Text: Žalm 103,1-2 Kazatel: Jiří Doležal
Žalm Davidův. Dobrořeč, má duše, Hospodinu, celé nitro mé, jeho svatému jménu! Dobrořeč, má duše, Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní!Známý žalm 103. začíná dvojnásobnou výzvou, kterou žalmista adresuje s á m s o b ě : „Dobrořeč, duše má, Hospodinu!“, a ještě jednou „Dobrořeč, duše, má … Proč k tomu žalmista sám sebe tak naléhavě vyzývá? Proč vůbec máme Hospodinu dobrořečit? Naši bohabojní předkové tomu rozuměli, jak to vystihuje jejich píseň slovy: „Cokoli jen v světě máme dobrého – v zimě jako v létě – máme od něho …“ Tuto starou píseň rádi zpívali naši dědové a naše babičky, ale je to píseň, která stále ještě nezestarala …
Když shrneme všechna Boží dobrodiní – my je ovšem nyní zdaleka nestačíme vypočítat – , pak za nimi všemi rozpoznáváme Toho, jehož zásluhou všechna ta dobrodiní přijímáme – našeho Pána a Spasitele, JEŽÍŠE KRISTA. V Něm se Bůh sám za námi – jak jsme se od něj všichni vzdálili a jemu odcizili – vydal, aby nás ztracené hledal, aby nám provinilým odpustil a aby se nám v Něm dal poznat jako Bůh, který se „jako otec slitovává nad dítkami svými“ (Ž 103,13). A to je ten hlavní a trvalý důvod k dobrořečení. Trvá každý den – ráno a večer – bez přestání … a to je ten důvod proč, proč i my máme sami sebe se vší naléhavostí vyzývat: „Dobrořeč, duše má, Hospodinu!“.
Žalmista se však s tím nespokojuje a dodává: „a v š e c h n y v n i t ř n o s t i m é jménu svatému jeho“ (Kral. překlad).
Jak tomu máme rozumět? Asi takto: když dobrořečíme, když děkujeme Hospodinu, pak se toho našeho děkování mají účastnit všechny složky naší bytosti. – Tělesné i duševní, naše city i naše vůle a ovšem i náš rozum. Asi tak, jak to je vyjádřeno v prvním a nejdůležitějším přikázání: „Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého, i ze vší duše své, i ze vší mysli své a z celé síly své!“ (Mk 12). Prostě Pán Bůh si přeje, aby mu dobrořečil celý náš člověk. (Trochu učeně pověděno: veškerou svou psychosomatickou bytostí). Rozvedeno se to dá povědět asi takto: Když dobrořečíš Hospodinu, pak do toho zahrň celý svůj život – soukromý i veřejný, sváteční i všední, protože kam se hneš, tam tě všude na každém kroku provází tvůj Bůh a zahrnuje tě svými dobrodiními, takže – pokud jsi mladý – se můžeš učit – a když jsi dospěl, můžeš vydělávat a když už nemůžeš, pak dobrořeč Bohu za to, že ti ještě chutná, že se můžeš vyspat, že nemusíš každý den běhat po doktorech … A že – promiňte mi, že to tak povím – že i když se všude rozmáhá „blbá nálada“, Boží dobrodiní nepřestávají a „Bůh stále dává slunci svému vzcházet na dobré i zlé …“
Ještě jednou: „Všechny vnitřnosti mé dobrořečte j m é n u s v a t é m u j e h o !“ Jak máme tomuhle rozumět? Asi takto: když Hospodinu dobrořečíme, pak máme přesně vědět, s kým mluvíme: máme vědět, že Hospodin je Bůh, že je j e d i n ý , p r a v ý a ž i v ý Bůh a že vedle sebe nesnese žádného jiného. Takže: cokoli máš, máš od něho. Žádní jiní bohové, žádné jiné veličiny, žádný osud, žádná neviditelná ruka trhu ani žádná tvá podnikatelská zdatnost tě neobdarovávají tak, jako tě obdarovává Hospodin, tvůj Bůh. Ty smíš vědět a pamatovat, že žiješ a prospíváš díky jeho dobrodiním, a že se proto nemusíš propadat do starostí, že se ti navzdory tvé neposlušnosti a nevděčnosti stále vede dobře, že i uprostřed všelijakého strádání, krizí a depresí nemusíš ztrácet naději. Za to vše vděčíš Hospodinu a jménu svatému jeho.
Avšak jako disonance – jako něco co sem nepatří – tu ještě zazní slovo žalmistovo: „a n e z a- p o m í n e j na všechna dobrodiní jeho“.
Ale o té zapomnětlivosti na Boha ví nejen žalmista, nýbrž celá bible. Z evangelia jsme slyšeli příběh o deseti malomocných a Ježíši. Když prosili o smilování, byli v š i c h n i uzdraveni. Ale jen jeden se vrátil k Ježíši a dobrořečil. Sám Ježíš překvapen se ptá: „Nebylo jich očištěno de- s e t ? Kde je těch d e v ě t ?“ (Luk 17,11-19). Ano, jak je možné zapomnět na tak veliké dobrodiní? A přece k tomu dochází! Nejen pohani a ateisti – nýbrž i my věřící lidé zapomínáme Pánu Bohu poděkovat.
A nemůžeme se v tomto případě vymlouvat na sklerózu, ochabování a ztrátu paměti, kterou my stárnoucí a staří lidé známe a trpíme. Ještě než nás skleróza postihne, ještě když jsme schopni perfektně si zapamatovat všechny možné cifry, data a informace, napořád dochází k tomu, že na Hospodina a jeho dobrodiní – bez ohledu na svůj věk! – zapomínáme. Proto už biblický Kazatel musel připomínat mladým lidem: „P a m a t u j n a s t v o ř i t e l e s v é h o v e d n e c h m l a d o s t i s v é !“ (Kaz 12,1a).
Možná si tady řekneme, že se zase neděje nic světoborného, když se zapomeneme ráno a večer pomodlit a milému Pánu Bohu poděkovat (děkujeme vůbec ještě před jídlem?). Ale ono to má dalekosáhlé a – bez přehánění – katastrofální důsledky, když dobrořečit Bohu zapomenou dědové a po nich otcové, a pak i synové a vnukové! A tak najednou ohromeni konstatujeme, že národy po tisíciletí křesťanské – dnes zapomněly a už ani neví, kdo je Bůh a Ježíše si pletou s Janem Žižkou. Abychom nechodili daleko: i náš národ, jemuž více než před tisíci lety přinesli Cyril a Metoděj evangelium, dnes neví … A že když letos slavíme také jubileum Kralické bible, musíme smutně brát na vědomí, že místo dříve nejvydávanější a nejrozšířenější knihy Bible, se dnes nejpopulárnější a nejvyhledávanější stávají Kuchařky, literatura o tom co budeme jísti a co budeme píti … Pak se ovšem nemůžeme divit, že v takovém národě, který zapomněl na svého Boha, se nesnadno hledají poctiví politici, úředníci, policisti a dokonce i poctiví soudci …, a že se na všech stranách rozšiřuje a prohlubuje mravní marasmus (úpadek) a duchovní nihilismus.
Co dělat? Žalmista odpoví stručně: každý nechť začne sám u sebe a napomíná především sám sebe: „Dobrořeč, duše má, Hospodinu a nezapomínej na všechna dobrodiní jeho!“.
Hospodin je Bůh, jemuž právem patří naše dobrořečení. A blaze těm, kteří na to nezapomínají. Pro ně platí: „Jak dobré je vzdávat Hospodinu chválu, tvému jménu, Nejvyšší, pět žalmy …“ (Ž 92,2a).
Ano, i pro nás je to dobré, když dobrořečíme Hospodinu. Když mu totiž dobrořečíme, pak i sami sobě připomínáme, že ten, který nám včera předevčírem nezaslouženě prokazoval svá dobrodiní, prokáže nám je i zítra a pozítří. Dobrořečením Hospodinu tak obnovujeme a posilujeme svou důvěru v Boha a pak tak snadno neupadáme do ustaranosti, ustrašenosti a unaříkanosti, a bráníme se stále se více rozšiřující chorobě našeho věku – depresím.
Proto dejme na žalmistu a raději dvakrát než jednou sami sebe povzbuzujme: „Dobrořeč duše má, Hospodinu … !“ Amen.
Modleme se:
Pane Bože, děkujeme ti za tvé slovo, které nás obviňuje a napomíná, ale nakonec vždycky potěšuje a povzbuzuje. Prosíme, pomáhej nám, abychom každý den byli tvými vděčnými a poslušnými dětmi. Dobrořeč, duše má, Hospodinu. Amen.
