Text: Iz 40,9-11 Kazatel: František Plecháček
Vystup si na horu vysokou, Sijóne, který neseš radostnou zvěst, co nejvíc zesil svůj hlas, Jeruzaléme, který neseš radostnou zvěst, zesil jej, neboj se! Řekni judským městům: „Hle, váš Bůh! Panovník Hospodin přichází s mocí, jeho paže se ujme vlády. Hle, svoji mzdu má s sebou, u sebe svůj výdělek. Jak pastýř pase své stádo, beránky svou paží shromažďuje, v náručí je nosí, březí ovečky šetrně vede.“
Milé sestry, milí bratři, ve dvou verších tu hned třikrát zazní slůvko „hle!“ A to znamená: „Tahle zpráva vyžaduje celou vaši pozornost! Něco důležitého se děje a je už na spadnutí. A nebude to žádná lokální lapálie, zprávička na jeden sloupeček na zadní stránce v místním plátku. Rozjíždí se tu něco, co je rozhodně třeba zveřejnit, o čem by se měli dozvědět všichni! Proč? Protože se tady hlásí o slovo a dává vědět o svých záměrech sám Hospodin! Sám živý Bůh si tady bere slovo!
Sijónu, Jeruzalému, tedy Božímu lidu je tu svěřována radostná zvěst. Opravdu je tady v řeckém překladu Starého zákona dvakrát použit pojem „evangelium“, slovo, které máme asi spojeno spíš se zákonem Novým! A posel dobré Boží zprávy si má vystoupit na vysokou horu a pořádně přidat na hlase, aby tu novinu vykřičel do dálky a do všech stran.
„Co nejvíc zesil svůj hlas, Jeruzaléme, který neseš radostnou zvěst, zesil jej, neboj se!“ Jako (dnes spíš bývalý) návštěvník rockových koncertů jsem si při čtení představil, jak na vysokou horu – u nás v Čechách by se hodil třeba Kozákov, odkud je vidět pěkný kousek krajiny – svážejí tzv. bedňáci reproduktory a stavějí z nich hradby a připravují výkonné zesilovače, aby opravdu bylo slyšet co nejdál.
Kdo má tu novinu uslyšet jako první? Judská města. Tedy Boží lid. Asi proto, že momentálně není zrovna v nejlepší formě. Připadá si malý a poražený a vyřízený. Neutrpěl snad Hospodin porážku, když byl Jeruzalém dobyt a chrám zničen a Izrael odveden do zajetí? Neprohrál snad Hospodin v zápase s těmi mocnými cizími bohy, kteří slibují úspěch a moc a jejichž vyznavači zdatně válcují všechny kolem? Zdá se, že vyvolený lid se již brzy docela ztratí, vzdá víru i naději a rozpustí se v moři národů.
Nebo ne? Cože to ten prorok volá? „Hle, váš Bůh! Panovník Hospodin přichází s mocí, jeho paže se ujme vlády.“ „Váš Bůh“! Boha či bohy si lidé představovali a představují různě. Ale jak často asi myslí na boha jako na svého Boha? Vezměte si třeba takové ty dost nevyzpytatelné a rozpustilé a lidem tolik podobné bohy antické mytologie: mohli si o nich jejich uctívači s důvěrou a jistotou říci: tak tohle je opravdu můj bůh nebo bohyně, moje ochrana a pomoc v každém čase?
Nezmocňují se i nás křesťanů někdy pochybnosti? Může být skutečný živý Bůh opravdu naším Bohem? Ale ano – pokud se tak sám rozhodne! Pokud se k nám slabým lidem přizná a řekne: ty jsi můj, ty jsi má… A Hospodin přesně tohle činí ve svém Synu Ježíši Kristu! Ujímá se nás, klade na nás ve křtu svoji ruku a každému z nás říká: „Jsi mým vlastnictvím!“
Hospodin přichází a sebou má svůj výdělek, svoji mzdu – ale řecký překlad tu má také „svoje dílo“! A tím výdělkem nebo dílem, výsledkem ohromného Hospodinova úsilí a nasazení není pouze Izrael, tím dílem jsme také my, milé sestry, milí bratři! Možná slova výdělek nebo mzda nezní našim uším tak lahodně. Ale co třeba „odměna“? Církev jako odměna za velikou Boží námahu, péči a starost. Církev jako výsledek těžkého Ježíšova zápasu o naplnění Hospodinovy vůle, úroda vzešlá z jeho potu a krve. Nechme si tu zprávu projít myslí a srdcem a vděčně přijměme, že jsme jako církev vytouženou Boží odměnou za jeho veliké úsilí a Božím dílem. Hospodin si nás v Kristu stvořil, aby nás měl při sobě a my byli jeho milovaným vlastnictvím.
Už tu nějaký čas mluvím o dobré zprávě, která se má rozeznít do všech stran, ale ještě jsem neupřesnil její obsah. Co se mají všichni lidé dozvědět? Jistě to, že Hospodin přichází, že přichází s mocí, aby se ujal vlády. Ovšem tento mocný, silný Bůh, schopný ztrestat všechny bezbožníky a provinilce přichází – jako pastýř! Právě tahle zpráva se má rozletět do světa a nesmí utichnout!
Pastýř. Zkusme nechat stranou, že nám možná tak úplně nesedí přirovnání věřících k ovcím. Dejme do závorky veškeré romantické představy o hraní na fujaru, pečení brambor a tichých večerech u ohníčku. A vzpomeňme si třeba na krále Davida a jeho pastýřské začátky. Přečtu vám z 1. Samuelovy, co řekl David králi Saulovi těsně předtím, než se vypravil na Goliáše:
„Tvůj služebník byl pastýřem ovcí svého otce. Když přišel lev anebo medvěd, aby odnesl ze stáda ovci, hnal jsem se za ním a bil jsem ho a vyrval mu ji z tlamy. Když se proti mně postavil, chytil jsem ho za dolní čelist a bil jsem ho, až jsem ho usmrtil. Tvůj služební ubil jak lva, tak medvěda.“ Tohle není žádná romantika, ale hodně drsná realita. Zápas o každou ovečku. Na všech záleží – i na slabších, nemocných, i na těch toulavých. Ne že se lev a medvěd v klidu nažerou a já zůstanu celý!
Tohle všechno je v obrazu pastýře obsaženo: Hospodinova věrná starost a péče, a také ochota k oběti. Vyvolený lid je předmětem láskyplného Božího zájmu, ale taky výsledkem usilovného Božího zápasu. A Ježíš, náš dobrý Pastýř, se do boje o své ovečky pustil s nemenším zápalem a vervou. Svou smrtí potvrdil, jak moc Pán Bohu na každém z nás záleží. Ukázal, kam až je Hospodin schopen z lásky k nám zajít. Přichází Bůh, který všem lidem bez rozdílu nabízí svoji lásku, odpuštění vin, společenství, které nemůže zničit žádný lev nebo medvěd, ani smrt.
Tahle zpráva se musí rozeznít do celého světa. Má ji být slyšet i tady v Pardubicích. V kostelech, ale taky v nemocnici a domovech pro seniory, v azylových domech a ve věznici, všude, kde je třeba světla naděje a potěšení. Nemůžeme si ji nechávat jen pro sebe, ukrývat její záři pod nádobu. Je určena pro nejširší veřejnost. K jejímu věrnému vyřizování je třeba každého hlasu i hlásku. Jsem vděčný, že dnes odpoledne bude k tomu vyřizování v našem seniorátu oficiálně pověřen a vyslán bratr Michal Branda.
Samozřejmě ne každý v církvi je teologem. Ale myslím, že každý může případného zájemce pozvat tam, kde ta dobrá Boží zpráva zní (nebo by aspoň měla znít). Každý, kdo přijme radostnou zvěst a začne z ní žít, se stává světlem pro své okolí, živým svědectvím, že Bůh, náš Bůh, Spasitel a Pastýř, skutečně přichází a jedná.
Zachraň svůj lid, Hospodine, a žehnej dědictví svému, buď mu pastýřem a nes jej na ramenou věčně! Amen.
