Text: Ex 20,17 Kazatel: Daniel Ženatý
Nepožádáš domu bližního svého, aniž požádáš manželky bližního svého, ani služebníka jeho, ani děvky jeho, ani vola jeho, ani osla jeho, ani cožkoli jest bližního tvého.
Úvodem dotaz na ty z vás, kdo jste byli před týdnem zde na bohoslužbách – jak se vám dařilo – nemluvit o nikom zle v jeho nepřítomnosti? A když jsme slyšeli pomluvu, zastavili jsme ji tím, že jsme ji nešířili dál?
Desáté přikázání. Co znamená – nepožádáš? Znamená to – nebudeš si půjčovat? Když si od nás někdo půjčuje nějakou vzácnou věc, nejsme nadšeni. Ale na druhou stranu, kolikrát jsme byli v situaci, že jsme si něco museli půjčit! A kolik přátelství už dostalo ránu, když vracená věc nebyla v tom stavu, jak si majitel představoval.
Ale asi to nebude znamenat – nebudeš si půjčovat. Vždyť i Ježíš řekne – „Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej.“ Bez laskavé sousedské pomoci, bez ochoty půjčit druhému co potřebuje, by byl život chudý.
A co to tedy znamená? Kraličtí mají – nepožádáš. Nový překlad má – nebudeš dychtit. Zdá se, že tentokrát je Nový překlad blíže tomu, co chce povědět hebrejský text.
To sloveso doslova znamená – vrhnout pohled na něco. Nebudeš vrhat pohled na vlastnictví svého bližního. Lidově se říká, že po něčem loupneme okem. Na něco hodíme oko. Vrhnout dychtivý pohled na něco. Nebudeš vrhat pohled, nebudeš dychtit po tom, co patří tvému bližnímu. Tedy – co není tvoje.
Co je na tom špatného? Asi ta nekontrolovatelnost toho, co to vyvolá. Ten pohled se může dotknout duše kdesi až na dně. O něco tam zavadí a spustí cosi zlého. Proto je to nebezpečné.
Hospodin shlédl na Abelovu obět, a na Kainovu neshlédl. A Kain to viděl a neunesl to. Vždyť, – jemu se nic zlého nestalo! Nepřišel k žádné újmě, nikdo ho neurazil, fyzicky nenapadl. Neunesl to, že bratru se v tu chvíli vede lépe.
Bratři házeli pohled na Josefovu pestrou suknici – kolikrát toho byli svědky, byli zpocení a unavení, a Josef přišel čistý a nezpocený, v pestré krásné suknici. Co to v nich dělalo? Jak to v nich působilo? Jak dlouho trvalo, než to vyšlo najevo, vytrysklo ven, přiznali se k tomu a smluvili se, že se Josefa zbaví?
David vrhl pohled na krásnou Betsabe a jednal a jednal, jako pominutý, až byla jeho. Pohled mu zakryl soudnost, cit, co v něm bylo dobrého. Achab vrhl pohled na Nábotovu vinici a zkonfiskoval ji. A dějiny lidstva mají k dispozici tisíce a tisíce dalších případů, kdy pohled na věc bližního vyvolal dychtění, které pohnulo něčím v duši, o cosi zavadilo, něco se spustilo a bylo zle. Přineslo to utrpení, místo předpokládaného štěstí.
Dychtit – to samo o sobě není nic špatného. Je dobré dychtit po lásce, po pravdě, spravedlnosti, po Božím slovu – jakož jelen řve, dychtě po tekutých vodách, tak duše má řve k tobě, o Bože. Dychtit po dobrých věcech, chtít je objevit, přijít jim na kloub -no to je dobré. Dychtit po dobrém životě, po tom, aby mě druhý měl rád, to ano. Dychtit po tom, aby Hospodin přijal oběť mého bratra, aby se mému sousedovi vedlo dobře a byl spokojen – to ano.
Je to jako s většinou dobrých a krásných věcí. Mají svou hranu. Své ostří – jsou dobré a stačí maličko, a jsou zlé. Podobně i oheň je dobrý sluha a zlý pán. Dychtění či házení pohledem po tom, co není moje a co bych kdesi v hloubi duše moc chtěl – to může být špatné a nebezpečné.
Poslední přikázání uvádí celý seznam toho, po čem nebudeme dychtit.
Po domě svého bližního. Já do nás nevidím, je-li zde takový případ, že někdo je svírán touhou po domě či bytu někoho jiného. Ale za své praxe faráře jsem zažil mnoho rozbitých rodinných vazeb kvůli nemovitostem. Zvláště dědictví, kde chyběla jasná závěť, napáchala mnoho zla. A možná si vzpomenete na výborný film Obchod na korze, kde ctihodní občané malého města jsou ve čtyřicátých letech minulého století sžíráni touhou po domech a obchodech svých židovských sousedů, s nimiž dosud žijí v míru a pokoji. Ale sousedé přece zmizí – kam se nikdo neptá – a vidina, že to brzy může být moje – ty domy a obchody na náměstí – působí jako rakovina.
Nebudeš dychtit po ženě svého bližního. A mohli bychom jistě doplnit párově – nebudeš dychtit po muži své bližní. Kolik příběhů nese tento svět, kolik osob, kolik míst, kolik časů, kolik touhy a kolik snění, a kolik zklamání a smutku, kdo to kdy spočítá.
Služebník, služebnice, vůl, osel – můžeme opsat – to co souvisí s životní úrovní? Zaměstnání, postavení, auta, chaty, vždy je někdo, kdo má lepší dům či auto, kdo má nadanější děti a lepší zdraví.
Můžeme to chápat jako výzvu? Jako uklidnění, nenech se tím vyvádět z míry. Smiř se s tím, buď spokojený s tím co máš, vždyť to hlavní mají všichni stejné – já jsem Hospodin, Bůh tvůj. Já, tvůj Bůh, stejně tak i tvého bližního. Nemá jeden člověk lepšího Boha než druhý člověk. A každý je v Bohu svobodný. Ty už máš to nejlepší co lze mít – proto není třeba se týrat poměřováním…
Jaké jsou projevy toho dychtění? Jak se to projevuje? Nejčastějším zřejmě projevem je závist. Obyčejná, lidská závist. Život těla jest srdce zdravé, ale hnis v kostech jest závist. Přísloví
Závist která bezděky svírá rty, bere úsměv, krátí spánek. Spaluje energii zbytečnými představami, jak by to šlo, kdyby…
I toho Josefa dostala do Egypta závist jeho bratří – a Bůh pak po letech zasahuje a mohl by říci – já jsem tě vyvedl z otroctví, do něhož tě uvrhla závist tvých předků.
Závist nás činí neschopnými vidět dobré věci v životě. Ničí v nás schopnost registrovat, že jsou pěkné věci a dobří lidé. A je jich plno. Závist nás sevře a nedovolí nám vidět svět kladně. Odpudí dobré věci na okraji, není na ně čas, sžíravý neklid je jako oheň, na který je třeba stále přikládat.
Přikázání, i to poslední, se v soustředných kruzích točí kolem svobody. Bůh říká – já jsem Hospodin, tvůj Bůh. Já jsem to rozhodl. Já jsem to udělal. Je to tak. A já jsem tě osvobodil a stále znovu činím svobodným. Proto – nezabiješ, nesesmilníš, nepokradeš, nepromluvíš křivě a nebudeš dychtit po tom co ti nepatří. Protože máš už tolik, koupeš se v Boží přízni a milosti – proto je zbytečné abys to činil. Proto je to urážlivé vůči Bohu, jednat, jako by on nebyl, jakoby on nic neučinil.
Však také všechna tato přikázání nejsou v rozkazovacím způsobu. Není tam – nesmíš, mlč, neptej se! Jsou v oznamovacím způsobu. Nebudeš – zabíjet, smilnit, krást, pomlouvat, závidět – protože nemusíš, protože to škodí tobě, druhým lidem, i Bohu.
Existuje nějaký lék, abychom neupadali do pokušení dychtit po tom, co není moje?
Se vší opatrností a cudností lze říci – je to láska. Pavel vypisuje v 1 Kor 13 jaká láska je a jaká není – a tam také píše – láska nezávidí. Kde je láska, tam se závisti nedaří. Tam pro ni není vhodné životní prostředí. Kde je láska, tam prostě závist není.
Láska, jak věříme, je nám nabízena skrze toho, který ji donesl až na kříž. A prokázal, že ona je mocí, která proměňuje život. A poradí si i srdcem a duší a kostmi plnými závisti. Bůh ti všechno dává. Pavel řekne – i kdybych umíral – tak co mně chybí, jsem-li Kristův? Kristus stačí.
Dychtit můžeme po jeho slovu, po jeho přítomnosti, po jeho lásce. Ta je účinným lékem proti bujícímu hnisu závisti v našich kostech.
Pane Ježíši Kriste, tvé je všechno na zemi a na nebi. Před tebou kleká každé koleno na nebi i na zemi. A ty nám vše dáváš, ukřižovaný a vzkříšený pane. Odpusť, když chceme mít víc, než potřebujeme. Dávej nám svého ducha, abychom přikázání přijali jako žhavá doporučení, která jsou nám k dobru a která nám dává sám Pán Bůh. Amen
