Kázání 14. února 2016, 1. postní

IMGP6741ctverecText: Da 6,11-19  Kazatel: Michal Branda

Když se Daniel dověděl, že byl podepsán přípis, vešel do svého domu, kde měl v horním pokoji otevřená okna směrem k Jeruzalému. Třikrát za den klekal na kolena, modlil se a vzdával čest svému Bohu, jako to činíval dříve. Tu se ti muži shlukli a přistihli Daniela, jak se modlí a prosí svého Boha o milost. Hned šli ke králi a dovolávali se královského zákazu: „Zdali jsi nepodepsal zákaz, že každý člověk, který by se v údobí třiceti dnů modlil ke kterémukoli bohu nebo člověku kromě k tobě, králi, bude vhozen do lví jámy?“ Král odpověděl: „To slovo platí podle nezrušitelného zákona Médů a Peršanů.“ Na to králi řekli: „Daniel z judských přesídlenců, králi, na tebe a zákaz, který jsi podepsal, nedbá. Třikrát za den se modlí svou modlitbu.“ Když král slyšel takovou řeč, byl velmi znechucen. Usilovně přemýšlel, jak by Daniela vysvobodil. Namáhal se až do západu slunce, jak by ho vyprostil. Ti muži se však shlukli ke králi a naléhali na něj: „Věz, králi, podle zákona Médů a Peršanů žádný zákaz ani výnos, který král vydá, nesmí být změněn.“ Král tedy poručil, aby přivedli Daniela a vhodili ho do jámy, v níž byli lvi. Danielovi řekl: „Kéž tě tvůj Bůh, kterého stále uctíváš, vysvobodí.“ Donesli jeden kámen a položili jej na otvor jámy. Král jej zapečetil pečetním prstenem svým a pečetními prsteny svých hodnostářů, aby se v Danielově záležitosti nedalo nic změnit. Pak se král odebral do svého paláce a ulehl, aniž co pojedl. Nedopřál si žádné obveselení a spánek se mu vyhýbal.

Milé sestry, milí bratři,

hodiny už dávno odbily půlnoc, ale králi Darjavešovi se spánek stále vyhýbá. Neklidně se převaluje na lůžku, s očima široce otevřenýma zírá do tmy. V myšlenkách se znovu a znovu vrací k uplynulým událostem. Vždycky jsem byl hrdý na to, říká si král Darjaveš, že moje slovo platí. Vládnout tak obrovské říši není legrace. Proto jsem se obklopil schopnými, energickými muži a každý z nich ručí hlavou za určitou oblast. Naše porady jsou krátké a věcné. Nesnáším zbytečné žvanění.

Zákony v naší zemi platí absolutně. Zákon je pevný a nezrušitelný, tak jako je pevná a nezrušitelná naše říše. Zákon, který podepíši, musí respektovat všichni. Obcházení zákona se nepřipouští, výjimky neexistují. Král rovná se zákon, zákon rovná se stabilita říše.

Když se mi na stůl dostal návrh zákona, který obyvatelům naší říše nařizuje modlit se po dobu třiceti dnů jen ke mně, králi Médů a Peršanů, přišlo mi to jako skvělý nápad. Na třicet dní budu jediným prostředníkem mezi bohy a lidmi. Posílím svůj vliv, všichni se semknou kolem mě a naše říše se ještě více zocelí. Navíc jeden měsíc není tak dlouhá doba ani pro bigotní mumlaly.

Vykroužil jsem svůj podpis pod nový výnos s hřejivým pocitem: opravdu jsem velký král. A naši královští lvi jistě ocení spokojeným mlaskáním, bude-li nějaký nešťastník přistižen, že si dovolil porušit nařízení krále. Urážka královského majestátu bude potrestána smrtí od krále zvířat.

O pár dnů později jsem pochopil, jak jsem naletěl. Stal jsem se pouhým nástrojem mocenských hrátek svých podřízených, kteří neunesli úspěchy jednoho zdatnějšího kolegy – Daniele. Daniel je mimořádně schopný úředník, to víme všichni. Když se proslechlo, že ho chci povýšit na vrchního správce země, ostatní říšští vládcové a místodržící se proti němu spikli. Žárlili, že jsem si vybral zrovna jeho a zaměřili se na jeho pracovní výsledky. Ale ani rozsáhlý audit žádné Danielovo pochybení neobjevil. Daniel se zdál být neprůstřelný. Nepřátelé tedy brnkli na antisemitskou strunu: Proč by nám, Médům a Peršanům, měl vládnout nějaký židovský přivandrovalec?

Králi Darjaveši, navěky buď živ! Královským výnosem potvrď zákaz: Každý, kdo by se v údobí třiceti dnů obracel v modlitbě na kteréhokoli boha nebo člověka kromě na tebe, králi, ať je vhozen do lví jámy.

Ano, přiznávám, jsem ješitný chlap. Dělá mi dobře, když přede mnou lidé padají na kolena a klaní se mi. Podlehl jsem pokušení být tím, ke komu se lidé modlí. Být jako bůh.

Jeden podpis a zákon nabyl účinnosti. Ale tím podpisem jsem se ocitl v pasti. Jediným podpisem jsem poslal na smrt svého mimořádného služebníka Daniele. Co jsem to udělal? Královský dekret už nelze změnit. Platí podle nezrušitelného zákona Médů a Peršanů.

Vždycky jsem si myslel, že jsem mocný, protože mohu poslat na smrt kohokoliv. Teď vidím, že mnohem mocnější je ten, kdo může život darovat. Kdo může člověka zachránit, spasit. Namáhám se celý den, abych Daniele z léčky vyprostil, ale na nic nepřicházím.

„Daniel z judských přesídlenců, králi, na tebe a zákaz, který jsi podepsal, nedbá. Třikrát za den se modlí svou modlitbu.“ Z jednání říšských vládců a místodržících jsem zhnusen. Proč na Daniele vytahujete, že je z „judských přesídlenců“? Myslíte, že tím v mých očích klesne? Že k němu ztratím důvěru, protože je Žid? Je mi z vás zle.

Netušil jsem, že Daniel má kolem sebe tolik nepřátel. Usilujete ho zahubit, protože je poctivý, věrný? Je podezřelý, protože není z vaší krve? Žalujete ho pro porušení státních zákonů, v ruce už máte právní podklad pro obžalobu. I já podléhám autoritě zákona. Proto svého nejvěrnějšího a nejschopnějšího člověka teď musím soudit a odsoudit.

Copak ses musel, Danieli, modlit přímo u okna? Pro mě by bylo těžké modlit se ke svému Bohu jako dřív. Nebyl jsi v pokušení alespoň to okno zavřít? Nebyl jsi v pokušení svou chválu Hospodinu trochu ztlumit? Hospodin přece slyší i modlitbu vyslovenou šeptem! Nebyl jsi v pokušení jít do kompromisu? Dobře jsi věděl, že ti hrozí smrt v díře plné šelem!

Vím, každý kompromis bys bral jako zradu své víry. Modlíš se přímo ke svému Bohu jako dřív, vzdáváš mu čest a prosíš ho o milost. Někdy i zdánlivě obyčejná modlitba může být věcí odvahy a osobní statečnosti.

Já na tobě žádnou vinu nenalézán, ale ti řvouni poukazují na zákon, který musím naplnit. Čeká tě, Danieli, hrozná smrt. Na můj rozkaz tě vhodí do jámy ke lvům. Dovedete si představit, jak mně je? „Kéž tě tvůj Bůh, kterého stále uctíváš, vysvobodí“, říkám Danielovi na rozloučenou. Já vím, život Danielovi nezachráním, ale ať vidí, že ani v nejmenším mu nechci ublížit.

Nechci Danielovi ublížit, nemám sebemenší důvod mu působit bolest a přece platí, že moje pýcha, moje ješitnost, pokušení, kterému jsem podlehl, zkrátka můj hřích posílá na smrt nevinného člověka. Ti nejbližší, kteří dobře znají jeho příkladný život, ho zrazují a vydávají králi. Král ho vydává na smrt.

Na otvor jámy, která se má stát Danielovým hrobem, je přivalen kámen. Král Darjaveš jej pečetí prstenem svým a prsteny svých hodnostářů. Tady se už nedá nic změnit. Ve věci Daniele je definitivně rozhodnuto a zapečetěným kamenem je stvrzen hrozný ortel.

Milé sestry, milí bratři,

Danielův úděl v mnohém zvláštně a podivuhodně připomíná úděl Ježíšův. Lstiví nepřátelé, kteří chtějí Ježíše definitivně odstranit, motiv obžaloby pro porušení státních zákonů, Pilát přesvědčený o nevině obžalovaného, čelící naléhání žalujících: „Nejsi přítel císařův“. Pro Daniele i Ježíše je připravena krutá smrt, ale zapečetěným hrobem nic nekončí.

Hned za svítání pospíchá král Darjaveš ke lví jámě. Král je plný úzkosti; jaký obrázek se mu naskytne? Čteme, že „zarmouceným hlasem“ volá na Daniele: „Danieli, služebníku Boha živého, dokázal tě Bůh, kterého stále uctíváš, zachránit před lvy?“

Když se z jámy ozve Danielův hlas, král poznává, že Hospodin je pravý, živý Bůh. Králův hřích poslal Daniele do lví jámy, ale Danielova věrnost se stala šancí i pro krále Darjeveše.

Daniele Bůh od kruté smrti zachránil. Svého Syna, Ježíše Krista, poslal krutou smrtí zemřít. Proč, ptáme se zmateně. To kvůli nám. Protože nás má Pán Bůh rád!

Hospodine, Bože náš, ty jsi tak miloval nás bídné, že jsi dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Děkujeme, děkujeme! Amen.

Tento příspěvek napsal/a dne 19.02.2016 v rubrice Kázání.