl jist, že ten základ je dobrý. Jako když se dohadujeme s někým, koho máme rádi a víme, že střet názorů nás od sebe neodradí. Rád vzpomínám, když jsem před 35 lety začínal jako vikář a farář byl na pastorální konferenci, tedy měsíčním setkání farářů jednoho seniorátu. Byli tam dva ctihodní kolegové penzijního věku. A ti se do sebe pravidelně slovně pouštěli s takovou vervou, že jsem se díval po ostatních, zdali už nastává ten pravý okamžik zalézt pod stůl. Pastorálka skončila, jeden druhému laskavě pomáhal do kabátu, ptal se s upřímnou účastí na zdraví manželky, a zdali už jí to koleno nezlobí. Vážili si upřímně jeden druhého, měli se rádi, bouře na povrchu nemohla otřást základem jejich vztahu. Myslím, že podobně to měl Pavel s Korintskými. Vzteká se, bouří se proti pomluvám a zpochybňování, brání se co má síly, ale má je rád, a tak – na konec, aby nezapomněl, ještě řekne, co by měli dělat.
Ty výzvy bezpochyby platí i nám. Trochu se jich bojíme. Aby… Abychom nenaletěli, abychom se nezklamali, aby námi někdo nemanipuloval, abychom nebyli směšní. Ale. Myslím si, že tu a tam si můžeme dovolit ten luxus a můžeme ty obranné mechanismy vypnout. A jen tak prostě a bezelstně to vzít vážně. Může to být pro mé dobro.
Bratři a sestry – radujte se – buďte radostní. Zkuste to. Samozřejmě že problémy a nedostatky existují. Nikdo je nechce zakrývat. Ale. Ale přece aspoň trochu někde něčeho pěkného také je. K tomu spěchejme víc, než k popisu nedostatků a závad. Vždyť patříme Bohu, to když si uvědomíme, to dodá radost. Nebojme se toho. Zkoušejme to.
Napravujte své nedostatky. No ne že by nám to bylo milé, když na nás někdo takhle spustí, ale na druhou stranu, kde to dnes slyšíte? Kdo si v moderní společnosti osobní svobody vůbec dovolí povědět, něco tak drzého jako – napravujte své nedostatky? Dá se to přeložit – uvést do pořádku. Uspořádat. Hm a to už asi pokýváme hlavou. To jo. Je toho spousta, co bych potřeboval uvést do pořádku. Stačí, abych přišel domů a otevřel první šuplík, který uvidím… A to jsou jenom věci, často krámy. Ale co vztahy – k sobě, k druhým, k Bohu – pořád je co rovnat.
Komenský by řekl, že pořádek dělat mohu a mám, protože mne Bůh stvořil, a on Stvořitel také vnesl řád do zmatku a chaosu. A já mu patřím, tak mohu také hledat ten dobrý Boží řád a vnášet jej do svého života, a napravovat a rovnat.
Povzbuzujte se, těšte se navzájem. Nezačínejte rozhovor hned první větou, co je špatně a jak teda opravdu je to hrozné.
Buďte jednomyslní – ve smyslu nechte se vést Kristem. Myslete na Krista. Nestavte sebe sama za měřítko co je dobré. Snadno se spletete. Mějte Krista před sebou, od něho se učte, s ním poměřujte své jednání i své myšlení. Mějte pokoj, mír, vždyť to, co je potřebí to Bůh dává – úplně, zadarmo, tak co?
A pak je tam výzva – pozdravte jedni druhé svatým políbením. Ták. A kde začneme? A jak? A každý s každým? Nebo první lavice s poslední? Byl to obyčej v první církvi, někde se udržel až do 13 století. Lidé se políbili na znamení úplného smíření. Nechci zlehčit. Vůbec ne. Pořádné smíření může být – je – tak náročný proces, vyčerpávající, jdoucí až na dno, že vlastně není nic přiměřenějšího té události, než – políbení. Znamení nové důvěry, nové blízkosti, naše vina už mezi námi nestojí, můžeme zase být tak blízko…
A pak slova, která tak často slýcháme. Někdy na úvod bohoslužeb, jindy na závěr jako požehnání – Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi. Je to sdělení. Tak to je. Tak se to na nás hrne. Tak nás to zaplavuje, až se nemůžeme nadechnout.
Nesnadno se to vyjadřuje, a tak si někdy pomáháme i drobnými slůvky – ať je ta milost s vámi. Kéž je. Prosíme, aby byla. Slůvka pomáhají vystihnout směr, kterým to jde. Ale. Ta slůvka také mohou ta sdělení nechtěně oslabovat. Požehnání, přejné sdělení, naléhavě říká – milost Kristova, láska Boží, přítomnost Ducha svatého – je prostě s vámi, to se děje! To existuje a apoštol, nebo žehnající říká – tady to je, teď se to děje.
V mé soukromé horečnaté představě je to jako když se zvednou stavidla rybníka. A už se to valí. A nemá cenu tomu nějak pomáhat, usměrňovat, vylepšovat. Lidský zásah to spíš pokazí. Je třeba to přijmout, cítit tu sílu, radovat se z toho.
Je to trojiční formulace. Proto se ten text také vykládá v neděli Trojiční. Jeden jediný Bůh se nám dává poznat trojím způsobem. Jako otec, který stvořil svět. Jako syn, který lidi zachránil a spasil, jako svatý Duch, který lidi volá a postrkuje k víře.
Bůh a my – to je z Boží strany živý, tepající vztah. Láska Boží stále proudí na tento svět. Kristus své dílo neskončil, jeho milost se projevuje denně, především tam kde je nějaká nouze nebo ohrožení života. A Duch je přítomen, vane, volá, smiřuje, vede k víře a tím k životu…
***
Napomenutí neznamená, že jsme špatní a že ten kdo nás napomíná je náš nepřítel.
Smíme si dovolit ten luxus a ve společnosti tak soustředěné na svá práva to napomenutí přijmout. Žijte radostně, vnášejte pořádek do svého nepořádku, začínejte řeč s druhým kladně a ne výčtem chyb. A Bůh pokoje a lásky bude s vámi. Takhle to Pavel píše, takhle to smíme vzít vážně. Bůh pokoje a lásky bude s vámi. Jeho láska, Kristova milost, přítomnost Ducha svatého se s vámi dějí a budou dít tak jistě, jako jistě dnes slunce zapadne a zítra zase vyjde.
Bože dáváš nám víc, než jsme schopni pochopit. Jak ti asi je, když vidíš naše trochu rozmazlené výčitky, že by to mohlo být lepší. Prosíme odpusť nám, a zahrnuj nás svou láskou, milostí i přítomností. A zbav nás ještitnosti, aby nám nebránila přijmout to, co od tebe přichází. Amen
