Text: L 9,57-62 | Kazatel: Daniel Ženatý
Ubírali se cestou a někdo mu řekl – Pane, půjdu za tebou, kam se koli obrátíš. Na cestě se toho odehraje hodně. Často víc, než na předem připravených setkáních s připraveným programem a závěrečným usnesením.
Nevíme, co mělo onoho muže k tomu, aby Ježíše oslovil. Byl jím uchvácen? Poznal, to je ono, tady se něco děje! V tom muži je všechno, je v něm život, jiný než jsem poznal. Pane, půjdu za tebou, kam se koli obrátíš.
Ježíš mu neodpověděl – ani – těší mě, jsi dobrý. Ani mu neřekl – pošetilče, nevíš co mluvíš, kdybys tušil, co čeká ty kdo jdou se mnou tak se otočíš a zmizíš. Ne. Ani ho nepodpoří, ale ani ho neodradí. Odpoví zvláštně – Lišky doupata mají a ptáci nebeští hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu sklonil. Proč mu říká právě tato slova? Co to je za odpověď? Má tomu muži něco dojít? Má na něco přijít? Ale co? Ježíš přece nemluví zbytečně.
A pak se opakuje. Trochu jinak a přece v mnohém podobně. Ježíš sám osloví nějakého muže a vyzve ho – následuj mne. A opět nevíme, proč zrovna toho muže? Chodil s nimi už dlouho? Držel se trochu stranou? Byl nesmělý tak, jako my někdy býváme, duše přetéká touhou, sympatiemi a my nevíme, kudy s nimi ven? Ale okolí to nakonec přece jen nějak pozná… I Ježíš to poznal. Následuj mne. Tento se zdráhá – dovol mi Pane, abych šel napřed pochovat svého otce.
Asi bychom přitakali, je vidět že je Ježíš mistr a zná lidi, vybírá si fakt slušného člověka. Je třeba se rozloučit, je třeba uzavřít to co bylo, přece nenechá svůj vztah k otci otevřený do neurčita. Ježíš mu řekl – Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží. Opět zvláštní odpověď.
Co je v nich shodného? V čem se prvá Ježíšova odpověď podobá té poslední odpovědí? Co je shodného ve slovech – Lišky doupata mají a ptáci nebeští hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu sklonil. A ve slovech – Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží?
Snad, shodného je v tom, že se to nějak dotýká domova. Toho co máme rádi a co potřebujeme. Bezpečí domova, teplo domova, klid domova. Můžeme slyšet v Ježíšových slovech – ale uvědomuješ si, že když půjdeš se mnou, opustíš tento svůj domov? Že následovat mne znamená mít domov jinde? Jsi schopen to podstoupit?
V prvém případě odkazuje Ježíš – chceš jít za mnou, ale já domov nemám. Chápeš? Nemám to, bez čeho ty neumíš žít. Nemám domov tak jak ty si jej představuješ. Teplá postel, něco ve špajzu, zásoba dřeva na zimu…Jsem na tom z tohoto pohledu hůř než lišky a ptáci. Ti mají hnízda a doupata. Já nic. Víš, do čeho jdeš? Chceš jít za mnou?
Tomu druhému, který chce pochovat otce, Ježíš říká – jdi a zvěstuj království Boží. Obrať svou mysl a duši k jinému domovu. Království Boží je nový domov, a ty musíš nechat ten starý být. Obrať svou pozornost ke království Božímu, novému domovu – to hledej nejprve a to ostatní ti bude přidáno.
A potřetí. Ježíš je opět osloven dalším zájemcem. Půjdu za tebou, Pane, ale prve dopusť mi, ať se rozžehnám s těmi, kteří jsou v domu mém. Už nás nepřekvapí, že jde zase o domov. Ať se rozžehnám s těmi kdo jsou v domu mém. No to je přece slušné, proti tomu nic nemáme, běž chlapče, je vidět že tě rodiče dobře vychovali…
A zase je to jinak. Ježíš mu řekl: Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží. Kraličtí mají – jakoby si někdo stoupl za pluh, nedíval se pořádně dopředu ale hleděl pořád dozadu a chodil po poli sem tam, a cik cak. To nejde.
Ti tři ze společenského a lidského hlediska neudělali nic špatně, naopak, projevili cit a dobré vychování. A přesto je Ježíš nepochválí, ale ani neodradí. Tvrdošíjně je upozorňuje, že to nejde být trochu doma a trochu s ním na cestě. Nelze být trochu pokřtěn a trochu nepokřtěn. Nelze odpouštět napůl, stejně tak jako Kristus nezemřel jen trochu a jen nepatrně vstal z mrtvých.
**
To oč jde si já osobně představuji takto: jakoby každý z těch mužů měl kolem pasu připoutánu pružinu. Jak se na ní třeba skáče z mostu do údolí a ono se to těsně před dopadem napne a vytáhne člověka nahoru. Jeden konec takové pružiny je uvázán kolem pasu, druhý je přivázaný doma k futrům, nebo ke dveřím. Tak i ti tři, kteří říkají, půjdeme za tebou. Chvíli půjdou. Pak začne klást pružina odpor. Ale ještě se to bude dát překonat. Pak bude třeba napnout všechny síly. Pak už se člověk nesoustředí na Ježíše a na zvěstování Božího království, na to aby šel za pluhem rovně, má co dělat sám se sebou. A pak už to nepůjde.
A Ježíšovým slovům rozumím jak upozornění – tu pružinu musíš tam doma odvázat od těch futer. Nemusíš nic ničit, sekat, netřeba žádné násilí. Ale musíš ji odvázat. A pak můžeš jít za Kristem. Můžeš to mít doma stále rád, můžeš si rodičů vážit a ctít je, můžeš se těšit, že zase třeba někdy půjdeš kolem a lehneš si do své postele.
Ale může se stát, že nebudeš mít tento domov. Nebudeš vědět, co si složit pod hlavu, zda batoh, nebo zvlhlý kabát, nebo kámen. Protože, já jsem Hospodin Bůh tvůj, který jsem tě osvobodil. Ve mně máš všechno. Proto se nemusíš poutat k ničemu, co je ti drahé. Já ti dávám 100x více. Můžeš přijímat. Můžeš vyjít po cestě a žádná pružina tě nebude tahat zpět. Ale připrav se na to, že na té cestě možná nebudeš mít kde hlavu složit, možná nestihneš to co je jinak dobré a obvyklé. A budeš se dívat tak napjatě před sebe, že nebude možné se otáčet zpět.
Ježíš nás nežene do nějaké rozdvojenosti. Jen ukazuje – záleží na tom, k čemu jsi připoután. Nejčastěji k domovu. Můžeš se odpoutat. Není to žádná zrada na rodičích a na předcích. Já nabízím nový domov. Už už se tu rodí. Už už se tu děje. Už jsou tu jeho znaky a projevy. Jmenuje se Boží království. A ten domov je pro všechny, I pro ty které máš rád. Ale také pro ty, které rád nemáš.
Chceme vzít vážně Ježíšova slova. Tak co Ježíši. Co mám dělat? Mám byt v Polabinách nebo na Dubině. Mám domek na kraji Pardubic. Stavíme s manželem dům. Pochoval jsem otce. Byl jsem se podívat do míst, kde jsem kdysi vyrůstal. Vzalo mě to u srdce, mnohé se změnilo ale kámen u kterého jsme si vždycky s ostatními kamarády dávali sraz, tam byl. Byl jsem dojatý. Je to špatně? Mám se cítit provinile?
Není to špatně. Ježíš nás nechce rozdvojit, ani zahnat do kouta výčitek. Jen nabízí nový čas, nový prostor, své království. Nový domov. Nebudeme bez domova. On nabízí nový domov, lepší než si umíme představit. A zve nás do něj. A tuší, že budeme mít problém. Odvázat se od toho, co nás poutá.
Znamená to, že dosud žádný domov u Boha nemáme? Dokud to království nepřijde, tak jsme takoví boží bezdomovci?
Nový domov, Boží království je tam, kde se slovo Boží zvěstuje, kde se miluje a kde se odpouští. I v Pardubicích, i v našich bytech v Polabinách nebo na Dubině.
Amen
