Text: Mt 21,28-32 | Kazatel: Daniel Ženatý
Ježíš říká: Co myslíte? Jeden člověk měl dva syny. Přišel a řekl prvnímu: ‚Synu, jdi dnes pracovat na vinici!‘ On odpověděl: ‚Nechce se mi.‘ Ale potom toho litoval a šel. Otec přišel k druhému a řekl mu totéž. Ten odpověděl: ‚Ano, pane.‘ Ale nešel. Kdo z těch dvou splnil vůli svého otce?“ Odpověděli: „Ten první!“ Ježíš jim řekl: „Amen, pravím vám, že celníci a nevěstky předcházejí vás do Božího království. Přišel k vám Jan po cestě spravedlnosti, a vy jste mu neuvěřili. Ale celníci a nevěstky mu uvěřili. Vy jste to viděli, ale ani potom jste toho nelitovali a neuvěřili mu. Mt 21,28-32
Kdo je na tom dobře? A kdo špatně? Jak se to pozná? Jaká jsou měřítka?
Podle toho jak umějí svou práci?
Jaký je kdo člověk, zda dobrý nebo zlý?
Také podle toho, jak lidé věří Pánu Bohu že je to s ním a u něj dobré. Nejlepší.
O tom Ježíšův příběh.
Poví to v podobenství.
Otec – Bůh. Autorita, trestá, potěšuje, ví co je dobré. Přikáže, sdělí co je třeba dělat.
První syn – běž a pracuj – řekne že nepůjde. Možná protivný. Odsekl. Možná se mu zdál otec nemožný! Co zase po mně chce!
Ale pak časem, čas je důležitý, pak se to v něm změnilo. Přerovnalo. Pohnulo. A šel.
Druhý syn – běž a pracuj – odpověděl ano, úslužně, příjemně. Radost pracovat s takovými. Ale nešel a nepracoval.
Kdo splnil vůli otce? Ten první.
Rozdíl mezi nimi? Všechno shodné. Jako v zrcadle.
Jen jedno má ten prvý navíc – litoval toho a šel.
Jak vypadá lítost? Jak se projevuje? Litovali jste něčeho?
Nedalo spát, soustředit se, vrtalo hlavou, lítost měla sílu – vy jste se vrátili, udělali, omluvili.
Důležité! Nepříjemné, ale důležité. Nám je to nepříjemný stav, cítíme se jako spráskaní psi, divně, – ale je to důležitý stav! Bohu milý!
Raduje se z toho!
Jsou zde učitelé? Které žáky máte raději? Co všechno slíbí a nic neudělají, nebo ty kteří brblají a odsekávají, ale pak to nakonec nějak udělají?
A děti – máte takové kamarády? Jasně přijdu, jasný, donesu, zařídím, spolehni se – a kde nic tu nic.
Anebo odpovídá a zvedá obočí jestli jste normální, občas se trochu strkáte a zvýšíte hlas, ale když je potřeba, je při vás, a je vám s nám dobře?
Tak tedy – prvá část – Boží vůli plní ten, kdo je schopen se nechat pohnout milosrdenstvím.
Můžete brečet, pláč není výraz slabosti, ale citu, že žijete, jste citliví, je možná změna.
Obraz o dvou synech se odehrává na cestě.
Jde o to dojít do Božího království.
A na té cestě k Bohu, jsou ti bez lítosti – pozadu!
Předcházejí je lidé, kteří dovolí, aby s nimi lítost pohnula.
Ježíš řekne těm bez lítosti –
Amen pravím vám, že celníci a nevěstky předcházejí vás do Božího království.
Naděje je v tom, že jsme na cestě.
Někdo je v předu, někdo vzadu. Jako na výletě, kámen v botě a už jste vzadu. Odskočit na záchod.
Může se to změnit!
Ještě nejsme v cíli. To není o tom, kdo vešel kdo nevešel.
Je to o tom, kdo je momentálně vpředu a kdo vzadu.
Jako F1 dnes odpoledne – kdo právě vede?
Schopnost nechat se pohnout lítostí není zakódovaná. Nerodíme se s tím. Probouzí se, a také uvadá.
Ježíš varuje ty, kdo mají všechny předpoklady k tomu, aby s nimi lítost pohnula.
Tehdejším posluchačům řekne – přišel za vámi Jan, řekl vám co a jak, – a nic se s vámi nestalo. Nelitujete a nevěříte.
Řekl by nám to dnes? Chodíme do kostela, slyšíme, víme, známe, hne nebo nehne to s námi?
Závěr – kdy může nastat chvíle, kdy je třeba lítost?
Když silnější nějak utiskuje slabšího.
Když se domácí chovají hrubě k hostům, cizincům.
Když někdo čeká u přechodu, prší na něj, a nám v autě se nechce zastavit.
Když se celá třída směje někomu, kdo něco neví, spletl, zkazil.
Když se někdo chová zle k přírodě – odveze staré pneumatiky do lesa.
A další
Schopnost projevit lítost a činit milosrdenství je velmi blízko Boží vůli. Je Boží vůli nejblíž ze všech věci, které můžeme dělat. Téměř se jí dotýká. Amen
Bože, proměňuj nás tak, abychom uměli plakat i jihnout nad sebou, i nad druhými. A dej, ať nás to nevede jen k lamentování, jak je vše špatné, ale ať nás to vede k činu. Amen
