Text: L 24,36-53 Kazatel: František Plecháček
Když o tom mluvili, stál tu on sám uprostřed nich. Zděsili se a byli plni strachu, poněvadž se domnívali, že vidí ducha. Řekl jim: „Proč jste tak zmateni a proč vám takové věci přicházejí na mysl? Podívejte se na mé ruce a nohy: vždyť jsem to já. Dotkněte se mne a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jako to vidíte na mně.“ To řekl a ukázal jim ruce a nohy. Když tomu pro samou radost nemohli uvěřit a jen se divili, řekl jim: „Máte tu něco k jídlu?“ Podali mu kus pečené ryby. Vzal si a pojedl před nimi. Řekl jim: „To jsem měl na mysli, když jsem byl ještě s vámi a říkal vám, že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v zákoně Mojžíšově, v Prorocích a Žalmech.“ Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu. Řekl jim: „Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých; v jeho jménu se bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů všem národům, počínajíc Jeruzalémem. Vy jste toho svědky. Hle, sesílám na vás, co slíbil můj Otec; zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti.“ Potom je vyvedl až k Betanii, zvedl ruce a požehnal jim; a když jim žehnal, vzdálil se od nich a byl nesen do nebe. Oni před ním padli na kolena; potom se s velikou radostí navrátili do Jeruzaléma, byli stále v chrámě a chválili Boha.
Milé sestry, milí bratři, přátelé v Kristu, evangelista Lukáš nepřehlédnutelným způsobem zdůrazňuje skutečnost, že vzkříšený Ježíš je identický s ukřižovaným. Rozhodně není pouhou iluzí žalem zmučených učedníků. Když se Ježíš mezi nimi objeví, jsou učedníci celkem pochopitelně zděšení a zmatení. Vzkříšený jim však ukazuje své ruce a nohy; což znamená, že nesou viditelné stopy po hřebech! Učedníci se ho dokonce můžou dotknout, přesvědčit se, že před nimi opravdu stojí jejich Mistr z masa a kostí; žádný duch! Aby nezůstala vůbec žádná pochybnost, Ježíš před svými překvapenými učedníky i povečeří.
Proč na tom Lukášovi i dalším evangelistům tolik záleželo? Asi protože se tak nějak předpokládá, že tahle zpráva je k neuvěření. Byla k neuvěření již tenkrát, kdy se přitom divům dopřávalo sluchu možná přece jen o něco víc. A což teprve v dnešní době, předem jaksi skeptické vůči všemu, co přesahuje lidskou zkušenost a není ověřitelné vědeckými metodami.
Církev však žije ze zvěsti o vzkříšení Ukřižovaného. Pokud se jí vzdá, začne slábnou, chřadnout, umírat. Všechno záleží právě na tom, že Bůh umučeného Ježíše vzkřísil z mrtvých a vyvýšil ho nad každé jméno, přijal ho do své slávy, posadil po své pravici. Zvěst jednotlivých svátků spolu úzce souvisí. Jedno nemůže být bez druhého; Vánoce bez Velikonoc, Velikonoce bez Nanebevstoupení. A nesmíme zapomenout na Svatodušní svátky.
Jenom celek nám poskytuje živou, nepomíjející naději. Církev žije z Kristova vzkříšení, ale právě tak z jeho nanebevstoupení. Jen proto, že Pán Bůh tohle všechno učinil a nic nevynechal, mohou se také naše obavy a strachy v setkání se slovem vyvýšeného Pána měnit v úlevu a velikou radost!
Bůh svěřil veškerou moc i soud tomu, který prožil opravdový lidský život se všemi jeho radostnými i temnými stránkami. Tomu, který celou svou existencí zvěstoval Boží příklon k člověku a pro naši spásu obětoval i vlastní život. Po pravici Boha Otce sedí ten, který s námi již ušel pěkný kousek cesty – a i dnes je na cestě s námi!
To není žádná mytologie ani fantazie. Naše bohoslužby nejsou jen pietním shromážděním, v němž se vzpomíná na zesnulého génia. Máme v nich společenství s živým Pánem, s tím, který již přemohl smrt. Náš Pán s námi chce zůstávat ve spojení, chce, aby se náš vztah k němu udržoval a rozvíjel. Jen v živém společenství se Vzkříšeným totiž může církev naplnit své misijní poslání. Proto také řeč Vzkříšeného v evangeliu končí ujištěním, že učedníci a učednice nezůstanou ani po odchodu svého Pána sami a bez pomoci.
Místem, kde se společenství s Kristem udržuje, obživuje a prohlubuje jsou bohoslužby a další shromáždění, v nichž nesmí chybět Písmo – a ovšem také ten, který jediný nám může smysl Písma otevřít. Neobejdeme se přitom bez oné „moci z výsosti“, o které v evangeliu mluví Ježíš, bez Ducha svatého.
Lukášovo evangelium nekončí zprávou o setkání se Vzkříšeným. Uzavírá je svědectví o Ježíšově nanebevstoupení. Stručné, ale jedinečné svědectví. Jak se tady Ježíš se svými učedníky loučí? Požehnáním. Žádný varovně vztyčený prst, žádné: „Jen si na mě dávejte pozor. Pěkně se čiňte a hlavně poslouchejte, nebo uvidíte!“ Ježíš i ve svém odcházení žehná. Ví, že ve víře můžeme žít jen z jeho požehnání. To není jen příslib dobrých věcí, ale reálná moc, působící v životech Ježíšových učedníků a učednic. Stojí za ním všechno, co pro nás Ježíš udělal a co nemůže nikdo jen tak zrušit.
Tohle Ježíšovo požehnání nezaručuje pohodlný, bezstarostný život, „hlavně klídek a zdravíčko“, jak se dnes říká. Těm, kteří uvěřili evangeliu, však přináší novou sílu a naději do vysilujících situací, světlo do okamžiků, kdy všechno jako by hrozila zahalit temnota. Zmocňuje k nezištné, tiché službě.
Jak na Ježíšovo nanebevzetí reagují učedníci? Vzdávají mu – plným právem – božskou poctu. Pak se s velikou radostí vracejí do Jeruzaléma. A poslední slova celého evangelia: „…byli stále v chrámě a chválili Boha.“ Zajímavé slovo do situace a času, kdy není zrovna moc v módě chodit do kostela – a to ani mezi křesťany. Ale evangelium opravdu končí bohoslužbou. A k bohoslužbám přímo vybízí!
Dnes nám někteří připomínají a taky budou připomínat, že místo církve je u potřebných, ve službě lidem v různých životních nesnázích. Ale kostel? Bohoslužby? Copak to není – jak se dřív říkalo – jen jakési „uspokojování náboženských potřeb?“ Co s tím dnes?
Jenže církev tady není pouze kvůli službě lidem. Ona je tu také kvůli boho-službám. Takže, milé sestry, milí bratři, zdá se, že jsme právě teď na správném místě! Právě tady, při bohoslužbách, má všechno začínat – vzdáváním chvály a díků milujícímu a milosrdnému Bohu. Vždyť neděkujeme jen za sebe, ale i za ostatní lidi, za celé stvoření. Bohoslužby nejsou dávnou překonaným výstřelkem, ale pro všechny věřící životně důležitým místem setkání a společenství s Bohem a bratry a sestrami, místem dávání a přijímání.
Vyvýšený Pane, děkujeme ti, že v tobě máme Spasitele, který zná naše lidské trampoty, Bratra, který je s námi plně solidární, Přítele, který nás s žádným naším trápením nepošle jen tak pryč. Stůj při nás svým Duchem, abychom jednali se správným porozuměním tvé vůli a v každý čas tě ctili jako svrchovanou autoritu nad celým životem. Amen.
