Text: Ž 63,1-9 | Kazatel: Daniel Ženatý
Davidův, když byl v Judské poušti .2 Bože, tys Bůh můj! Hledám tě za úsvitu, má duše po tobě žízní. Mé tělo touhou po tobě hyne ve vyschlé, prahnoucí, bezvodé zemi. 3 Proto tě vyhlížím ve svatyni, chci spatřit tvoji sílu a slávu; 4 tvé milosrdenství je lepší než život, mé rty tě chválí zpěvem. 5 Proto ti dobrořečím po celý život, v tvém jménu pozvedám dlaně. 6 Má duše se sytí nejtučnější stravou, moje rty plesají, má ústa zpívají chválu. 7 Když si tě na lůžku připomínám, o tobě rozjímám za nočních hlídek, 8 že jsi mou pomocí býval, ve stínu křídel tvých plesám. 9 Má duše přilnula k tobě, tvá pravice mě pevně drží.
Je to modlitba krále Davida. Nevíme přesně, ze které doby jeho vlády. Velmi pravděpodobně je to ta etapa jeho života, kdy prchá před svým synem Absolonem. Ten vyvolal revoluci a chtěl svého otce svrhnout z trůnu.
Je to modlitba člověka v tísni. Je na útěku před svými nejbližšími lidmi. A hledá pomoc.
Každý z nás se smí modlit. Když nevíme, jak, tak to Pánu Bohu řekněme. Nevím Bože jak začít. A dál to půjde.
Není tak důležité, abychom my uměli mluvit k Bohu. Důležité je, abychom dovolili, aby Bůh mluvil k nám.
Bože, tys Bůh můj! Hledám tě za úsvitu, má duše po tobě žízní. Mé tělo touhou po tobě hyne ve vyschlé, prahnoucí, bezvodé zemi.
Davidova modlitba začíná vyznáním. Bože, tys Bůh můj. Jde o vztah. Ty a já. Ty jsi můj Bůh. Patřím tobě. Modlitba neznamená něco dělat. Především znamená – s někým být. Být s někým, komu na mně záleží. Touha přebývat v jeho přítomnosti.
Hledám tě za úsvitu. Většinou úsvit prospíme. Někdy jej zažijeme, na dovolené si přivstaneme a jdeme se podívat – na hřebeny hor, nebo na břeh moře. Je to úchvatná podívaná, je to kladný projev Boží moci a síly. To musí být síla, která tu ohnivou kouli rychle vystrkuje nahoru, jen aby už pořádně svítila.
Ale na úsvitu se také často lidé rodí a umírají. Rozhraní mezi tmou a světlem se stává rozhraním mezi smrtí a životem.
A pro ty, kdo trpí nějakou bolestí a nemohou spát, je úsvit těžký. Už nemohou, už to trvá dlouho a ještě to bude trvat dlouho. Ještě je daleko rytmus dne, který přinese rozptýlení a pomoc. Ale už je zde náznak Boží moci, rodící se světlo.
Má duše po tobě žízní. Bez Boha člověk hyne. Život prchá pryč. Nejde to.
Mé tělo touhou po tobě hyne ve vyschlé, prahnoucí, bezvodé zemi. Život bez Boha je jako život bez vody. Jako život v poušti. Tušíme, že ta poušť může být uprostřed velkoměsta, v davu moha lidí, že může být uprostřed blahobytu a vnějšího dostatku.
To není pohrdání dobrými věcmi. To je poznání, že bez Boha je náš život vyschlý a vysušený.
A také víra, že Bůh má tu moc, a poušť kolem nás mění v život.
Je to vyznání, že být s Bohem, být v Boží blízkosti je to největší, co člověk může přijmout.
David vyznává – tvé milosrdenství je lepší než život. Mé rty tě chválí zpěvem.
Jak se ta modlitba změnila. Na počátku – hledám tě Bože za úsvitu, mé tělo hyne. Nářek, úzkost. A pak se to mění – tvé milosrdenství je lepší než život, mé rty tě chválí zpěvem.
Chválit Boha zpěvem. Nezpíváme na povel. Ani proto, že to tak je zvykem. Zpěv je naše reakce Boží blízkost. Proto zpíváme Pánu Bohu ke cti a slávě. Je to naše odpověď na jeho slovo. Proto můžeme zpívat zvučně a hlasitě, bez ohledu na to, zda máme nebo nemáme hudební sluch.
I při bohoslužbách. Zpěv není nutná výplň mezi jednotlivým slovy bohoslužeb. Zpívejme, můžeme i trochu hlasitěji, a s větší vervou. Svým případným falešným zpěvem nic nekazíme. Vždyť mnozí jsme přišli z všelijaké pouště a úzkostí. A setkání s Božím slovem je nám pomocí. Něco se děje, proto můžeme zpívat…
Já se na vás moc nedívám, když společně zpíváme. Abyste neměli pocit, že vás kontroluji. Ale přece jen vidím, že někteří zpívají z plna hrdla. Někteří napůl. Někteří čtou texty. Někteří nezpívají. Opravdu nic nevyčítám. Nedělám si známky. Ale je mně to líto. Že se ochuzujeme, když nezpíváme. Že tu je příležitost k něčemu skvělému, a my ji nevyužíváme.
A když je nějaká píseň méně známá, no nějak se ta neznámá píseň musí stát známou! Pán Bůh je síla má jsme také kdysi zpívali poprvé.
David otevírá náruč, modlí se a zve nás, abychom se přidali – tvé milosrdenství je lepší než život, mé rty tě chválí zpěvem.
Proto ti dobrořečím po celý život, v tvém jménu pozvedám dlaně.
David prošel vyhnanstvím, byl v nebezpečí života, byl v mnoha válkách a bitvách, teď je králem. Udělal mnoho chyb, udělal mnoho dobrého. Ale stále ví o tom, že Bůh je mu blízko. Ví o tom, kdo je on a kdo je Bůh. A vzdává mu díky.
Mění to náš život, když vzdáváme Bohu díky. Je to dobré. Je to jednak uctivé a dobré vůči Pánu Bohu. Když mlčíme, jak to má vědět, že jsme rádi? A že mu přece mlčky děkujeme a on to beztak ví? To jsme takoví frajeři abychom mu řekli, když jsi všemohoucí, tak si na to přijď sám? To je tak podobně zdvořilé, jakoby nás někdo starší požádal, abychom mu otevřeli dveře, a my mu řekli, otevři si je sám, copak nemáš ruce?
Takoví hulváti jsme, když Bohu nevzdáváme díky, nedobrořečíme, nesdělujeme, že jsme rádi a vděční za to, co nám dává.
A dobrořečit Bohu je také prospěšné pro nás. Ono nás to mění. K lepšímu. Už není prostor, abychom byli kyselí. Už není čas ani chuť myslet zle, chystat druhým léčky, přát jim špatné věci.
Ne že bychom se stali dokonalými. To nikdo netvrdí. Uděláme pořád mnoho chyb a mnohokrát zarmoutíme Boha, sebe i druhé. Někdy se rozčílíme a práskneme dveřmi. Ale dobrému životu se bude v naší blízkosti více dařit. Lidé budou v naší blízkosti bezpečnější a svobodnější. A tím i šťastnější. Království Boží zde na zemi bude patrnější, jako když se světlo rozsvítí ve tmě. I skrze nás se ukáže Boží přítomnost.
A pak zase vyznání. Když si tě na lůžku připomínám, o tobě rozjímám za nočních hlídek, že jsi mou pomocí býval, ve stínu křídel tvých plesám.
Kolik toho běží hlavou člověku, který nemůže spát. Přemýšlí, co se to kolem něj děje. Jakou sám na tom nese vinu? Co měl udělat lépe. Bylo by lepší, kdyby to neřekl? Nebo řekl? Měl tam jít?
Někdy si bereme prášky, když nemůžeme spát. Nebo se jdeme napít, čteme knihu. A David si na lůžku připomíná Boha. Těch situací, kdy zasáhl a vše bylo jinak. Kdy promluvil, a děly se věci.
Ty jsi Bože býval mou pomocí, to vím a na to myslím, když je spánek daleko.
A modlitba pokračuje – má duše přilnula k tobě, tvá pravice mě pevně drží.
Až se chce říct, juj to je krása. Má duše přilnula k tobě, tvá pravice mě pevně drží.
Začínali jsme kázání ujištěním, že modlitba neznamená něco dělat. Že především znamená – s někým být.
A tato slova to vyjadřují přesně. Má duše přilnula k tobě. Duše hříšníka, darebáka, duše člověka který je schopen udělat hrozné věci a také krásné věci. Z Davidova života bychom mohli říct, duše člověka, který je schopen statečně zabít darebáka Goliáše a také je schopen zbaběle zabít spravedlivého vojáka, Uriáše Hetejského, po jehož ženě toužil.
Duše takového člověk k tobě Bože přilnula.
A tvá pravice mě pevně drží. Ta pravice je silná. Držela Abrahama, držela Mojžíše, Davida i Daniele, vzkřísila Krista, drží tvůj lid až dodnes. I když se to kolem všelijak mele. I když jako David utíkáme před násilím, vlastními dětmi, před bídou, před sebou samým. I když se někdy zdá, že je kolem poušť.
Jednoduchý obraz, přesný a výmluvný. Spojí Boží jednání s lidskou touhou.
Člověk, který hledá, chybuje a padá může vyznat – Má duše přilnula k tobě, tvá pravice mě pevně drží.
Smíme se k Davidovi přidat. Amen
