Text: J 12,20-26 Kazatel: František Plecháček
Někteří z poutníků, kteří se přišli o svátcích klanět Bohu, byli Řekové. Ti přistoupili k Filipovi, který byl z Betsaidy v Galileji, a prosili ho: „Pane, rádi bychom viděli Ježíše.“ Filip šel a řekl to Ondřejovi, Ondřej a Filip to šli říci Ježíšovi. Ježíš jim odpověděl: „Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka. Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek. Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný. Kdo mně chce sloužit, ať mě následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Kdo mně slouží, dojde cti od Otce.“
Milé sestry, milí bratři, snad se mnou budete souhlasit, že bez nezištnosti, bez ochoty něco pro druhého obětovat, by se nemohl dobře rozvíjet a existovat žádný opravdový vztah. Myslím, že rodiče o tom ani nijak zvlášť nepřemýšlejí, když svým dětem dávají vše potřebné k životu. A právě tak jsou ochotni leccos pro druhého obětovat skuteční přátelé, snoubenci a manželé…
Člověk, i když má příležitost vstoupit do takového blízkého vtahu, může však také říci: „Ne. Do toho nejdu. Stálo by mě to příliš mnoho, musel bych mnohé obětovat.“ Může z takového již rozvíjejícího se vztahu také vycouvat, když zjistí, že ho to něco stojí. Může se rozhodnout, že raději zůstane sám. Proto považuji každý kvetoucí vztah, každé manželství, přátelství, každé blízké společenství lidí, které se rozvíjí v lásce, za takový malý zázrak – za který je dobré Pánu Bohu děkovat.
Ježíš tady ovšem nevykládá pouze obecně o skutečnosti, že k narození čehokoli nového a dobrého je třeba obětí. Mluví o Božím vztahu k nám, o tom, co je Bůh ochoten pro nás udělat. A Ježíš říká k tomu Božímu záměru své ANO – i když se mu to vůbec neříká snadno a lehce. Jeho duše je sevřena úzkostí. Už ví, že ho naplnění Boží vůle bude stát pot, slzy a krev. Vždyť mluví o oběti vlastního života, která přinese velký užitek a přijde k dobru mnohým. Mluví tu o zázraku Boží lásky, z něhož ve víře všichni žijeme.
Bůh totiž nechtěl zůstat sám. Pán Bůh nechtěl a nechce být bez nás. Proto se Ježíš obětoval a otevřel tak cestu k Bohu pro všechny. I pro ty nejvzdálenější a nejztracenější. Užitkem, úrodou, kterou Ježíšova oběť přináší, je nový Boží lid, složený z židů i pohanů, blízkých i vzdálených. Tou úrodou, milé sestry, milí bratři, jsme také my! Nové společenství Božích dětí, které vědí o Boží lásce a žijí z ní a svým životem o ní vydávají svědectví světu.
Stojí za pozornost, jaký důraz kladl již prorok Izajáš na svědeckou úlohu lidu, který si pro sebe Hospodin stvoří. Úkolem Božích vyvolených je šířit zvěst o Hospodinových podivuhodných, chvályhodných činech, vyprávět o nich těm, kteří o Bohu Stvořiteli a Spasiteli ještě nemají ani potuchy.
Skutečnost, že Boží dílo v Kristu platí opravdu pro všechny, potvrzují Řekové (doslova „Heléni“), kteří se v našem evangelijním oddílu náhle objevili na scéně. Tihle Řekové byli bývalí pohané, kteří se přiklonili k židovství a přišli se klanět Hospodinu. Neoslovili přímo Ježíše, ale jeho učedníka Filipa – možná proto, že uměl řecky a mohli se s ním domluvit. Filip šel s jejich žádostí nejdříve za Ondřejem, a teprve pak to oba dva řekli Ježíšovi. Vypadá to celé trochu zvláštně; jako by učedníci váhali a nevěděli si s prosbou cizinců rady. „Tohle je přece náš Mistr, nepochybně poslaný Bohem. Ale může tu být taky pro tyhle cizince kdoví odkud?“
Není tady zmínka, že by Ježíš cizince přijal. On se v tuhle chvíli soustřeďuje na to nejdůležitější, co bude mít rozhodující význam i pro ty nově příchozí, kteří by ho chtěli poznat. Přišla hodina Ježíšova oslavení, což ovšem v pojetí čtvrtého evangelisty znamená – vyvýšení na kříž. Aby mnohým přinesl odpuštění, smíření a život, musí svůj život obětovat.
„Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný.“ Tohle už je ovšem slovo pro Ježíšovy učedníky a učednice. A není snadné tohle jeho slovo slyšet a porozumět mu. Znamená to vzdát se všech světských radostí, stáhnout se ze světa a své tělo i mysl zkrotit tvrdou askezí? Opustit všechno, co máme v tomhle světě a životě rádi a na čem nám záleží?
Ježíš určitě něco věděl o postu a odříkání. Ale zároveň se nepochybně dovedl radovat, neostýchal se usednout za pěkně prostřený stůl. Dokonce se nevyhýbal kontaktu s lidmi, kteří neměli zrovna dobrou pověst. Takže jak to vlastně je s tím „nenáviděním vlastního života v tomto světě“?
Pro ty, kteří uvěřili v Ukřižovaného a žijí dál z jeho oběti, nemá už být ani jejich vlastní život poslední a nejvyšší hodnotou, něčím, na čem je třeba lpět vždycky a za všech okolností. Tou nejvyšší hodnotou je – Bůh a Ten za naše hříchy ukřižovaný Ježíš. Oproti tomu člověk, který zůstává lpět jen na své vlastní zajištěné existenci a na tom, co má před očima, kdo se snaží teď a tady zajistit a pojistit vůči všemu a všem, ten se může snadno minout cílem, který pro něj připravil sám Bůh.
Víra v Ježíše Krista je spojena s vědomím, že můj život už není jen můj. Patří nyní tomu, který se za mě obětoval. Ve víře patřím Bohu – se vším, co jsem, co mám a co umím, se vším, co vytvořím, vydělám, dokážu. Tohle vědomí nás má osvobozovat, ne svazovat. Může nám pomoci opravdu svobodně hospodařit se vším, co nám Pán Bůh svěřuje. Vždyť tak, jak patříme svému Bohu, nepatříme nikomu a ničemu jinému.
K následování Krista patří také jistá nezabydlenost v tomto světě, v jeho zvycích a někdy poněkud podivných pořádcích, a odhodlání jít někdy proti proudu, i když nade mnou bude okolí kroutit hlavou. Patří k tomu také zdravá nespokojenost. Ta se nemá projevovat brbláním a nadáváním po hospodách ani peskováním druhých lidí, ale spíš střízlivým pohledem především na své vlastní chyby a omyly, ale i na to, co je v nepořádku v našem světě, i chutí a odhodláním měnit věci k lepšímu.
V Kristu máme podíl na budoucnosti nezatížené již strachem a bolestí. Naším podílem a dědictvím v Ježíši Kristu je Bůh sám. Bůh, který nám připravil místa ve svém otcovském domě. „Kde jsem já, tam bude i můj služebník,“ říká Ježíš Kristus.
Ježíši Kriste, náš Pane a Spasiteli, děkujeme Ti za to, co jsi pro nás udělal. Prosíme, svým Duchem nás chraň na cestě následování, abychom se nepodřizovali zaběhnutým pořádkům tohoto světa, ale jen Tvé vůli. Amen.
