Čtení: Římanům 3:21-28 kazatel: Ladislav Beneš
Milí bratří a milé sestry,
postní období nás více než kterékoliv jiné přivádí k tomu, abychom přemýšleli, co Bůh pro nás učinil v Ježíši Kristu, když jej vyslal na cestu utrpení a smrti. Abychom více než kdy jindy nechali své mysli i srdce obrátit k tomu, jaký význam pro nás má, že Ježíš „trpěl, byl ukřižován a umřel a sestoupil do pekel“.
Čtení z knihy proroka Izajáše (kap. 53) o trpícím Božím služebníkovi mělo pro novozákonní svědky, pro vyprávění příběhů evangelia o Ježíši zcela ústřední význam. A stejně tak pro naše pochopení Kristova poslání a utrpení, pašijního příběhu a velikonočních událostí. Jsou to slova o Božím služebníkovi, který „naše nemoci nesl a naše bolesti na sebe vzal… který byl proklán a trestán – pro naši nevěrnost; trestání snášel pro náš pokoj… a tak koná vůli Hospodinovu“ A pak jsou tam slova, která obzvláště vyjadřují onen „význam“ pro nás, tedy skutečnost toho, co jsme my získali, proč to všechno onen služebník podstupuje, proč Bůh posílá Ježíše kvůli nám: „Tím, co zakusí, získá můj spravedlivý služebník spravedlnost mnohým; jejich nepravosti on na sebe vezme.“ A pak to vlastně největší tajemství, ale ovšem pro nás ta největší sláva a jistota naděje, která spočívá v tomto: „On nesl hřích mnohých, Bůh jej postihl místo nevěrných“ – jej postihl – místo nevěrných.
A možná nám tato slova: „on nesl hřích mnohých“ připadají o trochu přijatelnější, než když apoštol Pavel konstatuje: „Není totiž rozdílu: všichni (zajisté) zhřešili a jsou daleko od Boží slávy“. Není apoštol přílišný pesimista? Nevykresluje tu před námi pocity člověka, který zažívá totální rozpad společnosti, konce jedné, totiž antické epochy? Není jeho obraz člověka pesimistický proto, že sám zažívá spíše neúspěch, než úspěch? Koho získá takovým kázáním, že „všichni“ jsou hříšníci?
A musíme ovšem konstatovat, že tím vskutku nikoho získávat nechce. To není kázání o hříchu. „O hříchu“ se nekáže, ale o jeho odpuštění. Proto se apoštol pokouší vysvětlit, co je vlastně ono evangelium, proč Velký pátek a kříž, a pak velikonoce.
Kdyby zůstalo totiž u našeho pozorování, a kdybychom zůstali u empirických průzkumů, pak by náš pohled na člověka asi byl vskutku kladnější a diferencovanější. Ano, je mnoho těch, kteří jsou „hříšníci“, proviňují se, vedou rozmařilý život, konají zlé věci, jsou gauneři a na světě by bylo lépe bez nich. Ale je také cela řada, vlastně je tu prokazatelná většina těch, kteří žijí svůj život v klidu a pokoji, nic zlého neudělali, a navíc jsou zde mnozí, kteří obětavě slouží druhým a napravují, co druzí pokazili. Jedni tedy potřebují spravedlivě potrestat a napravit – a pak ti druzí. Co oni vlastně potřebují? Snad utvrdit v tom, že jsou na správné cestě, neboť je s nimi vše v pořádku? A když ne vše, tak utěšit, že „chybovati je lidské“ či něco podobného?
A kde bereme jistotu, že s jedněmi je to více v pořádku než s jinými? A jak rozhodnout, co ještě ano, a co už potřebuje odsouzení či potrestání? Které právo a spravedlnost to může rozhodnout? Podle čeho? Kdy je život naplněný a má smysl? A který život je zkažený? My se rádi srovnáváme s těmi horšími. My nejsme jako ti, co na ně všichni ukazují a co pohrdají lidským životem, co se vysmívají se pravdě a ostatní lidi považují za své hračky nebo nástroje své moci. Ne, takoví (obvykle) nejsme. Ale – jak bychom dopadli ve srovnání s těmi, kteří obětovali život službě, nic pro sebe nezískali, mají na konci vlastně jen zase prázdné ruce, protože si nestihli nic nahrabat pod sebe? Jak bychom dopadli ne vedle těch, kteří umí každého člověka přelstít, vyzrát nad ním svou výmluvností a prosadit se – ale vedle těch, kteří pečují o blízké a nasazují životy pro spravedlnost a záchranu druhých a nikdy nikomu nic špatného neudělali?
I když v jiném významu, přece snad se smíme odvážit říci: a právě to nám chce povědět apoštol Pavel a evangelium: „Nyní však je zjevena Boží spravedlnost bez zákona… všichni jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši.“ Bůh nás – naštěstí – nepřijímá na základě toho, co před ním můžeme vykázat, a kolik toho předvedeme a jak na něj zapůsobíme. O to nejde. Tato cesta se ukázala jako slepá. Jak mohu získat jistotu, že to, co jsem, čím jsem, co jsem dokázal, opravdu stačí? Nemá toho být ještě trochu víc? Jak mohu tvrdit, že můj život je vskutku naplněný, i když „mám pocit“, že jsem vždy udělal, co jsem měl a bylo třeba? Nejsou situace, kdy jsem nekonal, co jsem konat měl? A i když bychom všechno odpověděli kladně, jak je možné, že přesto kolem tebe jsou ale pořád mnozí – vskutku mnozí! další, kteří se trápí, kteří jsou pronásledovaní, kteří hladoví a žízní po spravedlnosti? Bude stačit mezi nimi a námi postavit vysoký plot a ujistit se, že každý se musí starat sám o sebe? Nenapáchaly boje o spravedlnost jedněch proti druhým hotové katastrofy v dějinách? A jak je možné, že ač pracuješ a pracuješ, tak to uspokojení nepřináší a ptáš se po smyslu života, který snad ani smysl nemá? A bude stačit moje vlastní spravedlnost a pravda, abych mohl obstát v životě i ve chvíli smrti nejen před sebou a mými nejbližšími, ale před samotným Bohem? A co v případě, že je mé svědomí obtížené tak, že to nelze unést? Co vyváží skutečnost, že nedokážeme při nejlepší vůli najít vždy jen dobré řešení – mnohdy je pozdě, příliš pozdě, než abychom ještě mohli něco napravit. Co s tím, co nelze vrátit? Co s touto mojí vinou, kterou nelze unést?
Není právě toto projev a znamení toho, že „všichni zajisté zhřešili“, a nejen někteří? Že nezhřešili jen „oni“ (ti druzí), ale i my, já? – Vždyť hřích přece není jen ten či onen špatný čin, kterého se mnozí celý život snad ani nedopustí. Ale přece ono odcizení, že se stavíme k Bohu i bližním tu více tu méně (co je zde hodně a co málo?) cize, ba nepřátelsky. Že myšlením, slovy i skutky se pokoušíme obejít bez Boha, být sami mírou všech věcí, neustále se ptát, co nám vyhovuje a co nikoliv. Odcizení k bližním, kterým při nejlepší vůli nedokážeme pomoci, musíme je nechat, kde jsou, prostě nedokážeme všechnu bídu světa odstranit. A co světa, ale ani v našem městě a v našich rodinách.
A když se nedokážeme obejít bez Boha a bez bližních, tak proč je vlastně nevyužít ve svůj prospěch? Kdo to posoudí? Copak někdo dokáže tvrdit, že vždy jednal, mluvil i myslel tak, že u toho nikdy nepomyslel, jaké by to bylo, nemít nad sebou Boha? A když tedy je – proč nezasáhne lépe v můj a náš prospěch? A proč jsou kolem lidé, kteří nám prostě vadí a kteří mohou za bídnou situaci, ve které jsme se ocitli my, a naše země a náš svět? A když tedy mám bližní kolem sebe, což je nevyužít? Nehledáme dobré vztahy i s těmi nejbližšími vlastně jen (nebo: také) proto, abych sám se měl dobře? Známe to i z žalmů (např.73): Bože, co jsi zač, že přeješ bohatým a bezbožníkům? Těm, kteří si pěstují krásu těla a kypí zdravím a „bez starostí kupí jmění“ a druhými pohrdají? Ale já jsem jim jen pro posměch, věčně ten druhý nebo poslední. Kdo může za to, že jsem dole, ale druzí nahoře?
„Nyní je však zjevena Boží spravedlnost bez zákona“. Ne, není potřeba se srovnávat s horšími, nebo lepšími. Není třeba žít v úzkosti, zda dojdeš uznání. Není třeba žít v úzkosti, zda jednáme opravdu z čistých pohnutek. Ale není se ani čím chlubit, protože ani to není potřeba. To je to slavné evangelium, které Pavel přináší: Jsi učiněn spravedlivým, jsi ospravedlněn „zadarmo jeho vykoupením v Kristu Ježíši“. Je to dar, který smíš přijmout.
Spravedlnosti a uznání se ti dostává ne na základě toho, cos dokázal, vydobyl, neboť toho není v lidském životě nikdy dost, a bude kolem tebe vždycky dost těch, kteří nic z toho – možná právě kvůli tobě – nedosáhli. Nemáš se čím chlubit. Můžeš to jen v pokoře přijmout. Ale smíš si být vědom, žít z toho, že pro tebe platí stejná milost a stejná spravedlnost, jako pro všechny. Nebudeš ošizen. Ale smíme žít – Bohu díky za to – v jistotě, že nebudou ošizeni ani ti druzí. Ne, nemusíš se sám pochválit a napsat obšírné sebehodnocení, abys měl pocit, že přece jen za něco stojíš. Jsi učiněn spravedlivým, jsi ospravedlněn „zadarmo jeho vykoupením v Kristu Ježíši“. Bůh sám ti vychází takto naproti, předem, zdarma nabízí a daruje, co bychom sami nikdy nedosáhli. V tom není rozdílu, nemusíš mít starost, že někdo má lepší pozici než ty, k tomuto Božímu daru není co přidat a je dost pro všechny.
Ale proto nebudou o nás a nikom ve světě v posledu rozhodovat ani naše viny, ani naše svědomí obtěžkané hříchem. Jak je to možné? Tady se už opravdu dostáváme do pašijního příběhu, k velkému pátku a ke kříži: „Zadarmo, Boží milostí jste vykoupeni v Kristu Ježíši. Jeho ustanovil Bůh, aby svou vlastní smrtí (krví) se stal smírnou obětí pro ty, kdo věří.“ Abychom mohli žít svobodně, i přes mnohé prohry a náš hřích, pro to Bůh udělal již vše: v Kristu Ježíši vzal náš hřích na sebe, nebude nám ho nakonec počítat. Přijal nás za své, i přes naše viny a hříchy. A s tím smíte počítat i Vy. Vždyť – to nám přece připomíná náš křest, že než se ukázalo, co z nás bude, Bůh se nás ujal, vyšel nám vstříc a daroval nám svoji spravedlnost. Proto si máme křest připomínat a vážit si jej.
A proto v bohoslužbách nemůže chybět na začátku či jinde ono místo, kde před Boha předstupujeme a pokorně vyznáváme svá provinění proti této dobrotě. Vyznáváme nevěrnost tváří v tvář jeho věrnosti, vyznáváme svoji neschopnost dostát milosti. Proto se v bohoslužbách od starých dob objevuje ono slovo setníka, ke kterému chce vstoupit Ježíš do domu a uzdravit jeho sluhu: „Nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu“ (Lk 7,6). A právě na takové kající vyznání zakusí Ježíšovou milost: sluha je uzdraven.
Abychom v této svobodě mohli žít, mohli svobodně dýchat a angažovat se v lásce ve prospěch druhých, kteří se právě trápí stále nesmyslností života, trpí cizími vinami, pro lidské sobectví a nelásku, proto stále znovu potřebujeme slyšet toto evangelium. „Zadarmo, Boží milostí jste vykoupeni v Kristu Ježíši.“ Každé nedělní kázání, které zazní, to má připomenout. Proto kázání není jen jakousi přednáškou či sváteční glosou, ale velkým ujištěním, odkazuje k tomu, že jsme skrze Kristův kříž osvobozeni a učiněni spravedlivými a nemusíme o to již křečovitě, často právě na úkor druhých usilovat. Každé stolování u Kristova stolu nám to přece připomíná: zadarmo, beze všech předpokladů a našich pokusů se brát vážněji, než je třeba, on nás učinil spravedlivými a tedy svobodnými. „Jděte v pokoji“ zazní po každém stolování. „Milost vám a pokoj“ zazní naopak na začátku bohoslužeb. To není jen pozdrav jak kamarádů na ulici – ale velké ujištění, že Bůh ze své milosti přichází, aby vám daroval svůj pokoj a své odpuštění, abyste z toho zase mohli žít a čerpat posilu a naději.
A co tedy od zítřka udělám s těmi mými hříchy? Jak proti nim budu bojovat? – Inu, s nimi už nemusíš dělat nic. Jen se spolehni na to, že tvůj hřích je pryč, Bůh poslal svého Syna, který je vzal a odnesl a skončily na kříži. A my to smíme – a to je to evangelium – již jen vděčně přijmout, radovat se a chválit Boží jméno. „Štědrost tvá jest naše zboží z tvé milosti“, se zpívá v nejstarší husitské pašijové písni „Jezu Kriste, štědrý kněže“ (308). A toto zboží smíte zdarma přijmout. Víc se nežádá. Ano, smíme a máme se změnit, a ne jen jednou v životě, ale na každý den znovu se měnit tím, že nepropadneme svým výčitkám, nebudeme vymýšlet, jak Boha a naše bližní omráčit a fascinovat či přechytračit, ale znovu s radostí spolehneme na onu milost, kterou jsme dostali zadarmo v Kristu Ježíši.
On přece je ten služebník Boží, o kterém prorok Izajáš říká: on nesl hřích mnohých, Bůh jej postihl místo nevěrných. Jeho postihl Bůh pro naši nepravost, ale „jeho jizvami jsme uzdraveni“, naše nepravosti on vzal na sebe… nás nespravedlivé učinil spravedlivými, nesvobodné svobodnými. Zadarmo a z milosti pro zásluhy Ježíše Krista.
