Díkčinění – Ladislav Beneš
Text: Žd 13, 15 – 16
Milí bratří a milé sestry,
Přinášejme tedy skrze Ježíše stále oběť chvály Bohu. Oběť chvály Bohu – stále. Ne jen tu a tam. Neděle díkčinění je tedy vhodnou příležitostí, abychom si připomněli – oběť chvály, ovoce rtů – přinášejme stále. Ne jen jednou za rok. A pak – oběť chvály se tu nazývá: „ovoce rtů“, jak to přeložili Kraličtí. Ovoce rtů – ne (jen) ovoce ze zahrady.
A když slavíme díkčinění za úrody, za to, co přijímáme jako dobré stvoření a dobře nám slouží k životu, chceme to jednou v roce opravdu zdůraznit. Schválně jsme Vám psali, abyste přinesli ovoce vaší práce a námahy, nebo ovoce práce jiných, které ani neznáme, ale kteří naplnili regály v našich obchodech. A když apoštol zdůrazňuje „ovoce rtů“, tak to znamená opravdu ústní vyznání, že „vše dobré co máme, a co dostáváme, tys nám Bože dal“, jak zpíváme v jedné písni. Ano, v písni, kterou často zpíváme právě před jídlem. Proto „přijmi píseň chval“.
Snad je tedy zřejmé, že díkčinění, chvály Boží – to není jen tu a tam, když to jednou ročně slavíme v kostele, ale jakési základní nastavení života. Postoj k životu. A je dobré, že si to můžeme jednu neděli v roce obzvláště připomenout – o neděli díkčinění.
Možná vám ta slova z ep. Židům připadla odněkud známá. Je to tak, při každém slavení eucharistie, tedy večeře Páně v katolické liturgii na samém začátku zazní, co také občas užíváme: „Vzhůru srdce“ – „máme je u Pána“ – Vzdávejme díky Bohu, našemu Otci“ – „Je to důstojné a spravedlivé“. – Vpravdě je důstojné a spravedlivé… abychom ti vždycky a všude vzdávali díky skrze Ježíše Krista…“ A pak pokračuje tato modlitba díků za to, že Bůh v Kristu vše stvořil, že on je náš Spasitel a Vykupitel. Liturgie pomáhá v každodenním životě.
Díkčinění, postoj vděčnosti je tedy základní nastavení života. Vděčný vztah ke stvoření, vědomí toho, že je to dar, který jsme přijali, kam jsme přišli a narodili se, a který tak dobře slouží k životu, a mnohdy jej velmi potěšuje. Například Žalm 104,15 to pěkně vystihuje:„Dáváš víno pro radost lidskému srdci, až se tvář leskne víc než olej; chléb dodá lidskému srdci síly.“ A my křesťané víme a vyznáváme, že tento dar je dílem Boha Stvořitele, otce Ježíše Krista. Díky Bohu víme, komu můžeme a máme děkovat.
Ale my také víme, že to není jediný možný postoj k životu. Slyšeli jsme podobenství, které se na svátek díkčinění čítává – o bohatém sedlákovi a stodolách. A ten sedlák neudělal nic jiného, než co děláme my – pilně pracuje, a když byl dobrý rok, „na polích se mu hojně urodilo“. To, že se stal bohatým, není tím, že by spekuloval, tuneloval, či zaměstnance odíral. K majetku přišel zcela normálním způsobem, jako většina z nás. Pilně pracuje a dře, jako jiní sedláci. Ale jak by někteří řekli – inu, příroda byla toho roku štědrá.
A co na to on? – A právě, tady nastává problém – začne uvažovat „sám u sebe“, s nikým se neradí, jen to chce mít dobře uložené a život si užít. Že si to zaslouží? Že je to jeho právo? Že je to normální a nikomu do toho nic není, kolik vydělám a jak s tím naložím? Koho se on ptal, s kým se radil, co s tím bohatstvím, které tak nečekaně dostal? S kým se podělí o radost, že se urodilo? Že přišla výplata? Že máme každý den co jíst? – Sedlák se jen sám se sebou radil. Neptal se, co ti, kterým se třeba letos neurodilo. Nepomyslel na ty, kterým se nerodí celá desetiletí, nepomyslel na ty, kteří nedostávají výplatu, jen dávky, nebo už ani to ne. Nikomu nic nedlužím, však dřu poctivě, ať to dělá každý stejně.
To je jiné nastavení života, než za „vše dobré a co máme“ vyjádřit dík Pánu Bohu: k životu přistupovat z pozice vděčnosti, k zemi jako daru, k přírodě jako dobrému Božímu stvoření, které má být prostorem pro všechny, i pro ty, kterým se letos nic neurodilo, výplata nepřijde, a je prostorem i pro ty, kteří musí prchat do ciziny a nemají nic. To sedlákovo nastavení života z podobenství je jiné, než vědomí podivuhodné milosti, které se nám dostává, když máme co jíst a pít, kde bydlet a čím se odívat; Sedlákův život je jiný, než každý den, znovu a znovu, ráno nebo večer přinášet „stále“ skrze Ježíše oběť chvály Bohu. A tu nejde o to, že jednou za rok slavíme díkčinění – ale toto díkčinění nám toto nastavení a základní rozhodnutí celého života staví před oči.
Jistě, tento svátek nám staví před oči i onu odvrácenou stranu – právě onu těžkou dřinu, se kterou mnozí obdělávají zemi a vydobývají z ní chléb; a řepu a brambory nebo rýži a mléko. Klade otázku, co si myslet o tom, co nazýváme buď rozmary počasí, nebo klimatickou změnou. Uvědomujeme si právě křehkost života – místo odpočinku přijdou někdy nemoci a předčasná úmrtí; životní prohry, dějí se věci v životě i přírodě, kterým nerozumíme, které přinášejí strach, zklamání i smrt. A vysvětlení nemáme. A úkolem církve, to musíme povědět také, není zachovat za všech okolností slunce v duši a vytvářet ostrůvky, kam tyto otázky nedolehnou – Nikoliv, plačte s plačícími!
Ale Písmo u pláče a soucitu nezůstává. Vnímat nouzi, bolest a trápení našich bližní či naší doby, to je nám uloženo. Ale víme, že veškerou bídu tohoto světa neodstraníme. Od počátku se v Božím lidu vyvinulo povědomí, jak aspoň zlomkovitě nepodlehnout tomu zlému (osudu), jak alespoň náznakem osvědčit živou naději, kterou otevřel Ježíš, a jak aspoň zlomkovitě napravit pokřivené – a to je ten druhý verš: Nezapomínejte také na dobročinnost a štědrost, takové oběti se Bohu líbí. „Nezapomínejte!“ Sedlák v podobenství ani nevzdechnul a zapomenul. Apoštol si nedělá iluze o nikom – zapomínáme, vymlouváme se, musíme se k tomu přesvědčovat – k dobročinnosti a štědrosti. A hned dodám – to není obecné obvinění ani všeobecný pohled na svět; je mnoho těch, kteří jsou štědří a konají dobročinnost – v našem sboru, v církvích i mimo církve, třeba v sociálních službách i jinde. I za ně patří děkovat Bohu v den díkůčinění!
Proto si ty dary dáváme před oči – také zapomínáme. Tak si to můžeme připomenout. A dary si nechceme nechat pro sebe, ale předáme je potřebným v azylovém domě pro ženy s dětmi. Z toho všeho, co jsme darem přijali, malou část darujeme dál. I to je díkčinění.
V našem dnešním textu je řeč o oběti chval, ovoci rtů; není zde přímo „díkčinění“; ale snad není chybou, když jsme si tento text pro dnešní den půjčili. Takže bychom neměli vynechat, co apoštol tak zdůrazní, a co čteme v kontextu: Přinášejme tedy skrze Ježíše stále oběť chvály. „Skrze Ježíše“. To staví díkčinění ještě do jiného světla. Možná bychom k němu neměli někdy chuť (radost nelze poručit!), možná bychom pro samou práci nenašli čas, možná nám události v životě či kolem nás spíše vnutí slova hněvu a zloby a nářku. Co však znamená ono „skrze Ježíše“?
Přinášejme tedy skrze Ježíše stále oběť chvály. A tady už to smíme a musíme připomenout: asi víte, jak se řekne díkčinění řecky – všichni to známe – eucharistia. Tedy onu událost, sváteční dění, které katoličtí i pravoslavní křesťané nazývají eucharistií, protestanté večeří Páně – to je to vlastní místo díkčinění. Večeře Páně není „hlavně“ smuteční, vzpomínková slavnost – ale radostná oběť chvály. Každá večeře Páně je eucharistií, díkčiněním. Ne primárně za dílo přírody, zahrad a polí či lidského umu a dřiny – ale díkčiněním, oslavou, že Bůh v Kristu nepočítá nám lidem naše provinění, ale usmířil nás a svět se sebou (II. Kor 5). A tak úroda polí i zahrad, lidské dílo a lidský um, objevy vědy a techniky smíme přijímat jako dar Boží milosti a zájmu o nás. Přes naše hříchy a nevěru v tomto světě – úrody a žně se konají. A za to máme díky činit a přinášet oběť díků. A oběť díků znamená, že se stále znovu upomínáme na to, že tuto milost máme díky, kvůli Kristu. Kristus byl obětován jednou pro vždy na kříži, to vyznávají katoličtí i evangeličtí křesťané společně. Kristus není znovu obětován, žádné jiné oběti již nejsou třeba. Jen „oběť díků“. Tedy život nastavený tak, že vyznáváme naši odkázanost ne na naše schopnosti a zásluhy, ale Kristovy zásluhy, tuto oběť a toto vyznání má charakterizovat křesťanský život. Radostný a vděčný údiv nad tím, že uprostřed tohoto rozbolavělého světa, světa přírodních i lidských katastrof, světa, o němž mnozí mluví jako o ohroženém, Bůh se stal člověkem a rozhodl se nám věnovat svoji lásku, prokázal nám dobrodiní a byl vůči nám štědrý. Proto máme budoucnost a má smysl služba druhým. Kristus si nic nenechal pro sebe, ale dal nám podíl a účast na svém díle vykoupení. A když on se s námi podělil, máme se a můžeme se dělit i my mezi sebou a s dalšími. Vždyť ne ze svého dáváme, ale z toho, co jsme jako dar přijali.
A když při díkčinění slavíme večeři Páně, eucharistii, pak je nám tím viditelně před oči, ale i pro ústa a chuťové buňky řečeno to, co ani slovy vyjádřit vždycky neumíme: Jako jsme my přijati díky Kristu, tak přijímejme jeden druhého. Jako jsme my obdarováni z darů Kristovy milosti i darů stvoření (u stolu Páně je zastupuje chléb a víno), smíme se o tyto dary sdílet s ostatními. Večeře Páně, společenství stolu je zdrojem služby – diakonie, i zdrojem štědrosti, jako nám posloužil a jako je štědrý k nám Kristus. To je základ křesťanské služby i obětavosti, každá sbírka v kostele to vyjadřuje, a proto bývá sbírka v jiných církvích hned po kázání nebo u večeře Páně (a dnes je celocírkevní sbírka pro sociální pomoc). Abychom vyznali, že jako jsme my byli štědře obdařeni, obdaříme i my. Základem církve a společenství je to, že Kristus překonal i tu nejhlubší hranici a rozdělení – lidský hřích a lidskou vinu. Kristus nás pozval. Kristus – ne církev, ne farář, ale Kristus. Proto je tento stůl otevřený pro všechny, kteří Kristovo jméno vyznávají. Bez rozdílu církevní příslušnosti. Otevřený pro ty, kteří vědí, že sami nic nezmohou, ale skrze Ježíše Krista mají život nastavený tak, že z jeho rukou přijímají odpuštění, posilu i odhodlání k novému životu. A proto nám večeře Páně také připomíná a staví nás do role těch, kteří přinášejí skrze Ježíše oběť chvály. Takové oběti se Bohu líbí. Proto bychom měli slavit co nejčastěji. Proto přistupujme s radostí k tomuto stolu, přijímejme se navzájem, odpouštějme, má-li co kdo proti komu, jako i my byli přijati a bylo nám odpuštěno.
