Kázání 12. května 2013

bohoslužby 2.12.2012 2915Text: J 7,37-39 Kazatel: František Plecháček

V poslední, velký den svátků Ježíš vystoupil a zvolal: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, ‚proudy živé vody poplynou z jeho nitra,‘ jak praví Písmo.“ To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili. Dosud totiž Duch nebyl dán, neboť Ježíš ještě nebyl oslaven.

Milé sestry, milí bratři, Ježíšova slova, která jsme právě četli, zazněla v poslední den židovského svátku stánků, kdy kněží přinášeli k oltáři vodu z rybníka Siloe. Židé si tímhle způsobem připomínali zázračné obstarání vody při cestě Izraele pouští do zaslíbené země. Rituál ovšem také ukazoval k budoucí spáse, mesiášskému času vysvobození ze všech pout a k vylití Ducha svatého.

A právě v tento velmi slavnostní den Ježíš povstává a hlasitě volá: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije!“ Silně to připomíná volání, které jsme slyšeli v prvním čtení z knihy proroka Izajáše. Ovšem tam k sobě zval všechny žíznící Hospodin. Zde v evangeliu k sobě volá všechny vyprahlé a zmožené žízní – Ježíš! I tímhle způsobem nám evangelista Jan dosvědčuje: v Ježíši Kristu je přítomen a jedná Bůh.

Židé, vyvolený Hospodinův lid, slaví svůj radostný svátek, připomínají si, co už směli s Pánem Bohem prožít, a těší se nadějí na to, co ještě přijde – a Bůh je přítomen!

Víte, je důležité, abychom si i my připomínali a uvědomovali tuto Boží přítomnost. Kdykoli i my slavíme své svátky, při každé nedělní bohoslužbě, ale i při zdánlivě obyčejnějších setkáních během týdne – nejsme v těchto shromážděních sami! Bohoslužby církve nejsou pouze jakousi slavnostní vzpomínkovou akcí, ale živým společenstvím a komunikací mezi námi a naším Bohem. Pán Bůh je přítomen! A není tady jen proto, aby od nás něco přijal, náš dík a chválu; to vše k bohoslužbám jistě patří a je to velmi důležité. Ale Bůh k nám přichází především proto, aby nás obdaroval, aby utišil naši žízeň po dobru, lásce, odpuštění.

Tak i tehdy, v poslední den svátku stánků, tam stál, zřejmě někde trochu stranou, a ústy svého Syna volal, ba přímo křičel: „Toužíte-li opravdu po utišení žízně, která vás trápí, pojďte ke mně! Ten čas, který vyhlížíte, už nastává! Nemusíte jen vzdychat a naříkat a toužit, máte ke komu jít. Jsem tu a jsem tu pro vás!“

Žízeň je zlá věc. My, kteří jsme obklopeni přepychem vodovodních trubek a kohoutků na každém kroku, si to asi jen těžko umíme představit. Měli bychom vzít vážně obraz žízně, jak ji zakoušeli Ježíš a jeho současníci. Ta nemá nic společného se škrábáním a suchem v krku v přeplněném a vydýchaném autobusu. Opravdová žízeň může umořit a zabít. Ale nezůstávejme u žízně jako tělesné potřeby. Tušíme, že Ježíš tady má na mysli jinou žízeň. Takovou, kterou nemůže utišit ani křišťálově průzračná voda z horské studánky.

„Jestliže kdo žízní…“ Ježíš tady zřejmě nepočítá s tím, že se k němu pohrnou zástupy. Jako by předpokládal, že některým, snad mnohým, tak nějak stačí to, co mají. Nějaký ten svátek, slavnostní chvilka, obřad, rituál. Nebo domek se zahrádkou, nový model auta, ještě chytřejší mobil… To všechno jsou dobré věci a dnešní doba jich nabízí opravdu nepřeberné množství.

Ale zároveň se zas a znovu setkáváme s příznaky akutní, kruté žízně. Žízně těch, kteří zjišťují, že jsou po veškerém úsilí a hledání sami a vlastně o ně nikdo nestojí. Žízně těch, kterým se život zamotává a bortí pod rukama, lidí, jimž staré chyby a hříchy nedovolují svobodně vydechnout a nemilosrdně je stahují pod hladinu. Existuje žízeň po lásce, přátelství a opravdové vzájemnosti, touha po odpuštění a smíření, potřeba nalézt smysl a cíl, dobrý základ, na němž by mohl člověk pevně stát. Existuje neodbytná touha nalézt něco, co by vydrželo a nerozsypalo se člověku pod rukama při prvním prudším závanu větru.

Situace mnoha našich současníků možná nepřipomíná ani tak žíznícího poutníka na cestě pouští, jako spíš trosečníka v záchranném člunu uprostřed oceánu. Kolem něho je ohromná spousta vody, zdánlivě celé moře možností – ale ve skutečnosti nic, co by mohlo opravdu uspokojit a naplnit jeho naléhavou potřebu.

Je žízeň, se kterou je třeba přijít za Ježíšem. Je dobré jemu svěřit své potřeby, touhy i bolesti a pády, celý svůj život. Každý může přijít a napít se vody živé.

„Živá voda“ – známe ji z pohádek, třeba O Zlatovlásce. V pohádkách představuje prostředek, který přináší nějaký zásadní obrat v ději, změnu k lepšímu. A takový zásadní obrat působí také živá voda, o níž mluví a kterou dává Ježíš – Duch svatý. S tím, kdo přijde k Ježíšovi, se stává opravdu podivuhodná změna. Nejenom že utiší svou žízeň. Takový člověk se také sám stává zdrojem živé vody pro druhé! Ježíš tady mluví opravdu o proudech, o řekách, o nevyčerpatelném zdroji, o nesmírné hojnosti!

Prameny Boží milosti, které pro nás Kristus otevřel, jsou nevyčerpatelné. To si máme připomínat, když na nás samotné doléhá vyčerpání a slabost. Ježíš tady netvrdí, že správnému křesťanovi už nikdy nedojdou síly, že v moci Ducha už vždycky všechno zmůže. Přijetím Ducha svatého se z nás nestávají nadlidé, kteří by už nepotřebovali pomoc. Ale zdroje Boží milosti a pomoci, z nichž můžeme brát, jsou nevyčerpatelné.

Naše nedělní shromáždění a biblické hodiny a schůzky mládeže a další setkání nenavštěvujeme pouze proto, abychom se něco dozvěděli a pobyli spolu. To všechno je důležité. Ale scházíme se také proto, abychom se napili, třeba aspoň trošku usrkli vody živé, abychom ve víře ožívali a rostli. Potřebujeme načerpat novou sílu a radost, abychom mohli to dobré a životodárné od Pána Boha nést a předávat dál.

Dar Ducha úzce souvisí s tím, co pro nás vykonal Ježíš, s jeho křížem a vzkříšením. Právě v Ježíšově oběti za naše hříchy a v jeho vzkříšení se otevírá pramen živé vody pro všechny, kteří se svým trápením a nouzí, se svou žízní přijdou k němu, Beránkovi, který snímá hřích světa.

Co k tomu dodat? Že se to opravdu děje. Duch svatý, Duch Kristův, Boží životodárná moc skutečně mezi námi a v nás a naším prostřednictvím působí. Setkávám se zde v Pardubicích, a také v Bukovce a Hradci a v dalších sborech s lidmi, kteří se pro mě stávají zdrojem povzbuzení a potěšení. Mnozí tu jsou posilou a pomocí, povzbuzením a zdrojem radosti pro druhé. Milé sestry, milí bratři, prostřednictvím víry v Krista, mocí Ducha svatého se stáváte pramenem něčeho dobrého pro další lidi. Vzniká a rozvíjí se a roste vzájemnost lásky. Je to Boží milost, dílo Ducha Kristova, za které nikdy nemůžeme být dost vděční.

Modlitba: Děkujeme ti, náš Pane, za to, že jsi i nás přivedl ke zdroji pravého života, že jsme mohli mezi různými nabídkami a hlasy zaslechnout tvé slovo jako vysvobozující moc. Dej, ať svým tichým, radostným životem víry k tobě dovedeme zvát lidi žíznivé a vysílené. Amen.

Tento příspěvek napsal/a dne 12.05.2013 v rubrice Kázání.