Text: Iz 6,1-8 Kazatel: František Plecháček
Toho roku, kdy zemřel král Uzijáš, spatřil jsem Panovníka. Seděl na vysokém a vznosném trůnu a lem jeho roucha naplňoval chrám. Nad ním stáli serafové: každý z nich měl po šesti křídlech, dvěma si zastíral tvář, dvěma si zakrýval nohy a dvěma se nadnášel. Volali jeden k druhému: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.“ Od hlasu volajícího se pohnuly podvaly prahů a dům se naplnil dýmem. I řekl jsem: „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů.“ Tu ke mně přiletěl jeden ze serafů. V ruce měl žhavý uhlík, který vzal kleštěmi z oltáře, dotkl se mých úst a řekl: „Hle, toto se dotklo tvých rtů, tvá vina je odňata a tvůj hřích je usmířen.“ Vtom jsem uslyšel hlas Panovníka: „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ I řekl jsem: „Hle, zde jsem, pošli mne!“
Milé sestry, milí bratři, prorok Izajáš má vidění někoho, koho by vlastně jako člověk vidět neměl, koho jako člověk vidět nemůže – protože není možné smrtelnému člověku, aby jen tak hleděl na Boha! A prorok si to také hned uvědomí a naplní ho veliká bázeň: „Běda mi, jsem ztracen…!“
Za pozornost stojí, že svědectví o vidění je uvedeno časovým údajem, stalo se „toho roku, kdy zemřel král Uzijáš.“ Ačkoli se jedná o naprosto výjimečnou a jedinečnou událost, řekli bychom „nadpozemský zážitek,“ neděje se to někde v nebesích, ale na zemi a ve zcela konkrétním čase. Svatý, vyvýšený Bůh sestupuje, aby se setkal s člověkem.
Izajáš spatří Panovníka. Ale protože, jak už jsme pověděli, vidí něco, co by jako člověk vidět neměl, jeho pohled okamžitě sjede dolů – po vysokém a vznosném trůnu – a zastaví se na „lemu roucha.“ Vlastně z Panovníka zahlédne právě jen ten „lem jeho roucha“, to je jediné, o čem může Izajáš něco povědět. A ten lem roucha naplňuje chrám. Určitě můžeme myslet na chrám jeruzalémský. Máme tedy konkrétní čas a konkrétní místo, kde se událost odehrává. Je možné, že se to stalo přímo během shromáždění Božího lidu.
Pán Bůh s námi opravdu jedná i na těch našich konkrétních místech a v různých časech – i když nám nedává zahlédnout lem svého roucha. Zastihuje nás na našich cestách, v našich starostech, v našem hledání a tázání – i když my si většinou třeba ani neuvědomíme, že to právě teď jedná On, že teď je tu při díle Bůh.
O chrámu se tu nemluví náhodou. Je to místo, kde se shromažďuje Boží lid, aby slavil bohoslužby. I my máme mezi různými místy, kde rádi přebýváme, pracujeme, odpočíváme, také prostory, kam se shromažďujeme ke zcela zvláštním a jedinečným setkáním – protože doufáme a věříme, že se tam nějakým způsobem setkáme se svým Bohem. Ano, mluvím o našich kostelech a modlitebnách a sborových místnostech, Husových síních a Masarykových domech a dalších místech, kam přicházíme do společenství bratří a sester v dobré naději, že tam bude přítomen také náš Bůh. Naše naděje na setkání přitom není založena na tom, že bychom si ta místa nějakým zvláštním způsobem posvětili. Můžeme doufat a těšit se, protože Hospodin se svobodně rozhodl být Bohem s námi. On je Bůh sestupující a přicházející.
Tahle místa setkávání pořád nejsou „odepsaná“, i když se nás tam třeba schází momentálně míň. Opravdu ne náhodou je řeč o chrámu, o kostelu, ne třeba o „chrámu přírody“, kam se dnes mnozí na neděli stahují nebo „chrámu konzumu“ (Lidé dnes znají různé „svatostánky“.) Chci tím říci: Hospodin s těmi našimi kostelíky a modlitebnami pořád počítá! Má v nich být zvěstována Hospodinova svatost a vláda, má v nich znít zvěst o Božích chvályhodných skutcích.
Pozoruhodná podrobnost: chrám je zaplněn jenom „lemem Hospodinova roucha,“ nemůže Pána Boha pojmout. Ty naše stavby pochopitelně Boha neobsáhnou, nemůžeme si tam Hospodina uzavřít a mít ho jen pro sebe. Vždyť „celá země je plná jeho slávy.“ I když nám Pán dává ta zvláštní místa i časy pro setkání, jeho je celý svět.
Izajáš nespatří jen Panovníka, ale také jeho nebeský dvůr. Je příznačné, že i nebeské bytosti, serafové, si před Božím majestátem musí zakrývat tvář, také nemohou pohledět přímo. A nečiní tu vlastně nic speciálního, co by nebylo svěřeno také nám: provolávají Boží svatost, vzdávají čest a chválu Tomu, jemuž patří nebesa i země. Volají silným hlasem, až se chrám otřásá v základech.
Setkání s Boží svatostí s člověkem pohne, dá se říci, že s ním přímo zatřese. Nemůže zůstat bez následků. Ve světle Boží přítomnosti je náhle vidět i to, co se člověk snažil pečlivě ukrýt ve tmě, za co se styděl, co si omlouval, ačkoli věděl, že to není v pořádku. V Boží přítomnosti všechny omluvy a výmluvy ztrácejí svoji váhu – a Adamové a Evy si uvědomí svůj hřích. I prorok je otřesen a vyznává: „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů!“ Podobně Petr, když mu došlo, s kým má tu čest, padl Ježíšovi k nohám a řekl: „Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný.“ Ano, první reakcí nesvatých hříšníků na setkání se Svatým je veliká bázeň, úžas, zděšení.
Přitom vůbec není třeba, aby Petrovi nebo Izajášovi někdo připomínal jejich poklesky, selhání a životní kopance. Pán Bůh je nekárá, nehubuje, nepředloží jim dlouhý účet k zaplacení. Cílem jeho cest za námi není zúčtování, soud a trest – ale přijetí, očištění, uzdravení a vysvobození. Cílem Božího jednání s námi je naše spása! Bůh nepřitakává strachu a hrůze, ale naději. Ano, probouzí bázeň a respekt. Ale z té bázně Boží se rodí naděje a úleva, důvěra i odvaha.
Protože takové jsou Boží záměry, slyší Petr z Ježíšových úst „Neboj se!“. A v prorocké vizi je i to „neboj se“ vlastně přeskočeno. K Izajášovi rovnou přilétá jeden z nebeských služebníků se žhavým uhlíkem z oltáře a dotkne se prorokových úst. To, co prorok prohlásil za nečisté, je očištěno. Ústa jsou uzdravena, aby mohla chválit Hospodina, sloužit ke cti jeho jména.
Všimněme si, že ačkoli jsme začali viděním, velice brzy se od zrakových vjemů všechno přesunulo k mluvení a naslouchání. Prorocká ústa jsou očištěna, protože slovo, které ponesou a budou zvěstovat, už nebude pouze lidským slovem. Na Boží zavolání se Izajáš sám hlásí do služby – a je povolán. Podobně jako později Petr. Bázeň a úžas se mění v důvěru a odhodlání sloužit. Dát se do služeb toho jedinečného Boha, jehož záměrem není souzení hříšníků, ale očištění a přijetí, Boha, který ve svém Synu nastoluje smíření a pokoj. Takové odhodlání vydat se do služby probouzí v člověku právě setkání s Božím slitováním, s nepochopitelným a ničím nepodmíněným milosrdenstvím!
Prorocká zvěst zve i nás k hlasitým zpěvům chval a díků. I my jsme povoláni dosvědčovat svatého a vyvýšeného, a přece tak blízkého a milosrdného Boha. Boha, který přináší zajatým svobodu, skleslým novou naději, bloudícím, ustrašeným a zoufalým světlo nového života.
Pane, děkujeme, že přicházíš, abys i nás zbavil strachu a naplnil nás svým pokojem a odvahou. Kéž také dovedeme na tvé zavolání odpovědět: Hle, zde jsem, pošli mne!“ Amen.
