Text: Mk 2,1-12 Kazatel: Daniel Ženatý
Když se po několika dnech vrátil do Kafarnaum, proslechlo se, že je doma. Sešlo se tolik lidí, že už ani přede dveřmi nebylo k hnutí. A mluvil k nim. Tu k němu přišli s ochrnutým; čtyři ho nesli. Protože se pro zástup nemohli k němu dostat, odkryli střechu tam, kde byl Ježíš, prorazili otvor a spustili dolů nosítka, na kterých ochrnutý ležel. Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: „Synu, odpouštějí se ti hříchy.“ Seděli tam někteří ze zákoníků a v duchu uvažovali: „Co to ten člověk říká? Rouhá se! Kdo jiný může odpouštět hříchy než Bůh?“ Ježíš hned svým duchem poznal, o čem přemýšlejí, a řekl jim: „Jak to, že tak uvažujete? Je snadnější říci ochrnutému: ‚Odpouštějí se ti hříchy,‘ anebo říci: ‚Vstaň, vezmi své lože a choď?‘ Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy“ – řekne ochrnutému: „Pravím ti, vstaň, vezmi své lože a jdi domů!“ On vstal, vzal hned své lože a vyšel před očima všech, takže všichni žasli a chválili Boha: „Něco takového jsme ještě nikdy neviděli.“
V Kafarnaum se sešlo v domu Šimona tolik lidí, že už ani přede dveřmi nebylo k hnutí. Jaká touha je to hnala jít k místu, kde byl Ježíš? Asi poznávali, že jej potřebují. Že dává něco, co sami nemají a co jim bytostně chybí. Že pro ně má něco od Boha.
To, po čem toužili, dostávali v mluvení. V Ježíšových slovech. Mluvil k nim slovo. A jeho slovo se dotýkalo lidských srdcí, lidé poznávali, jak to slovo potřebují.
Ve slovech je neuvěřitelná síla. Častěji okoušíme tu sílu záporně. Pomluva, urážka, výčitka. Stačí, aby vám jeden člověk dnes řekl křivé slovo, a budete na to myslet i při usínání. Ta dobrá slova, která jste slyšeli, si tak intenzivně pamatovat nebudete.
V Ježíšovi poznáváme kladnou sílu slova. Mluví o Bohu, o lidech, o životě, o smrti. Mluví ve prospěch života.
Možná se někdy ochuzujeme, když si slova, která jsou ve prospěch života si necháváme pro sebe. Ono to skutečně není snadné vyslovit radost, kterou cítím, vděk, nebo smutek. Protože to může být nedoložitelné. Riskujeme, když to říkáme, že nás druhý sekne – co to mluvíš. Nebo se nám vysměje, nebo řekne druhým lidem – víš, co on dnes říkal? A naše slova, která byla vyslovena v důvěře, plná radosti a citu, vypráví jako dobrý vtip. Po takové zkušenosti se příště stáhneme. A ochuzujeme sebe i druhé.
Ježíš takto mluvil, riskantně, ve prospěch života. A přitahovalo to zástupy a také to přitahovalo protivníky. Ty kdo to chtěli zpochybnit.
Tu k němu přišli s ochrnutým. Oni, nevíme kolik, oni přišli s ochrnutým a toho ochrnutého nesli čtyři. Čtyři nesou jednoho, kterému viditelně něco chybí. Očividně mu schází kus obvyklé výbavy k životu. Čtyři nesou a doufají, že Ježíš dodá chybějící. Dodá to, co chybí.
Ti, kdo nesli ochrnutého, se k Ježíšovi nemohli dostat. Pro zástup lidí pře domem, v němž byl Ježíš. Na jedné straně je to hezké, tolik lidí přišlo, na druhé straně lze povědět, že jsou to zase lidé, kteří tvoří překážky na cestě k Bohu.
Vyšli na plochou střechu palestinského domu. A začali tu střechu rozdělávat. Byla z rákosu, proutí a hlíny, rozdělat se dala. Hrabali do ní díru. Moc si to neumíme představit. Udělat ve stropě tak velkou díru, aby se tudy dal spustit člověk na nosítkách, no, majitel nemovitosti asi nadšený nebyl. Lidé odešli a jemu asi zůstala ve stropě díra velkosti matrace. Nebo se ti kdo díru vyhrabali, pak vrátili, aby střechu opravili? Nevíme.
Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému – dítě, tobě jsou odpouštěny hříchy.
Když viděl jejich víru. Ne jeho. Jejich. Víra těch kdo ochrnutého přinesli, vynalézavá urputná víra je připsána k dobru tomu, kterého nesou. Ochrnutý neřekne v příběhu ani slovo, nevíme kdo je, jak se tvářil na ten nápad, aby ho nesli k tomu podivnému muži. K uzdravení mu pomůže víra druhých. To je jistě i moc církve a sboru, který nese, přináší své nemocné ke Kristu. Děje se tak i v přímluvných modlitbách.
Ježíš řekne, tobě jsou odpuštěny hříchy. To nás možná zarazí. Čekali bychom uzdravení, proto ho tam nesou, a Ježíš – jsou ti odpuštěny hříchy. Na první dojem – zklamání. Však také dav mlčí, přihlíží. Teprve až na konci příběhu, kdy se přece jen dočká i uzdravení, žasnou a chválí Boha. Ale ve chvíli kdy slyší – tobě jsou odpuštěny hříchy – je to nechává v klidu. Žádný jásot zpět a smích.
Ale ne všechny to nechá v klidu. Jsou tam zákoníci. Jsou tam ti, kdo jsou ve víře vzdělaní. A těm to došlo, co se zde děje. Pozor, to může být rouhání. Jen Bůh přece může odpouštět hříchy. Jen Bohu je dáno, aby komplexně čistil lidskou duši a lidský život. Jen on umí s člověka sejmout jeho vinu. Odpuštění v běžném životě zvěstoval kněz. Ale Ježíš žádný kněz není. To je příliš, co ten nazaretský tesař říká. Vždyť, říkají zákoníci, kdo jiný může odpouštět hříchy než Bůh?
Ježíš svým duchem poznal, o čem přemýšlejí a položil jim otázku: Je snazší říci ochrnutému – tobě jsou odpuštěny hříchy, nebo, vstaň, vezmi své lože a choď?
Hm, co myslíme my? Co kdyby tu otázku položil nám?
Asi bychom na to šli podle toho, co zvládneme my. Uzdravit slovem druhého neumíme. Odpustit hříchy – to by mělo být snazší.
Ale při té otázce nejde o to, co člověk snáze zvládne. Nejde o proveditelnost. Jde o důležitost. Závažnost. Co je pro člověka více. Tedy: dostal ten ochrnutý od Ježíše méně, když mu „jen“ odpustil hříchy a neuzdravil ho? Dostal by více, kdyby ho rovnou uzdravil?
Ježíš sděluje, hned na počátku svého vystoupení zde na zemi: Odpuštění hříchů je pro člověka důležitější, než jeho tělesné zdraví… Nebudeme ztrácet čas vysvětlováním, že zdraví je důležité. Je. A kdo ho máme, cítíme, jak je to nezasloužené vůči těm, kdo ho dlouhodobě nemají. Ale. Zdraví tělesné je důležité pro tento život. To ano. Ale až budeme umírat, beztak nás opustí. Zdraví v sobě nemá žádnou sílu, která by se nás dotkla. Není ničím z druhé strany, co přichází a proměňuje náš život.
Odpuštění přichází z druhé strany a dává životu smysl. Život se díky odpuštění stává cestou sbližování s Bohem. Odpuštěním od Boha se nás dotýká jeho nový, jiný rozměr. Jeho naděje. Odpuštění našich vin pro Kristovy zásluhy je mocí, která nás provede údolím stínu smrti.
Ježíš hned na počátku sděluje slovem, že tajemství života spočívá v odpuštění, smazání vin.
To je základní uzdravení pro tento čas i pro věčnost. Je to síla, která vede k životu. Síla mocnější, než jakou v sobě skrývá jádro atomu.
Přímo se nabízí výzva – užívejte této moci! Nešetřte s ní! Proměňujte odpuštěním život kolem sebe!
Příběh pomalu končí. Ježíš říká zákoníkům: Abyste věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy – řekne ochrnutému – pravím ti vstaň, vezmi své lože a jdi domů. A on vstal, vzal hned své lože a vyšel před očima všech, takže všichni žasli a chválili Boha – něco takového jsme ještě nikdy neviděli.
Co z toho vzít sebou, až vstaneme, pobereme své tašky, klíče, peněženky, zapneme mobily a půjdeme domů?
Vezměme sebou Ježíšovo ujištění – dítě, tobě jsou odpuštěny hříchy! To si opakujme cestou domů a pořád. I když nám bude zle. A budeme ukazovat na ty, co nám ublížili. Nebo nás bude svírat lítost a smutek bude kroužit kolem nás. Každý z nás slyší slovo pravdy, slovo života – dítě, tobě jsou odpuštěny hříchy!
Možná se objeví zákoníci, kteří budou zdvihat obočí a všelijak to zpochybňovat. Sestry a bratři, pošlete je k šípku!
Pane Ježíši Kriste, prosíme a přimlouváme se za nemocné. Za sestry a bratry s tělesným postižením. Přimlouváme se za nás, každému z nás něco chybí, viditelně či neviditelně. Od tebe přijímáme plnost. Nám říkáš slovo – dítě, tobě jsou odpuštěny hříchy. Dej ať to přijímáme dychtivě a lačně. Ať se toho pevně držíme a nenecháme si to nikým zpochybnit.
Dávej nám moudrost, abychom uměli, a chtěli mluvili ve prospěch života. Abychom se nenechali odradit urážkou nebo smíchem. Posiluj víru, která přenáší nemocné a slouží druhým i nám.
…O to prosíme slovy – prosíme tě, vyslyš nás
Veď nás svým duchem tak, abychom dospívali a nacházeli odvahu odpouštět. Vždy se smíme modlit, smíme tě prosit o sílu a odvahu, můžeme přiznat, že sami od sebe jsme na to slabí.
…O to prosíme slovy – prosíme tě, vyslyš nás
Přijď k nám Kriste blíže se svou spravedlností, přijď se svou mocí, která otevírá to co se mezi nám zaseklo a působí, že spolu smíme vycházet otevřeně a přejně
…O to prosíme slovy – prosíme tě, vyslyš nás
Buď s těmi, kdo ztratili své milé a blízké. Buď s nemocnými. Prosíme za mír a pokoj ve světě, za smíření mezi národy, dej nalézt cesty, aby se domluvili ti, kdo se domluvit neumějí.
Své nemocné a drahé, své poděkování i prosby ti přinášíme v tiché modlitbě…
