Milé sestry, milí bratři,
Alžběta a Marie. Dvě těhotné ženy. Dvě důležité budoucí matky dvou důležitých mužů, Jana Křtitele a Ježíše.
Obě otěhotněly naprosto nečekaně, překvapivě, za podivných okolností. Alžběta je už ve velmi pokročilém věku, celý život nemohli mít se Zachariášem děti. Marie je naopak mladinká, zasnoubena s Josefem, ale nežijí spolu – tedy intimně.
Alžbětu i Marii zasáhla Boží milost. Nosí pod srdcem zárodky příštích životů. A taková věc je pro člověka vždycky velkou milostí, zázrakem, nepochopitelným tajemstvím.
Ovšem Alžběta a Marie pod srdcem nesou také novou budoucnost pro celý Izrael, pro celý Boží lid, pro nás samotné.
V kostele ekumenické komunity v Taizé ve Francii jsou na jedné z vitráží vyobrazeny tyto dvě ženy. Stojí proti sobě s rozevřenýma rukama, zdraví se.
V jejich tělech jsou také vyobrazeni oba synové Jan a Ježíš. Vypadají už dospěle. A skrz těla svých matek spolu komunikují.
Ježíš má nakročenou jednu nohu a napřažené obě ruce směrem k Janovi.
Jan hledí na Ježíše, klečí na kolenou a má napřažené ruce k Ježíšovi.
Vypadá to, jako by si spolu chtěli hrát.
V jejich postojích nacházíme něco víc. Ježíšův postoj k člověku jako takovému. K nám lidem. K nám Ježíš vztahuje ruce, k nám on dělá první krok. Svou otevřenou náručí nás chce ujistit o tom, že nás má rád. Chce nám být nablízku.
A na Janovi vidíme znázorněný náš postoj k Ježíšovi. My natahujeme své prázdné ruce k Božímu synu, toužíme po jeho blízkosti. A také před ním máme padat na kolena, klanět se mu, protože on je Boží syn.
Marie, Alžběta, Ježíš, Jan – čtyři otevřené náruče. Tady se rodí nový vztah. Vztah Pána Boha k člověku a vztah lidí k sobě navzájem.
Jsme uprostřed adventu, v očekávání. Těšíme se na slavení Ježíšova narození.
Ráda bych z dnešního příběhu vyzdvihla tři motivy, které mi přijdou důležité.
1. Prvním motivem je setkání. Marie se bezprostředně poté, co jí anděl Gabriel zvěstuje, že se jí narodí Boží syn, vydává na cestu k Alžbětě. Spěchá, je trochu neklidná.
Její odchod k Alžbětě do hor je zvláštní, nečekaný. Místo, aby si všechno v klidu srovnala v hlavě, poradila se s Josefem, uklidnila se, hned se vydává na cestu. Anděl Gabriel jí prozradil, že také Alžběta je těhotná. A tak se Marie nemůže dočkat, musí se s ní setkat.
Mohli bychom v tom vidět Mariinu nedůvěru k tomu, co jí Gabriel řekl. Jako by si chtěla ověřit, co slyšela. Já však v jejím jednání vidím spíš touhu, se o to nové podělit, promluvit s někým, kdo prožívá něco podobného, kdo už se toho nového Božího plánu se světem také účastní.
Když v Lukášově evangeliu čteme, že se někdo vydal na cestu, není to jen informace, že někdo šel z jednoho místa na druhé. Vydat se na cestu je silná teologická výpověď. Znamená to vydat se na cestu s Bohem, pro Boha, nasadit se cele a oddaně pro jeho věc a záměr.
Jsou to kroky víry, které člověk dělá když ho Bůh osloví nebo mu svěří nějaký úkol.
Boží milost, Boží příchod, to je něco, co nutí člověka ke sdílení. Co i nás uvádí do pohybu. Nemůžeme a nemáme zůstat v klidu a sami. Potřebujeme se o tom, co prožíváme s někým sdílet. Boží příchod nás nutí vydat se na cestu směrem k Bohu i lidem.
Někdy chápeme adventní čas jen jako příležitost ke ztišení, zastavení se, k poklidnému rozjímání nad tajemstvím Vánoc. Tak to je. Máme se v tomto čase ztišit, zastavit a tím se naladit na Pána Boha a na to, co k nám přichází.
Advent je však také předobrazem společenství Boha s člověkem a lidí navzájem. Nebylo by tedy dobré být právě teď jenom v ústraní. Sami se sebou a s Bohem.
Je advent, Bůh přišel zcela nově do tohoto světa. My to chceme za několik dní oslavit. Současně si v adventu připomínáme, že Kristus jednou přijde znovu ve své slávě.
Ocitáme se ve zvláštním napětí, stojíme mezi dvěma příchody. Ale díky tomu smíme mít naději, že k nám Pán stále přichází, mocně a překvapivě zasahuje do našich všedních životů, dovoluje nám začít znovu. Smíme být napjatí, co nového pro nás Bůh má.
A smíme tomu jít naproti. Setkávejme se, tak jako Alžběta a Marie. Vím, naše možnosti na setkávání jsou v koronačase velmi omezené. Ale to nevadí, pořád máme mnoho možností, jak druhé navštívit. Marie šla za Alžbětou asi 3 dny pěšky, musela překonat určitá omezení. My je taky překonejme. Máme počítače, telefony, můžeme zase psát pohlednice. Vydejme se k lidem, ať jsme spolu, ať se můžeme sdílet.
2 V okamžiku, kdy Marie Alžbětu pozdraví, malý Jan Křtitel se v Alžbětině břiše pohne. Tady nabízím druhý motiv tohoto příběhu – pohyb.
Janův pohyb v Alžbětině těle vede Alžbětu k novému poznání a k reakci. Alžběta poznává, že se setkává s někým mimořádným. V mladičké Marii pozná matku svého Pána. Naplněna Duchem svatým pak zvolá: „požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný je plod tvého těla.“ Alžběta nazývá Marii požehnanou, pak i blahoslavenou. Chválí ji za její krok víry, naprosté spolehnutí se na Boha, odevzdání se mu.
Ježíšova přítomnost – byť je zatím skryta, v Mariině těle – má moc uvádět lidi do pohybu, proměňovat je zevnitř, vést k poznání, přetvářet jejich myšlení. Mění jejich postoje a vztahy. Tam, kde je Ježíš, byť skrytě, neviditelně, tam působí Duch svatý. A ten otevírá oči a srdce pro nový pohled. Otevírá také ústa k dobrým slovům. Obyčejné setkání dvou žen se stává setkáním neobyčejným.
Alžběta žasne nad tím, čeho je svědkem. Ptá se: „Jak to, že ke mně přichází matka mého Pána? Neboli: jak jsem si to zasloužila? Svou otázkou a úžasem už zároveň odpovídá. Nijak si to nezasloužila. Ani Maria si ničím nezasloužila, že si Bůh vybral právě ji. A ani my si nemůžeme a nemusíme zasloužit Boží milost, příchod, zásah do našeho života. My je smíme pouze přijmout jako dar. A podobně jako tyto dvě ženy smíme dát prostor Božímu slovu ve svém srdci, ve svém těle a v celém svém životě.
Advent je tedy i o tomto pohybu – uvnitř. Nechme se Pánem v adventu pohnout. Nechme se jím posunout, proměnit. Směrem k jeho věcem. K druhým lidem…
3 A proč se to všechno vlastně děje? Proč to setkání, proč ten pohyb?
Alžběta říká: „Jakmile se zvuk tvého pozdravu dotkl mých uší, pohnulo se radostí dítě v mém těle.“
Dítě v Alžbětině těle se hýbe radostí, že se setkává s Božím synem! Radost je třetí motiv v tomto příběhu, ten nejdůležitější.
Radost to dala do pohybu.
Nikdo ze zúčastněných v tu chvíli ještě nemůže pořádně vědět, co to všechno znamená. Životy Jana Křtitele i Ježíše tu jsou zatím ve svém počátku, jen naznačené. Nikdo z nich nemá po ruce sepsaná evangelia, neslyší kázání o božím království.
Tady je teprve zárodek toho všeho.
Přesto je tu radost.
Zkusme odložit stranou všechno, co o křesťanství víme, co jsme se kde naučili a vyčetli. Netrapme se tím, že mnohým věcem vůbec nerozumíme a nechápeme je. Dejme stranou také všechnu tíhu, kterou na nás letošní rok naložil.
Pán přichází. K nám. Radujme se, buďme spolu a nechme se Pánem pohnout k božím věcem.
