Text 1 Kor 13 | Kazatel: Ladislav Beneš
Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. 2 Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. 3 A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje. 4 Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. 5 Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. 6 Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. 7 Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. 8 Láska nikdy nezanikne. Proroctví – to pomine; jazyky – ty ustanou; poznání – to bude překonáno. 9 Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné; 10 až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno. 11 Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské. 12 Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne. 13 A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.
Milí bratří, milé sestry,
někdy se tento oddíl nazývá „velepíseň“ či „hymnus lásky“. Nezřídka se objevuje na svatebních oznámeních a konfirmandi se jej učí zpaměti. A dnes je svátek Valentýna, svátek zamilovaných. Tak by šlo říci, že se to k sobě dobře hodí.
Jenomže musíme popravdě říci, že tento oddíl 1Kor 13 jednak není vůbec ani písní ani hymnem. Ale jde o poměrně ostrý, až vášnivě polemický traktát; a pak církevní tradice, aniž znala nějaký svátek zamilovaných, jej v průběhu staletí zařadila na poslední neděli před postem, což dnes skutečně je. Příští neděle je postní. A biblické oddíly, které jsou pro dnešek tradicí určené, již ukazují oním směrem pašijového příběhu. Četli jsme to u Lukáše (18,31-33): „Hle, jdeme do Jeruzaléma a na Synu člověka se naplní všechno, co je psáno u proroků. Neboť bude vydán pohanům a budou se mu posmívat a tupit ho a plivat na něj, zbičují ho a zabijí; a třetího dne vstane.“
A proč tedy nastoluje apoštol téma lásky? Ne, není to jeho povzdych, že ve světě je jí málo, a je to jen vzácná bylina, za kterou je třeba putovat přes světa kraj. To apoštol je opačného přesvědčení – láska je tu, láska „nikdy nezanikne“, „láska vydrží“, láska jako největší z trojiny vedle víry a naděje „je největší“, láska „zůstává“.
To je dobré vědět hned na začátku – apoštolovi jde o takovou lásku, která není pomíjivá ani přelétavá; není taková, že vzplane – a zhasne. „Ať se děje cokoliv, láska vydrží.“ (v.7)
A zároveň je tato láska cestou, ujišťuje apoštol, ano tou „nejvzácnější cestou“, se kterou lze v životě obstát, cestou, po které když půjdete, tak se neminete cílem a neprožijete život marný a prázdný, ale naplněný; tu nemusíte mít starost, jestli taková velká a opravdová láska vás vůbec potká a jestli je vůbec pro vás. Nemusíte mít starost, zda není jen pro mladší, ale ne pro starší. Na cestě této lásky nemusíte mít starost, zda budete přijati mezi ty, kteří nakonec zasednou mezi pozvanými hosty na svatební hostině, či zůstanou stát přede dveřmi, venku. Ne, nebudete shledáni nazí, ale budete mezi vítanými hosty.
Jenomže apoštol vidí v korintském sboru, že tam není problém se svatbou (zůstaneme-li u užitého obrazu), ale spíše nastala velká krize mladého manželství. I když trochu zvláštní: Korintský sbor rozhodně netrpí tím, že by v něm život skomíral, duchovní úroveň poklesala, že by dokonce obětavost byla kriticky nízká a rozmáhala se lhostejnost a chlad, jak to někdy ve vztazích bývá. Naopak, mladá církev v Korintě je neobyčejně živá – lidé mají řadu vzácných duchovních zkušeností i obdarování. Jsou schopni krásně kázat a vyučovat; to, co nazýváme dnes spiritualitou, je zde na velmi vysoké úrovni (1Kor 13,1-3: proroctví, mluvení jazyky, poznání,…); ohromná víra, která utváří velmi aktivní, živý sbor, ve kterém jsou možná dokonce lidé, kteří jsou ochotni odevzdat veškerý majetek chudým a sami sebe obětovat (A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení). Pokud byste četli celý oddíl 1Kor 12-14 v souvislosti, a vřele vám to doporučuji, tak byste uviděli ohromný sbor, ve kterém funguje celá řada skvělých aktivit, je zde množství lidí, kteří ve sboru slouží rozmanitými dary. A přece apoštol řekne: ale bez lásky je toto všechno nic, k ničemu, to je jen „dunící kov a zvučící zvon“, nadělá to leda trochu lomozu a hluku (srov. Ž 39,7), jinak nic. „Ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.“
To je opravdu zvláštní. Kdyby tento korintský sbor měl vyplňovat každoroční statistické dotazníky a psát zprávy pro výroční shromáždění a vykazovat finanční hospodaření, jako je musíme dělat my, pak by zřejmě ve všech klíčových hlediscích mohl doložit nad míru dobré výkony a být spokojený a byl by příkladem pro ostatní. „Ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.“ Apoštol vidí, že korintský sbor ztrácí i při všech jiných úspěších to, co sbor činí sborem, a církev církví. Ano, lze pronikat do hlubin poznání, lze vykazovat obětavost, lze vynikat hlubokou zbožností a náboženskou zkušeností i aktivními (sociálními) službami všeho druhu, a přece – když je to bez lásky, je to celé vlastně k ničemu, nic to neprospívá.
A to je nám asi nepochopitelné. Že to nebývá valné s církví tam, kde moc mluví a málo koná ve službě druhým, to si představit umíme. To se v Bibli také kritizuje (ep. Jakubova). Ale chybějící láska? Jak to vůbec poznat? Jak to apoštol může vůbec říci? – Copak vidí do srdcí křesťanů v Korintu? Jak si to on dovoluje posuzovat? Není apoštol jen nějaký škarohlíd, pro kterého není nikdy nic dost dobré? Však my jsme spokojeni, my ostatně děláme, co můžeme. „Ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.“
Tak tedy – co je vlastně láska, o které Pavel píše? Že není na to jednoduchá odpověď, to asi tušíte. O lásce máme každý své představy a máme s ní své zkušenosti. O lásce se v církvi hojně mluví, až je to pomalu ohrané. Ale právě – apoštol tu jakoby chce, abychom ty své představy dali stranou, abychom i ty své zkušenosti na chvíli poodsunuli a naslouchali Bibli. (Už to by nás mělo zarazit, abychom se slovem láska nebyli příliš brzy hotovi, když si uvědomíme, že bible zná v řečtině nejméně tři výrazy pro lásku!)
Naslouchejme apoštolovi: „Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.“
A Pavel zřejmě právě toto postrádá v Korintském sboru: je tam možná mnoho lidí, kteří o lásce krásně mluví, ale trpělivost s těmi, kdo lásku neopětují a jednají nelaskavě, ta chybí. Možná tam bylo dost lidí, kteří konali ohromné činy milosrdenství ve prospěch chudých (však víme, že tam pořádali hostiny pro otroky a konali peněžní sbírky na chudé ve světě), ale všechny ty výkazy obětavosti a výčty toho, komu všemu bylo pomoženo, ostatní chudáky spíše znechutily, protože měli dojem, že se to nedělá kvůli nim, ale kvůli slávě sboru a protože jim stejně chybí obyčejné teplé lidské slovo. Někdy se v církvích objevuje intenzivní otázka a touha, jak prosadit více lásky a spravedlnosti ve světě, zvláště ve třetím světě; ale ve vlastním sboru chodí někteří s klapkami na očích a jako náfukové, kteří se neumí s nikým smířit, nebo pěkně sčítají křivdy, kterých se za svou dobrotu kdy dočkali a dobře si pamatují, co všechno už obětovali.
A tak bychom mohli pokračovat – podle apoštola není láska to, jací by měli být druzí lidé vůči nám. Láska není ani to, co nám tak krásně tryská ze srdce, potkáme-li spřízněnou duši. Ale láska je – jak na jiném místě řekne Pavel (1Tes 1,3) – dřina a namáhavé úsilí ve vztahu k druhému člověku vedle nás. Je to dřina a namáhavé úsilí, protože je to právě něco, co nám tak zcela vrozené není a ke spontánnosti to má opravdu daleko. „Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti,..“
A přece je láska podle apoštola docela něco jiného, než jakýsi klid, ve kterém každému dopřejeme, co jeho jest. Nechť každý žije svůj život svobodně a k ničemu se nenutí a nepřetvařuje a všechno je „v pohodě“; nechť všechno plyne svou cestou. Někdy právě tím se snažili křesťané v dějinách osvědčit svou víru, která je zakotvena hlouběji než v událostech kolem nás: nechat svět světem, být pospolu, vycházet dobře a mít se mezi sebou „tak nějak“ rádi, to přece stačí, to je v tomto světě něco ohromného, když zvážíme, jak je jinak svět plný lží, násilí, nespravedlnosti, závisti a podvodů. Ať si je svět světem, my máme přece jiné cíle, vyšší cíle, duchovní cíle, my víme, že toto všechno kolem pomine.
Jenomže tomu musí apoštol v Korintě vášnivě odporovat: Láska nehledá svůj prospěch!, totiž pravá láska nevyhledává věcí, které nám slouží ke klidu a vlastní pohodě, ale ta hledá prospěch toho druhého; pravá láska nehledá uplatnit a realizovat všechno, na co mám právo a o čem si myslím, že bych měl ještě od života dostat a získat – ale usilovně se namáhá, aby ve sboru a v církvi a pak i kolem nás mohli svůj život žít v klidu a pohodě ti druzí. Láska není to, že si došlápnu na ty, kteří mi ukřivdili – ale úsilí o to, aby se nekřivdilo tomu vedle mě.
Láska ani „nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy.“ Luther tomuto místu rozuměl tak, že jde o zápas o čistotu učení v církvi. Pravá láska je daleka toho, aby nechala druhého člověka v nevědomosti nebo dokonce bludu. Nelze nechat být, nebo se dokonce posmívat něčí hlouposti, když kázání nebo jiný biblický výklad je falešný, když lidé si vyčtou z Bible, co je napadne a co se jim zlíbí. Je třeba naopak vyvinout velmi velké úsilí o pochopení toho, co je skutečná pravda a co církev má učit jako to učení, které člověka osvobozuje, co mu dává skutečnou potravu a není jen nějakou limonádou; je třeba velkého úsilí při hledání pravdy, která se nakonec prosadí jako „ta“ skutečná pravda v tomto světě. Tu nejde o ten či onen názor – ale jde přece o slovo života a o slovo spasení! A to není úkol jen pro faráře, to je úkol sboru a celé církve. Měřítkem je láska. Ať se děje cokoliv, láska vydrží.“ Vidíte, že nemůžeme v tomto výkladu dále pokračovat a vyjmenovávat jednotlivosti, to by vaše láska ke mně jako dnešnímu kazateli vydržet nemusela.
Ale asi také tušíte, že tato láska, o které tu apoštol píše, je vzdálena tomu, co jsme schopni a k čemu nás vede naše přirozená spontaneita. Apoštol ani není přesvědčen, že tato láska je něco, co je každému člověku jaksi vrozené, a stačí to trochu pěstovat a zalévat a rozvine se krásný květ. Ne, tato láska je něco, co tuto naši přirozenost musí teprve přemoci, předělat, k čemu se musíme přesvědčovat a těžce odhodlávat a možná se trápíme, že k této lásce sílu nemáme, a ještě více nás pak trápí, že nejsme s to prokázat tuto nezištnou a nesobeckou lásku kolem nás.
Apoštol nás však nechce nechat u tohoto smutného zjištění. Když čtete jeho slova, pak nelze přehlédnout: tu není definice lásky pomocí suchých vět, apoštol říká: láska, to je cesta, ano ta nejvzácnější a nejvyšší. Jak bychom si nevzpomněli, že tu je skutečně cesta – ne naše, ne našeho sboru – ale Ježíše Krista. Vždyť je to právě on, kdo jde na té cestě lásky, která jej přivede k nám, do tohoto světa. To jsou vánoce. Přichází docela nesobecky: „byl bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli” (2Kor 8,9); “byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, 7 nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí” (Fp 2,6-7). To nám připomene postní období. A připomněl to i příběh, který jsme četli na počátku: Ježíš, jdoucí do Jeruzaléma, nehledající svůj prospěch, ale prospěch toho slepého ubožáka volajícího u cesty; a konečně i to, čím jej zrazují jeho nejbližší: mysli na sebe, nechoď do Jeruzaléma, nechoď na kříž a vyhni se ponížení a utrpení… Přesto on na této cestě lásky vytrvá. Ač „pohané se mu budou posmívat a tupit ho a plivat na něj a zbičují ho“ (Lk 18,32n), neodpoví mstou. Neboť láska „nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy“. A nakonec jej i zabijí. Kvůli nám, kvůli našemu hříchu, kvůli hříchu tohoto světa, aby bylo všemu světu patrné, že tato láska vydrží a vytrvá, ať se děje cokoliv (v. 7).
„Láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne… A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.“ Ta láska, kterou nám prokázal Kristus. Ta jeho láska – jako jediná – zůstane a vytrvá a jako jediná jde skutečně až za hrob.
Tento svět tedy není bez lásky. My nejsme nemilované či dokonce nechtěné děti, ale děti milované. A už asi tušíte, proč apoštol píše do Korintu tento vášnivý traktát: I kdybychom ve svém životě – jako jednotlivci, jako sbor či církev – dokázali nejvyšší a nejslavnější činy, a měli ohromné duchovní zkušenosti, a kdybychom vše rozdali a všude se o nás vědělo a mluvilo, nám ani tomuto světu to nic nepomůže, kdyby nebylo této Kristovy lásky a jeho milosrdenství, které si nenechal pro sebe, ale daroval je nám. A sbor v Korintu toto jaksi zamlžil a zatemnil. Neboť sbor a církev je to místo, kde se o této lásce ví, kde se osvědčuje a realizuje v každodenním životě. Z toho se radujte se i vy, bratří a sestry, že jste tyto milované děti, a po této cestě – ano nejvyšší cestě lásky směle kráčejte. Vždyť je to cesta toho, který si nás „zamiloval a dal potěšení věčné z milosti“ (2Tes 2,16). Jeho láska nezanikne, ale vytrvá. Této lásky se držte (1Kor 14,1), na cestě této lásky se neminete cílem, ale váš život bude naplněný; nebudete jen dunící kov a zvučící zvon, který sice dělá lomoz, ale jinak nic, nýbrž budete světlem na cestě lásky pro mnohé další všelijak klopýtající a bloudící. Amen.
Modlitba: Bože, náš nebeský Otče, tobě děkujeme za ujištění, že tvá láska k nám a tomuto světu nepřestane. Dej, abychom z ní žili mezi sebou jako tvůj lid a v této lásce utvářeli náš sbor i církev a tak, aby mnozí poznali, že ty jsi ta cesta, pravda i život. Amen.
