Text: Mt 7,13-14 Kazatel: Daniel Ženatý
Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá.
Ta slova říká Ježíš. Proto jsou pro nás cenná. Říká je muž, o němž jsme uvěřili, že je našim Pánem a Spasitelem, že byl ukřižován a vzkříšen a nyní žije a kraluje na věky věků. On nám říká tato slova – proto prosíme Ducha svatého, aby nám pomohl jim porozumět a vzít je vážně.
Výzva – vejděte, vcházejte úzkou branou. Dělejte to, snažte se o to. Ježíš vystupuje jako ten, kdo ví víc než lidé. Ví, jak věci jsou, zná počátky a konce. Je od Boha, ví, jak v nebi myslí a uvažují. Proto doporučuje – vejděte, vcházejte úzkou branou, protože těsná je brána a úzká je cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá.
Úzká cesta. Jediné co o ní čteme je, že je úzká, že vede k životu a že ji málokdo nalézá.
Je lepší z těch dvou, protože vede k životu.
Proč je na jejím konci život? Možná proto, že se pořád musím ptát. Jsem dobře, když je úzká a mnoho lidé tu není? Nutí k stálé kontrole, k stálému zamyšlení, obnově. Je na ní stále přítomné vědomí, že to na tom světě není tak úplně v mých rukách. Že jsem na někoho odkázán. Svíce nohám mým je slovo tvé, Pane Bože, a světlo stezce mé. Bez tebe Bože, bez tvého slova, které je jako svíce a jako světlo jsem ztracen. Toto naléhavé vědomí kdo jsem, jak jsem na Bohu závislý, přináší úzká cesta. Na ní se rodí otázky, na ní se zastavíme, hledáme směr, ptáme se. Nejsme tak suverénní, nemůžeme si dovolit vypnout osobní odpovědnost za to co je kolem nás a kam jdu.
K široké cestě není připojena žádná výzva, která by se týkala našeho jednání. Tak, jako je u úzké vejděte, vcházejte, – že by takto podobně bylo u široké – nevcházejte. Jen informace – široká cesta a široká brána vedou do záhuby a mnoho je těch kdo na ní vcházejí.
Kam obvykle vedou široké cesty? Většinou k důvěryhodným objektům. Divadlům, krajským úřadům, poliklinikám, nádražím, tržnicím. To neznamená, že tyto instituce, které se na široké cestě obvykle nacházejí, nebo k nimž široké cesty obvykle vedou, jsou špatné! Nejsou špatné. Jen v nás ta cesta vzbuzuje pocit, že je všechno v pořádku. Jsem správně. Neznám to tady, jsem v cizím městě – to je lidí kolem mne, jsem dobře, na správném místě. To musí to být správná cesta. A to může být nebezpečné. Spolehneme, že jsme dobře a přestáváme hledat Boha.
To Ježíšovo – vcházejte – ukazuje, že to je stálý proces. Že se to stále děje, celý život. Kontrola, zastavení, kdo jsem, kde jsem, jakou cestu jdu a do jaké brány vcházím.
Po jaké cestě jdeme? A jsem tím osloven já? Nebo církev? Nebo společnost?
Myslím, že jako společnost máme důvod být zneklidněni, po jaké cestě vlastně jdeme. Válečných konfliktů přibývá, prskne to a na mapě světa je další válečný konflikt. Zvykáme si na zprávy o mrtvých na Ukrajině, přidává se Írák, a Palestinci a Židé, Afganistán už trvá dlouho…
Minulou neděli – na zpáteční cestě ze setkání křesťanů ve Wroclavi – byly bohoslužby v evangelickém kostele na pomezí Polska a Česka, kousek od krásných lázní Kudova zdroj.
Kostel tam stojí osaměle, trochu podobně jako v Herlíkovicích. Kdysi jej obklopovalo horské městečko s hotelem, dvěma školami. To když zde na počátku 20. století žili převážně Němci, svorně spolu s Čechy a Poláky.
Uvnitř kostela byl nad apsidou stěží čitelný nápis v němčině – Ein feste Burg ist unser Gott. Pevný hrad je náš Bůh.
Nápis se někdy někdo pokusil odstranit a přemalovat. Nepovedlo se to. Nápis prostupuje malbou. Nevím kdo, nevím kdy, nevím proč. Někdo ta slova kdysi namaloval. Možná pak pozval svou manželku a své děti, pojďte se podívat. A při následných bohoslužbách mu pan farář poděkoval a všichni se usmívali. Bylo to krásné. A čas plynul, a něco se stalo, a někdo si vzal dlouhý žebřík, kartáč a pokoušel se nápis smazat. Pohyby jeho ruky a stopy kartáče jsou patrné dodnes. Dělal či dělala to tajně? Nebo jich bylo víc? Byl to někdo, kdo nevýslovně trpěl, protože mu Němci zavraždili jeho nejbližší? A křičel při tom – jaký Bůh, když děláte tohle? Dejte ten nápis pryč!
Nebo to byl někdo, kdo se celou válku skrýval, a v prvních dnech svobody vyšel do ulic, aby ukázal sobě i druhým, jak je statečný a že stojí na správné straně?
Nevím. Nevím nic. Jen to je jasné, že snaha sedřít nápis a přemalovat jej, se nepovedla.
Nějak mně to vše souzní dohromady. Ježíš vyzývá – vcházejte úzkou branou. Nebo těsná je brána a úzká je cesta, která vede k životu a málokdo ji nalézá. Nápisy na stěnách, co je nelze překrýt nás upozorňují, že se asi málo ptáme, málo hledáme, že je ještě mnoho otázek v minulosti, které netrpělivě čekají, až se na ně někdo zeptá. A už se na nás nepřipravené hrnou další a další události, na něž je třeba také hledat odpověď, a my si nevíme rady.
Tou úzkou cestou rozumíme následovat Ježíše. Od něj se učit, jeho se ptát, jeho prosit, od něj se učit jak reagovat na zlo, ať minulé, ať přítomné nebo budoucí. A znovu to bude úzká cesta, a kříž, a odpuštění a smíření. Jako jediná cesta, která provede tímto životem k nějakému cíli. Cesta, která i tomuto životu dá směr. Tak jak ji Kristus prošel od narození k smrti a vzkříšení.
Pane, dávej nám víru, že s tebou jsme na správné cestě, i když se neustále ptáme, není nás mnoho a někdy skutečně váháme, zda jdeme správně.
Kriste, prosíme tě vyslyš nás, když k tobě takto prosíme:
Za smíření a pokoj v místech, kde se válčí a umírají lidé.
Prosíme, dávej nám víru, že jít s tebou, hledat a ptát se je lepší, než svěřit svůj život davu, který někam jde.
Potěšuj ty, kdo jsou v trápení. Ty, kdo jsou nemocní. Potěšuj umírající i ty, kdo pro ně pláčou. Buď s těmi, kdo jsou daleko od svých milých. Dávej ducha smíření rozvaděným.
Prosíme za ty kdo jsou na dovolených, v cizině, na cestách. Za děti na letních táborech i za ty, kdo o ně pečují. Amen
