Text: J 12,27-36 Kazatel: František Plecháček
„Nyní je má duše sevřena úzkostí. Mám snad říci: Otče, zachraň mě od této hodiny? Vždyť pro tuto hodinu jsem přišel. Otče, oslav své jméno!“ Z nebe zazněl hlas: „Oslavil jsem a ještě oslavím.“ Zástup, který tam stál a slyšel to, říkal, že zahřmělo. Jiní tvrdili: „Anděl k němu promluvil.“ Ježíš nato řekl: „Tento hlas se neozval kvůli mně, ale kvůli vám. Nyní je soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vyvržen ven. A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě.“ To řekl, aby naznačil, jakou smrtí má zemřít. Zástup mu odpověděl: „My jsme slyšeli ze Zákona, že Mesiáš má zůstat navěky; jak ty můžeš říkat, že Syn člověka musí být vyvýšen? Kdo je ten Syn člověka?“ Ježíš jim řekl: „Ještě jen na malou chvíli je světlo mezi vámi. Dokud máte světlo, neustávejte v cestě, aby vás nepřekvapila tma; kdo chodí ve tmě, neví, kam jde. Dokud máte světlo, věřte ve světlo, abyste se stali syny světla.“ Tak promluvil Ježíš; potom odešel a skryl se před nimi.
Milé sestry, milí bratři, když bychom se podívali, jak vypadají v evangeliu podle Jana poslední Ježíšovy chvíle s učedníky v Getsemanské zahradě, zjistili bychom, že tam – na rozdíl od ostatních evangelií – chybí Ježíšův modlitební zápas o přijetí vůle nebeského Otce. Nenajdeme tam svědectví o Ježíšově úzkosti z blížící se smrti, z hrozného konce, který nelze obejít. A přece ani Jan nevynechal zmínku o Ježíšově zneklidnění a úzkosti. Právě jsme ji četli. Tvoří pozoruhodný kontrast k tomu, co se právě teď děje kolem nazaretského Mistra.
Na Ježíše dolehne stín kříže a tíže strachu právě ve chvíli, kdy je – dalo by se to tak říci – na vrcholu popularity. Před pár okamžiky byl při vstupu do Jeruzaléma přivítán zástupem poutníků jako král. Ptají se po něm i cizinci a chtějí se s ním seznámit; takže i Ježíšovi učedníci jsou z takového zájmu na rozpacích. Jeho protivníci jen bezradně krčí rameny: „Vidíte, že nic nezmůžete! Celý svět se dal za ním.“
Ježíš by si měl užívat svých pět minut slávy a úspěchu. Ale jako by mu všechen ten mumraj kolem jen připomenul hodinu, která se rychle blíží. A Ježíšovi není jedno, co ho čeká. Evangelista Jan z něho nedělá neprůstřelného hrdinu, kterým nic nepohne. Tak jako jinde zachoval zmínku o Ježíšově pláči, tak také tady nezamlčuje okamžik, kdy se Nazaretský vůbec necítí dobře a na koni.
Jan to zaznamenal také kvůli nám, abychom věděli, že náš Pán a Spasitel opravdu poznal nejen radosti, ale také stíny a bolesti lidského života. Zakusil také smutek a úzkost – a nedistancuje se od našich bolestí, smutků a strachů. On těmi těžkými chvílemi prošel proto, abychom my měli komu svěřit své stesky a trápení.
Ježíš ví, že pokud chce naplnit Boží vůli a oslavit svého nebeského Otce, nemůže se vyhnout kříži. Přichází okamžik té nejtěžší zkoušky. Proto Ježíš prosí Otce, aby oslavil své jméno. A Bůh na jeho slova odpovídá: „Oslavil jsem a ještě oslavím.“ Ano, tou vrcholnou chvílí slávy bude – paradoxně – právě kříž, hodina, kdy Syn Boží vydá sám sebe za hřích světa, za hřích každého z nás. Ale zároveň máme vědět, že nebeský Otec byl oslaven celým Ježíšovým životem, vším, co Nazaretský udělal a řekl.
Nebe odpovídá. Ale mnozí v zástupu slyší pouze zahřmění; i když Ježíš vzápětí potvrzuje, že hlas z nebe nezazněl kvůli němu, ale kvůli zástupu. Pán Bůh promlouvá – a budiž mu za to dík! Ale mnozí neslyší, nerozpoznají, neporozumí. Je možné se s Božím slovem minout.
V Ježíšově kříži proběhl soud nad světem, nad lidským hříchem, nade vším, co se bouří vůči Bohu a jeho dobrému dílu. A vládce tohoto světa již byl vyvržen ven. Je jím zde nepochybně míněn ďábel, satan, pomlouvač a svůdce lidí, ten, který se snaží mařit spásné Boží dílo. V Ježíšově kříži a vzkříšení je moc toho Zlého již zlomena. Ďábel přichází o vliv všude tam, kde je zvěstováno a vírou přijímáno Kristovo evangelium.
Věříme, že definitivní příchod nového Božího věku je dosud před námi, naše konečné vysvobození je věcí budoucnosti. Ale možná se nám uprostřed starostí a různých trápení někdy ztrácí, že Boží vítězství nad všemi silami zla je v Kristu již skutečností a hotovou věcí! Pán Bůh si ve svém Synu už poradil s tím, co by pro nás zůstalo neřešitelným rébusem.
Ježíš už byl vyvýšen; vyvýšením se tu opravdu myslí jeho kříž! A vyvýšený Kristus v našem světě působí mocí svého Ducha. Jeho dobrá zpráva přitahuje; pravda, ne zrovna celé zástupy, aspoň tedy ne v naší zemi. Zástupy bohužel často slyší něco úplně jiného, než co by měly a hlavně potřebovaly slyšet. Ale to nic nemění na tom, že Boží dílo v Kristu platí pro zástupy, pro všechen lid. Spása je dál nabízena všem! A je přijímána i v našem městě, i v naší zemi.
Zástup je z Ježíšovy řeči, tak jak se to v Janově evangeliu stává častěji, poněkud zmatený. Ale neděje se tak proto, že by Ježíš snad chtěl někoho úmyslně plést nebo si s námi zahrávat. Není to proto, že by Pán Bůh nechtěl, abychom mu rozuměli. Problém je na straně příjemců. Spočívá v neochotě slyšet a rozumět. V neschopnosti připustit, že by živý Bůh mohl jednat jiným způsobem, než bychom čekali, a třeba i jinak, než bychom považovali za správné. Ponechat Bohu tuhle svobodu jednat, jak On uzná za dobré – a zároveň připustit, že i já Boží záchranu, odpuštění a smíření potřebuji – právě tudy vede cesta dál, cesta do svobody.
Zástup se diví. Slyšeli přece ze Zákona (tedy z Bible), že Mesiáš má zůstat na věky. Mesiáš-Kristus bude vyslán Bohem a vyzbrojen jeho mocí. A když tedy bude vysvobozovat Bůh, udělá to tak, aby to bylo všem a na první pohled jasné. Potrestá hříšníky, rozdrtí své nepřátele a odmění spravedlivé. A bude hotovo! Ale jaké vyvyšování Syna člověka? Aby mohl být vyvýšen, musel by se předtím ponížit. A to u Božího Vysvoboditele přece nepřichází v úvahu! Mesiáš tu má být navěky, ten nemůže zemřít!
Tyhle otázky se skrývají za zmatenými slovy zástupu: Cožpak by se mohl někdo, kdo přichází od Boha, dobrovolně ponížit? Nebo se dokonce vydat lidem do rukou? Můžeme tu zaslechnout i námitky našich současníků: Kdyby byl Bůh, tak by přece… Kdyby opravdu existoval Bůh, tak by musel udělat tohle a tohle… Ale že by skutečný Bůh mohl jednat úplně jinak, než bychom čekali – v pokoře a mírnosti? V lásce, která je ochotná se obětovat? Že by živý Bůh mohl jednat tak, aby hříšné lidi nerozdrtil, ale naopak zachránil? Kdo pochopí, kdo uvěří téhle dobré zprávě?
Ježíš odpovídá povzbuzením a napomenutím, které zdůrazní tím, že pak odejde a skryje se. „Učte se chodit ve světle, dokud ho máte při sobě. Využijte příležitosti. Ani tenhle ponížený, pokorný, tichý Bůh vám totiž nebude k dispozici vždycky tak, jak si to vy představujete. Ani tímto poníženým Bohem nemůžete nijak manipulovat. Ale smíte mu naslouchat a chodit ve světle jeho slova. Můžete žít z jeho ponížení a oběti.“
Tichý, pokorný Spasiteli, děkujeme ti, že mezi námi jednáš překvapivě, nečekaně, ale vždy pro nás, v náš prospěch. Pomáhej nám, abychom se dovedli spolehnout na moc tvé oběti, abychom důvěřovali, že ve tvé tichosti a pokoře se skrývá větší síla a moc, než ve všem, nač spoléhá svět kolem nás. Amen.
