Text: Mt 5,20-26 Kazatel: Daniel Ženatý
Ježíš říká: Neboť vám pravím: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského. Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: ‚Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu.‘ Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; a kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu. Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar. Dohodni se se svým protivníkem včas, dokud jsi s ním na cestě k soudu, aby tě neodevzdal soudci a soudce žalářníkovi, a byl bys uvržen do vězení. Amen, pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře.
Bůh začal proces, kterým opravuje porouchaný život. To, co my lidé kazíme a co jsme pokazili. Bůh nedovolí, abychom mu vytunelovali jeho dobré dílo a nechali tu jen poušť a odpadky.
Ježíš je ústřední postava té obnovy. A on říká slova, z nichž slyšíme dvojí:
Jednak – ta obnova je na nás nezávislá, ale přece jen můžeme Bohu pomoci. To když budeme žít a jednat tak, aby se naše jednání ubíralo stejným směrem, jako jde Boží snaha.
A to druhé – abychom z toho nového opraveného Božího světa něco měli. Abychom se do toho nového, Bible to označuje jako Božího království – dostali. Aby naše existence, která začala zrozením z těla matky, neskončila příliš brzy. Aby pokračovala, i když umřeme.
K našemu lidskému jednání, které se ubírá Božím směrem, uvádí Ježíš konkrétní příklady:
Nezabiješ. Ano, to chápeme, to obecný znak civilizace. Nelze zabít druhého. K tomu člověk nemusí být ani křesťan, aby to pochopil a přijal. Avšak to navíc, to co míří k tomu novému dokonalému, je – nejen nezabít. Ježíš říká – Já však vám pravím, že stejně zlé jako zabít je se hněvat na bratra, snižovat a ponižovat ho, tupit, označovat za bezvěrce, upírat mu nárok na Boží milost.
Tedy to navíc co smíme dělat je, neničit život zabitím, a také nezabíjet slovem, gesty, pomluvami, urážkami, nebo mlčením.
Lidé ve věznici něco provedli a mají postele tam, kde mají. Správně. A lidé kolem věznice žijí, chodí, jezdí na kole nebo autobusem číslo 9 a možná si říkají, nejsem jako oni. Ano, trestný čin nespáchali, společnost je netrestá. V tomto skutečně my venku nejsme jako oni, jsme jiní. Nejsme trestaní. Jsme jiní, to je správně.
Ale v tom navíc, co chce Ježíš? V tom už před nimi žádný náskok nemáme. V tom co je navíc než je obvyklé už nemůžeme snadno povědět, kdo jak na tom je.
Kolik slušných lidí bez trestu a bez pocitu viny zabíjí slovy, pohledy, gesty. Ve škole, v práci, na chodbách, lidé, kteří jsou slabí se pod pohledem skrčí. Ti kdo moc zneužívají jen zvednou obočí a vyvolají v druhém bolest břicha a výčitek. Ničí život.
Otec, matka, nemluví, nedají najevo emoce, i když pro pokoj a smíření v rodině prostě mluvit musí. A myslí si, však nic nedělám. A netuší, že dusí a ničí život rodiny, svým mlčením vyvolávají zmatek A učitel, co se jen letmo ironicky usměje, lehce přezíravě když se mu žák pokouší něco vysvětlit, zabíjí život víc, než si dovede představit.
A v oblasti náboženské se vždy v církvi vyskytují domněle spravedliví, kteří si myslí, že mají lepší víru a tak mohou vynášet soudy, kdo spasen bude a kdo spasen nebude. Říkají, ty žiješ špatně, jsi prázdný, jsi nic, copak by si tě Bůh všimnul? Kdo takto mluví, zabíjí jako ten, kdo už za vraždu sedí. A také a bude postaven soudu. Ale ne lidskému.
Ale ještě je čas s tím něco dělat. Ještě před Božím soudem nestojíme. Ještě se můžeme zarazit, udělat výjimku ve svém životě a něco změnit.
Přinášíš-li dar na oltář, – ještě něco udělej dřív, než k oltáři dojdeš. Jsi-li na cestě k soudu, ještě se zastav a změň to. Ještě se to dá stihnout. A to stihnutí, ta změna, to není pouhý domácí úkol. To není pouze, že se to má. To se dotýká Boha! To je něco, co je v souladu s jeho obnovou stvoření. To odbočení je něco, co nám zachrání život.
Když neseš svůj dar na oltář a rozpomeneš se, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem. Smíření. Ta je spravedlnost navíc, která přesahuje obvyklou spravedlnost. Neutrpí naše pověst, neutrpí naše jméno, naopak, jméno Boží bude vyvýšeno a oslaveno. Ježíš říká, že Bůh stojí o naše smíření nade vše. Víc, než o obětní dary, o oltáře a kostely. To je ten nejcennější dar, který můžeme přinést. Smíření – jako doklad toho, že Kristova oběť, spravedlnost nebyla marná. Že je přijímána a nese ovoce. Odvaha změnit kroky, změnit rytmus, jednak jinak. Smíření je Bohu milejší než všechny dary a jiné činy.
Příklad je vzat z bohoslužeb. Když jdeš do kostela, ke slovu Božímu, – nejdřív se smiř se svým bratrem či sestrou a teprve potom přijď a chval Boha a užívej darů jeho Slova a svátostí. Od nejstarších dob tomu tak bylo, že křesťané, když měli přistupovat k večeři Páně, se navzájem smiřovali. Někdy v rodinách, ale častěji ve shromáždění, před vysluhováním. Vlastně by to mělo být tak, že se při pozdravení pokoje na pět minut rozejdeme po kostele. Vyhledáme ty, s nimiž jsme rozvaděni. Třeba půjdeme na kruchtu k varhanům, nebo za stůl Páně za farářem, obejmeme se, odpustíme si, možná zjihneme… Kde jinde by se tak mělo dít. Které jiné místo na světě tak jasně dokládá, jak jsme všichni hříšní? Na jedné milosti závislí? Kde jinde je zřejmé že je zde moc a síla, která to překoná? Že nás spojuje to, že Kristus za mne i za tebe zemřel, proto jsme sourozenci?
A není to tak, že budeme stát trochu uraženě – on mně ukřivdil tak ať přijde. Však jsem tady, vidí mě, nic mu nebrání, aby přišel nebo přišla.
Když se ty rozpomeneš, že tvůj bratr nebo tvá sestra má něco proti tobě. Ne když se on rozpomene. Ty když se ty rozpomeneš, že on či ona má něco proti tobě, víš, že je něco v nepořádku, nenech to tak, ukliď to, odhoď to navždy pryč, udělej s tím něco. Smiř se s ním.
Ježíš netvrdí, že vztahy nesmí být pokažené. Netvrdí, že se nesmíme hněvat. Nechce po nás, abychom se vysvlékli z kůže a překročili svůj vlastní stín. Chce po nás, abychom ty pokažené vztahy nenechali jako definitivní, poslední věc, která po nás zůstane. Informuje nás, že je možné způsobit, aby hněv a nesvár nebyl tím konečným a posledním v našem životě. Je zde přece jiný konec! Bůh obětoval svého syna, smířil nás se sebou. Hněv by sice neměl být – ale existuje – a je jakoby nad naše vědomí a naší kontrolu. Ale nesmí se na nás lepit, až budeme stát před soudnou stolicí. Do té doby se ho prostě musíme zbavit. A není jinak možné, než smířením. A protože neznáme dne ani hodiny, tak raději co nejdřív.
Druhý je vzat z civilního života. Dohodni se se svým protivníkem včas, dokud jsi s ním na cestě k soudu. Máš to ve své moci se z toho dostat. Smířením. Jednej, dříve, než o tobě budou rozhodovat druzí.
Ať nás nezneklidňuje, že takto nikdy nebude jednat většina. Ale takové jednání každého jednotlivě má velkou hodnotu. I kvůli 10 spravedlivým Hospodin hodlal zachránit Sodomu a Gomoru. Takovou mají cenu ti, kdo usilují jít Božím směrem. Má to váhu. A co má váhu, je v Bibli slavné.
A ještě něco. Při tom vybočení, – když nebudeme zabíjet, ani slovy ani gesty a když se zastavíme a smíříme, dokud je čas, poznáme něco. Co lidská slova neumí popsat. Klid, radost, požehnání, letmé štěstí, vděčnost že dýchám a jsem tady. Bude to pravděpodobně krátká chvíle. Dotkne se nás přicházející království Boží. Jasně to poznáme. Ano, to je ono. To je krása bytí s Bohem, která se nás – zatím jen na chvíli – dotkne. Toužíme po tom, aby to jednou bylo nejen letmo, a nejen na chvíli.
Bože, dej ať nám to jasně dojde, že když budeme přát druhým dobré, budeme spokojení i my. Doma, ve sboru, ve společnosti, v naší zemi, v Evropě, i ve světě.
Prosíme tě, vyslyš nás Kriste, když tě prosíme:
Dodávej nám sílu, abychom si nemuseli v životě pomáhat potupou a urážkou druhých… K tobě voláme, prosíme tě vyslyš nás
Dávej nám odvahu ke smíření. Jen tak se na světě něco změní k lepšímu… K tobě voláme, prosíme tě vyslyš nás
Prosíme za ty kdo jsou na táborech, dovolených, na cestách, dej jim dobrý čas a dobrý návrat domů.. K tobě voláme, prosíme tě vyslyš nás
Prosíme za ty, kdo jsou smutní, protože zemřeli jejich milí a blízcí… K tobě voláme, prosíme tě vyslyš nás
Prosíme za nemocné, za ty kdo by chtěli být s námi a nemohou. K tobě voláme, prosíme tě vyslyš nás
Ty jsi naše síla i spasení, proto se nemusíme bát zlého, ale ani uprchlíků. Dávej nám moudrost, jak jednat a jak pomoci… K tobě voláme, prosíme tě vyslyš nás
Prosíme za obyvatele Číny, na které se řítí děsný tajfun. Ani si takovou hrůzu neumíme představit. Dej ať včas najdou záchranu. K tobě voláme, prosíme tě vyslyš nás
Prosím za týrané a ponižované ver světě. Dávej odvahu a moudrost všem, kdo jim mohou pomoci
Prosíme za t, kdo přežívají v hrozných podmínkách v uprchlických táborech. Otevírej srdce všech kdo můžeme nějak pomoci. K tobě voláme, prosíme tě vyslyš nás. Amen