14.1.2018 Pardubice
Vstupní píseň: 65/1
Vstup: Na Tobě přestávati sluší, ó Bože, Tebe na Siónu chváliti, a tu Tobě slib vyplňovati. Blahoslavený, kohož vyvoluješ a přivodíš, aby obýval v síňcích Tvých. Tuť nasyceni budeme dobrým domu Tvého, v svatyni chrámu Tvého. Haleluja. (Ž 65/2,5)
Píseň: 158 Samému Bohu sláva, čest
Modlitba: Milý Bože, děkujeme, za nový rok, který jsi před námi otevřel. Děkujeme, že i v tom uplynulém jsme Tě mohli potkat na svých životních cestách a poutích. Chválíme Tě, že díky Tobě jsme našli zakotvení, domov v Tobě i v církvi, ve sboru. Děkujeme, že nás provázíš při našem putování tímto světem a žehnáš nám, když jdeme cestami, shodnými s Tvou vůlí. Děkujeme Ti, že kolikrát jsi změnil náš směr, když jsme šli za svým a přitom to bylo pro nás nebezpečné, děkujeme za to, kolikrát jsi nás chytil na rameno nebo s námi i pořádně zatřásl. Vyznáváme, že často jsme nerozuměli Tvé vůli a šli špatnou cestou, prosíme, odpusť nám. Děkujeme i za to, když jsi nás v naší svévoli nechal „vymáchat“, abychom zkrotli a nebyli na sebe tak pyšní. Hlavně ale děkujeme, že Ty jsi s námi, ať jde naše cesta do kopce či z kopce, ať nestačíme s dechem nebo uháníme na špici peletonu…V každém případě prosíme, abychom na Tvou blízkost nezapomínali, očima, ušima a srdcem Tě vnímali, a také ty, kdo s námi životem putují, i ty, které nám nečekaně do cesty stavíš. Z Tvého Slova pro to chceme čerpat posilu a povzbuzení i dnes. Skrze Krista, našeho Pána. Amen
Čtení: Fp 2/5-11 (Hana Capoušková)
Píseň: 647
Text: Ž 131 „Píseň poutníků. Davidovská.
Hospodine, moje srdce není pyšné. Nemám povýšený pohled; neženu se za velkými věcmi, ani za tím, co je okázalé. Což jsem neuspokojil a neztišil svou duši jako nakojené dítě u své matky; jako nakojené dítě je má duše. Izraeli, čekej na Hospodina od nynějška vždycky!“
Kázání: Sestry a bratři, co je pro vás obrazem odpočinutí, upokojení, ztišení…?
Kdybychom chtěli hledat dokonalý obraz pohody (a teď si odmysleme, že tohle slovo je dost zprofanované tím často omílaným: „To neřéš. Je to v pohodě!“), prostě obraz pohody jako protiklad k nepohodě, podívejme se blíž na ten obraz, který nám nabízí přečtený žalm 131.
Je to krásný obraz, obraz pohody, bezpečí, upokojení, jako když nakojené dítě, odpočívá v náručí své matky. – A právě k tomuto obrazu přirovnává žalmista duši (rozumějme život) člověka, spoléhajícího cele na Hospodina. Tak tenhle obraz si může být inspirací pro naše ohlížení se, kde hledat pohodu a upokojení.
Víte, že poutní písně jsou zpěvem, modlitbou, vyznáním víry izraelského lidu, těch, kdo putují do Božího chrámu. A na té jejich cestě, která je únavná, prašná, někdy i nebezpečná, je posiluje pokorná důvěra v Hospodinovo vedení a očekávání na setkání s Ním. Proto je také tato píseň nazvána „davidovská“, protože král David byl pro pozdější izraelskou dobu typem člověka zbožného a plného důvěry v Hospodina. A o Hospodina, o jeho jednání s námi, jde v tomto žalmu především. To je také vyjádřeno tím, že prvním slovem žalmu je jméno Hospodinovo. (To podle původního textu zachovává kralické znění a také pracovní překlad biblisty J. B., z něhož jsem četla). První slovo má výsadní postavení. Je jakýmsi ukazatelem, jak máme celému oddílu rozumět. Totiž, že ve středu naší pozornosti (poutníka, žalmisty, čtenáře, posluchače tohoto žalmu) má být Hospodinovo jednání. To je, jak se ukáže, příčinou všeho, co je v žalmu popisováno.
Možná se vám zdá, že je tomu naopak, že v žalmu se mluví především o lidském jednání: nemám pyšné srdce, nemám povýšený pohled, neženu se za velkými věcmi… Ale že tohle všechno nemusím, že se můžu chovat spokojeně a klidně jako nakojené dítě u své matky, to je způsobeno Hospodinem. Jeho blízkostí, jeho vedením, jeho působením ve mně. Je to jeho dar, když takový nebo taková (pyšná, povýšená, honící se…) být nemusím. Pýcha je veliká zátěž pro život. V Písmu je pýcha pokládána za závažný (velice vážící) hřích, protože v pýše se člověk často snaží vyrovnat Bohu. Ale takový život je také nepokojný a nebezpečný, pravý opak toho obrazu pohody, ztišení a spokojení jako nakojené dítě na klíně matky. A náš žalm ukazuje, že to je možné, žít život bez pýchy, bez soupeření s Bohem, v pokorné důvěře v jeho milující náruč. Žalmista v určitém vzestupném sledu vyznává, že se pýchy zříká. Zná své meze, za které jít nelze a chce i nás tím inspirovat…
Bratři a sestry, pýcha souvisí s překračováním mezí, s jejich ignorováním (dokladem toho jsou tragédie na silnicích, tragédie v mezilidském soužití, tragédie v mezinárodních vztazích…). Žalmista ví, že díky Boží přítomnosti, díky Boží náklonnosti k nám, smí pýchu ze života vytlačovat. Ze srdce, z očí, ze způsobu života, z vědomí si své hodnoty… A přibližuje nám ten svůj zápas (nebo lépe řečeno Hospodinův zápas v něm) čtyřmi výrazy (rčeními):
1. Moje srdce není pyšné. Dnes je srdce vnímáno jako symbol lásky. Pro starozákonní myšlení je však srdce, nejvnitřnějším středem člověka, jakási „třináctá komnata“, místem, kde vznikají nejtajnější motivace, kde sídlí vůle, je to sídlo vnímavosti, poznávání, přemýšlení a porozumění člověka. Srdcem se myslí hlubiny v člověku, kam vidí a zasahuje jen Hospodin. To, že jeho srdce (a všechno, co s tímto obrazem souvisí) není pyšné, to vidí žalmista jako velikou Boží milost, jako Boží působení v jeho životě.
2. Nemám povýšený pohled. Pýcha se projevuje povýšeným pohledem. Ne, že by to člověku muselo přímo koukat z očí, ale o to je to složitější. Povýšený pohled souvisí s pýchou v srdci, zobrazuje to, co je hluboko uvnitř. My bychom to žalmistovo „nemám povýšený pohled“ možná spíš vyjádřili ve smyslu: „Nepřeháním. Nezveličuji. Vidím nezkresleně a nezkresluji. Oči mě neklamou.“ A opět: že jsme schopni takto jednat, takto se dívat na život, na své možnosti, s tím, co je k dispozici, realisticky vycházet a být vděčný – nevede k přehnanému sebevědomí. Žalmista není pyšný na svou pokoru, nechlubí se svou skromností. Ačkoli mluvení o vlastní skromnosti je vždy podezřelé (něco jako: jsem nejskromnější člověk na celém světě), žalmista „nehraje“ ve své modlitbě nic ani na sebe ani na Boha. Své srdce otevírá Hospodinu a jen jemu dává vědět, že je oproštěn od všeho, že je připraven a očekává Boží jednání. Nečeká na odměnu za svůj výkon, za svou skromnost.
3. Neženu se za velkými věcmi. To ovšem neznamená nemít ideály, zakázat si předsevzetí, třeba i ta novoroční, neusilovat o lepší budoucnost… Na co stačí hebrejštině jedno slovo, my se musíme pokusit opsat několika větami. Například to znamená také: „Nepospíchám ve velkém stylu.“ „Nežiju život v předjížděcím pruhu“. „Netlačím se mezi ty, kdo jsou větší než já. Nevtírám se mezi vlivnější a významnější lidi. Nederu se nahoru“. Sestry a bratři, tohle neplatí jen pro osobní život. Poutní písně jsou písněmi společenství poutníků, společenství Božího lidu, Izraele, církve… Pak to platí i pro život ve společenství sboru a pro život církve ve společnosti. Nehnat se za velkými věcmi znamená znát míru, které říkáme „smysl pro proporce“. Nečinit se většími a významnějšími než jsme. Neusilovat o zviditelňování za každou cenu. Jakoby církvi viděl až do žaludku, ten starověký zpěvák… Tak radí: neusilujte o to, co se lidé tak často snaží – dostat se vzhůru vlastní silou. To přenechte Hospodinu. Nežeňte se za velkými věcmi, za tím, co by vás zveličovalo. Jan Křtitel to vyjádřil po svém setkání s Ježíšem prostě: „On musí růst, já pak menšiti se.“ A to, co jsme slyšeli v dnešním prvním čtení, to je prastará křesťanská píseň o Kristově sestupování, o jeho pokoře bez sebeprosazování, o jeho důvěře v Boží jednání. Je to píseň o cestě Ježíše Krista. Která je cestou shora dolů, v naklonění se, v náklonnosti k nám, nám k pomoci, k záchraně. K tažení „nás vzhůru“. A my jsme voláni k následování této cesty. V jednom z „péefek“, která k nám před Vánoci doputovalo, stálo vtipné přání: Ke třem postavičkám, vzpírajícím se na bradlech, bylo připsáno: „Přejeme vám, ať se celý rok držíte nahoře“. Zaslechla jsem v tom i ten přesah, že to nejsme jenom my, kdo se drží, ale že „jsme drženi“ a táhnuti vzůru. A bezpečně drženi.
4. To poslední, v čem žalmista vidí důvod, proč se může cítit spokojeně a klidně jako nakojené dítě na klíně matky je, že se nežene za divy, jež nevystihne. Nebo jinak: necpu se tam, kde nemám co dělat. To je jeho další rada pro nás. Ne proto, abychom něco nepokazili, do něčeho se nenamočili… Spíš proto, abychom se sami sobě nezpronevěřili, sami sobě neztratili. Abychom neztratili svou identitu, abychom věděli, kam patříme, na čí stranu, do čí péče… Jako nakojené dítě u své matky… Byl nám dán život – z lásky, a s láskou jsme drženi.
Sestry a bratři, žalm 131 nás jemně vede k poznání, že před Hospodinem máme svou hodnotu i bez zveličování se, bez poměřování se s druhými, bez toho, abychom se drali dopředu… Ten starověký zpěvák ví, jak nás toto všechno ohrožuje, jak na nás pokušení pýchy doléhá. Tak ta jeho vyznavačská píseň je zároveň modlitbou a prosbou o Hospodinovu pomoc v zápase s tímto pokušením. Když Hospodin je s námi, nemusíme všechno strhnout sami. Můžeme se upokojit a ztišit. V této souvislosti dává starověký putující žalmista poslední radu: Čekej, Izraeli, na Hospodina nyní i na věky. Izrael znamená: Bojuje Bůh. Nejsme na to sami. Tak si můžeme dovolit spočinout, upokojit se, odevzdat se Boží vůli a Božímu vedení. Očekávat však znamená také vytrvat. Vytrvat na té cestě, v nasměřování k Hospodinu. To je žalmistovo vyznání, o tom nám svědčí, k tomu nás zve, abychom i my mohli zakusit, jaké to je, když „jako nakojené dítě u své matky je má duše“.
Modlitba: Pane Bože, daruj nám moudrost, abychom si na Tobě nevymáhali co jsme si sami usmysleli, ale abychom rádi naslouchali Tvému slovu a byli vstřícní k Tvému vedení. Amen
Píseň: 177
Sborová ohlášení: Ekumena v Pcích 25.1. od 18.00 v ŘK; v HJ 26.1. od 18.00 v ŘK
Přímluvy: Pane Ježíš Kriste, na našich životních cestách se potkáváme s přátelstvím i nepřátelstvím, s dobrotou i sobectvím, s pokojem i násilím, s těmi, kdo nerespektují žádné hranice i s těmi, kdo si hranice a ploty kolem sebe staví, aby se od druhých oddělili, ale také s těmi, kdo porozuměním, ochotou, obětí zátarasy překonávají… Potkáváme se s lidskou bezmocí i zlobou, ale také s pomocí a přijetím… Prosíme, ať vždy jasně poznáme, na kterou stranu se postavit, na které straně stojíš Ty, Kriste. Prosíme, ať vidíme, že nás cesta, kterou nám ukazuješ vede k našim bližním. Prosíme, ať se bez závisti umíme radovat s těmi, kdo mají důvod k radosti, ať umíme soucítit s těmi, kdo mají zármutek a být jim oporou. Prosíme Tě za naše milé a blízké a přátele, ať zůstávají ve Tvém opatrování. Prosíme za ty, kdo spravují naši zemi, prosíme za probíhající volby prezidenta, za moudrou zodpovědnost, které záleží na budoucnosti, nejen na krátkodobém prospěchu. Všechny nás provázej v příštích dnech, chraň nás před pýchou, v níž bychom druhé pokládali za méněcennější než sebe a dej, abychom se tady zase mohli setkat, spolu a s Tebou. Amen
Píseň: 611
Poslání: Mt 6/25-25
Požehnání: Sestry a bratři, na vašich cestách ať vás provází: Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a přítomnost Ducha svatého.
Píseň: 487
