Text: Ex 20,12 | Kazatel: Daniel Ženatý
Cti otce svého i matku svou, ať se prodlejí dnové tvoji na zemi, kterouž Hospodin Bůh tvůj dá tobě. 5 přikázání začíná pěkně zostra. Zasahuje každého z nás. Nikdo nemůže říci – nemám rodiče. Jistě, někdo může říct – neznám rodiče. Ale každý z nás je dítětem vůči svým rodičům. I když rodiče zemřou, jsme stále jejich děti.
Tak se nám připomene, že nejsme první lidé na světě. Nespadli jsme z nebe do prázdného prostoru, kde se nic nedělo. Nemůžeme si myslet, že nepotřebujeme ty, kdo byli před námi. Potřebujeme je. Máme dbát na jejich svědectví a učit se z jejich dobrých a zlých zkušeností. Navazujeme na ně, něco jsme převzali. Oni nás mnohé vedli k víře a Bohu.
Je to řečeno dětem. Zajímavé. My jsme dnes zaplaveni naukou o vztahu rodičů k dětem. Avšak naučení, jak mají jednat děti s rodiči, to už tak často nečteme. Desatero je modernější, než populární časopisy v různých čekárnách.
Jak starým dětem je přikázání pověděno? Tak starým, kterým jsou pověděna i ostatní přikázání. Tedy – dospělým. Ono zdůrazňovat malým dětem, že mají ctít rodiče – to není ani nutné. Ony je ctí, i když z pohledu rodičů neposlouchají jak by měly. Až dospívání a puberta je rozvolní ze vztahu k rodičům, osvobodí, aby se mohly samy vyvinout a dospět.
Dospělé děti už nepotřebují rodiče k zabezpečení života. Už si stačí sami. Dospělé děti se rozhodují rychleji, pružněji, správněji. Těmto rychlým svižným dětem zaznívá – cti otce svého i matku svou. Při svých rodičích stůj, pečuj i v jejich slabosti, tak jako oni pečovali od tvého narození v tvé slabosti o tebe.
Cti. Příkaz. Co to je – cti? Rituál? Polibky? Dárky? To slovo je v hebrejštině zvláštní. Podstatné jméno toho kořene se překládá také jako – sláva, nebo jako tíha, váha. Chvála, pocta, vážnost. Těžkost. Mohutnost. Něco, co se nedá jednoduše a snadno vychýlit. Co se prosazuje svou vahou. Tíhou své existence. Dát rodičům příslušnou váhu. Neupírat co jim patří. To je úcta. Jsou mými rodiči.
Ctít není totožné s uctívat! Ne si vytvářet kult! Proti tomu bojuje už druhé přikázání. Rodiče jako neomylní, jediní spravedliví a dokonalí. To ne. Jedině Bůh je dokonalý. Rodiče mají mnoho vad a nedokonalostí a není třeba to tajit.
Ctít neznamená ani poslouchat. Není to výzva, aby dospělé děti poslouchaly své rodiče. Když odejde syn či dcera z domu a založí vlastní rodinu – to není projev toho, že nectí své rodiče. Naopak, rodiče dostanou jedničku za to, že své děti dobře vychovali a ony jsou schopny samostatného života.
Vždyť kolik zmatku v mladých manželstvích vznikne, když se jeden z těch dvou nedokáže odloupnout od rodičů a žít svůj nový život.
Dospělé děti tedy nemusí mít výčitky, když se zařídí jinak, než si přejí rodiče.
Naplnění tohoto přikázání se nejčastěji děje v péči o rodiče. Je dobré i dnes s úctou myslet na všechny, kdo o své rodiče pečují. Takových lidí a celých rodin je mnoho, křesťanů i nekřesťanů. Častokrát to pro ně znamená omezenou podobu života, zřeknutí se něčeho, aby byl čas a prostředky a síla na pečování o rodiče.
Děje se to z lásky – a úcty. Tělesná slabost rodičů neumenšuje jejich vážnost, slávu.
Když někdy slyšíme nářky na to, jak je ten svět špatný – pak nezapomeňme na armádu dospělých dětí, která má v úctě své rodiče a slouží jim i v jejich nemohoucnosti.
Kde se ta péče děje, zda doma, nebo v léčebně – to nemůžeme hodnotit. Mnoho lidí prostě nemá tak velký byt aby mohli mít rodiče doma.
Mimochodem, nemožnost vzdát čest a úctu rodičům v jejich stáří, patří ve vězení k velkému břemenu, které někteří odsouzení vlečou. A když jejich rodič zemře, a oni zpravidla z bezpečnostních důvodů nedostanou povolení jet na pohřeb, je to pro mnohé k neunesení.
Je nutné zmínit také opak. Jsou dospělé děti, které na své rodiče nedbají. Strašný příklad – jako začínající farář, jezdil jsem za jednou sestrou v odlehlém domově důchodců. Jednou za rok na vánoce za ní přijeli její dva synové, každý bydlel vzdálen zhruba 60 – 80 km od maminky. Byli v té době, každý z nich, ředitelem velkého podniku. Přijeli jednou za rok, a protože se báli chvíle loučení, poprosili maminku, aby zašla do patra na pokoj pro fotku, jak jsou tam všichni tak pěkně. Maminka ráda šla, a sotva zašla za roh, oba utekli. Personál to mohl sledovat několik let po sobě.
Podobné, pokrytce a slabochy, si bere na mušku Ježíš ve slovech která jsme četli od stolu Páně. Ctít své rodič není nic povrchního, jen tak na oko.
2 část přikázání – zaslíbení. Abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.
Připomenutí Pána Boha. Před každým z přikázání smíme opakovat refrén – já jsem Hospodin tvůj Bůh, který jsem tě vyvedl ze země Egyptské z domu služby.
Bůh nám dává svobodu a k životu ve svobodě patří i luxus péče o své rodiče. Smíme se starat a nic podstatného nám neuteče. Ba právě naopak! Ať se prodlejí dnové tvoji na zemi, ať se naplní. To co může být těžké se stane tvým požehnáním.
To zaslíbení může znamenat – něco tu pod tobě zůstane, i když ty zde už nebudeš. To, žes žil bude patrné ještě dlouho po tom, co už budeš dávno mrtvý.
Také to znamená prosté – budeš zde dlouho! A také to znamená – tvůj život bude dobrý, požehnaný. Úctou k rodičům se dotýkáš něčeho co souvisí s Boží milostí.
Takový je náš Bůh. Snímá naše všelijaká pouta a vede nás do svobody. A v té svobodě smíme jednat velkoryse. Protože jsme svobodní, i od svých rodičů, můžeme si dovolit je ctít. I v jejich případné nemoci či bezmoci. O nic nepřijdeme. Ba právě naopak.
Bože, děkujeme za své rodiče. Za všechno dobré, co jsme od nich přijali.
Pane Ježíši Kriste, tebe ctíme a velebíme, tobě patří všechna moc na nebi i na zemi.
Duchu svatý veď nás k víře, že jsme v Kristu svobodní a proto smíme mít čas pro své blízké. Amen
