Kázání: Dvanáctiletý v chrámě Lk 2,41-52
1. neděle po Zjevení Páně
Pardubice 13. ledna 2019
Milí přátelé v Kristu,
příběh o dvanáctiletém Ježíši mají moc rády děti. Pouští uzdu fantazii o tom, jaký byl Ježíš jako dítě. Jestli si v něčem jsou podobní. Mají možnost vnímat Ježíše jako svého kamaráda. Ti dospívající si uleví, že i náš Pán byl dospívající kluk, který má svou hlavu, ztratí se rodičům, jde si vlastní cestou a dokonce odsekne své matce.
Rádi tento příběh mají ale taky rodiče. Pro ne vždy důslednou a výchovu často nezvládající matku (jako jsem já) je dost osvobozující slyšet, že „svatá rodina“ byla vlastně úplně normální rodina. Josef a Marie neuhlídali své dítě při návratu ze svátků. Tak jako my někdy neuhlídáme své děti od úrazů nebo ztrát v obchodním centru. Pak nás to mrzí a srovnáváme se s těmi „dokonalými“ rodiči. Ježíš neměl o moc jiné, lepší rodiče, než jsme my.
A o to v tom příběhu běží. Ježíš byl normální kluk a měl normální rodinu.
Evangelista Lukáš tímto příběhem ukončuje své vyprávění o Ježíšově dětství. Nevykresluje jeho dětství tak, že bychom se dozvěděli, jaký byl Ježíš jako dítě (psychologický profil). To vše je věc našich fantazií. Lukáš o Ježíšovi nemluví ani jako o zázračném dítěti, což bylo v soudobé náboženské literatuře velmi oblíbené. Vznikala řada legend a apokryfů o Ježíšově dětství. V nich je Ježíš líčen jako zázračné božské dítě, které např. z bláta uplácá ptáčky, tleskne a oni oživnou a uletí (Tomášovo evangelium). Tyto legendy chtěly vyzdvihnout Ježíšův božský původ a upozadit jeho lidství. Mezi spisy NZ se ovšem nedostaly.
Lukáš je v líčení Ježíšova dětství pečlivý a přitom střízlivý. Co se od prvních řádků evangelia dozvídáme?
Narodil se jako obyčejné dítě – byl zabalen v plenkách, dělal do nich to samé, co každé dítě. Podle židovských zvyklostí byl osmý den po narození obřezán. – Ježíš byl muž se vším všudy. Vyrůstal v židovské rodině, která dodržuje Zákon a náboženské předpisy, poslušně jde se svými rodiči slavit velikonoční svátky do Jeruzaléma. Lukáš chce zdůraznit především to, že Spasitel Kristus Pán byl pravý člověk.
A přesto je Ježíš pravý Bůh.
V příběhu o dvanáctiletém Ježíši dochází k velkému zlomu. Při cestě domů rodiče zjistí, že Ježíš nejde s nimi. Předpokládají, že jde asi někde s dalšími příbuznými. Na svátky vyrazila do Jeruzaléma celá široká rodina a pospolitost. Ale nejde ani s příbuznými. Musí se vrátit do Jeruzaléma, tři dny ho hledají všude možně po městě. Až jej nakonec nachází v chrámě.
Ježíš sedí s učiteli Zákona, naslouchá jim, klade otázky. Ale také na jejich otázky sám odpovídá. Diskutuje s těmi nejučenějšími učiteli Zákona. Všichni se podivují, jak rozumně odpovídá. Je mu teprve 12 let! Tenhle věk není zmíněn náhodou. V židovství byli mladí lidé, chlapci i dívky, považováni za dospělé před Bohem až od 13 let. Pak mohli předstupovat do chrámu sami za sebe, směli předčítat, klást otázky. Ježíš zde je tedy ještě stále dítě.
A jako takové překvapuje svými znalostmi Písma, neobvyklým vhledem do Božích věcí, do smyslu knih Zákona a proroků.
Mohli bychom z toho vyvodit, že Ježíš byl mimořádně inteligentní dítě. Moudré.
Myslím, že to je (pro tuto chvíli) důležité. Někdy mám dojem, že se nám z Ježíše stává jakýsi volnomyšlenkářský potulný kazatel, který byl momentálně nějak inspirován. Samozřejmě, Ježíš měl velmi otevřenou mysl a srdce, svými slovy a činy překračoval hranice zvyklostí, bořil zaryté představy, mnohé tím provokoval. Mně právě to na něm vždy bylo sympatické. My ale při tom všem nesmíme zapomenout, že Ježíš byl hluboce zakotven v židovské tradici a že to byl výborný znalec Písma, Božího Zákona.
Když Ježíše rodiče nalezli, užasli a jeho matka se ho zeptala: „Synu, co jsi nám to udělal? Hle tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali.“ A Ježíš jim odpoví: „Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“ Rodiče té odpovědi vůbec nerozumí.
Tato Ježíšova odpověď je naprosto zásadní. Jsou to první slova, která od začátku celého Lukášova příběhu říká sám Ježíš. A poprvé v celém příběhu také zaznívá označení „Otec“ pro Boha. Musím být tam, kde jde o věc mého Otce. Ježíš nazývá Boha Otcem. Vyjadřuje tak svůj jedinečný vztah k Bohu. Svou absolutní podřízenost, odevzdanost a poslušnost Bohu a Božím věcem. Ježíš miluje své rodiče, ctí otce i matku, je jejich synem. Ale je také Synem nebeského Otce. Ježíš touto větou odhaluje svou identitu Božího Syna.
Rodiče, Josef a Marie, tomu nerozumí. Vzniká mezi nimi a Ježíšem napětí. Pro mě je útěchou, že právě jeho nejbližší rodina, matka a otec, nechápou Ježíšovu identitu.
Co teprve my? Ježíš je pravý člověk a pravý Bůh. Je synem Marie a Josefa a přitom Synem Božím. Já tomu taky moc nerozumím. Taky ve mně vzniká určité napětí. A vznikalo v učednících a těch, kteří ho následovali.
O Ježíšově dvojím synovství byly napsány stovky teologických knih. Zápasy teologů prvních staletí se vedly především o tom, jak se to má s Ježíšovým lidstvím a božstvím v jedné osobě. Ale to vše jsou pouze naše pokusy to celé nějak pojmout a vysvětlit.
Josef a Marie nerozumí. Domnívám se, že možná ani nemusíme úplně rozumět, nemusíme uchopit Ježíšovu identitu svým rozumem. Ona pro nás zůstává tajemstvím. A my je smíme pokorně přijmout. Někde jsem jednou četla, že „Víra je průlom do duše, která s pokorou přijímá paradoxy, protiklady.“ Víra s pokorou přijímá paradoxy. Věřme, i když tomu moc nerozumíme.
Stejně jako Marie to všechno uchovávejme ve svém srdci. Jednou třeba porozumíme o kousek víc. Při dalších setkáních s Ježíšem v našem životě. A až se s ním setkáme tváří v tvář na konci svých dní, nebudeme už potřebovat ničemu rozumět. Budeme spolu s ním a v něm plně přebývat.
Ježíš se po události v chrámu vrací s rodiči zpátky do Nazareta. Zjevil své tajemství Božího Syna, ale nezůstává v chrámě. Dál žije všední život, nadále ctí otce svého a matku svou, jak to žádá Desatero.
Co si z tohoto příběhu smíme odnést my do našeho všedního života? Napadly mě dva podněty k přemýšlení.
První: Kde hledáme Ježíše? Všude možně jako Josef a Marie? Ve městě, na ulicích, venku, v přírodě? To není špatně. Ale nakonec by naše hledání mělo skončit v chrámě. Zde v bychom měli nalézat Ježíše. Při bohoslužbách, kde se vykládá Písmo, ke zpíváme starozákonní žalmy i nové písně. Kde vyznáváme své viny a přijímáme Boží odpuštění. Kde slavíme Večeří Páně. – Jsou naše bohoslužby místem, kde nacházíme Pána Ježíše? A mohou jej zde nalézt všichni hledající?
Druhý: Ježíšova inteligence, moudrost, souvisela s jeho radikální poslušností Bohu. V životě máme spoustu otázek. Životní situace nás vedou k tomu, že se ptáme: Proč? Proč se tohle muselo stát? Jaký má tohle všechno smysl? Ptají se nás na to i druzí lidé. Někdy se ženeme do odpovědí. Ale ony jsou obvykle ukvapené, namyšlené nebo zkratkovité. Zdržujme se zbrklých odpovědí. Hledejme odpovědi na životní otázky u Ježíše. Jeho se ptejme. Očekávejme odpovědi u Něj. V jeho příběhu – hlavně v tom velikonočním. Ve bohoslužebném shromáždění. A v pokorné modlitbě.
Pane Ježíši Kriste, chceme Tě následovat, protože věříme, že jsi nám přinesl spásu. Pomoz nám věřit, i když mnohým věcem nerozumíme. Amen
