kazatelka: Anna Lavická
Vstupní píseň: 138/1
Introitus: Bratři a sestry, vítám vás k dnešním bohoslužbám slovy poutní písně, žalmu 122: „Veselím se z toho, že mi říkáno bývá: pojďme do domu Hospodinova, a že se postavují nohy naše v branách tvých, ó Jeruzaléme.“
Píseň: 138 (zpívejme nyní 2.,3. a 4. sloku žalmu)
Modlitba: Pane Bože, děkujeme, že můžeme tvořit společenství církve. Děkujeme za přátelství a vzájemnost, které jsou vzácné v tomto svět. Děkujeme za každou chvíli, kdy jeden na druhého v dobrém pamatujeme. Nade vše děkujeme, že jsme ve Tvé paměti, milosrdný Bože. Kriste, i dnes hledáme společenství s Tebou, protože Tě potřebujeme, stejně jako ratolesti potřebují živý, pevně zakořeněný kmen. Protože Ty svým Slovem obživuješ naši víru, aby nebyla suchá, vyprahlá a planá, ale aby se zelenala nadějí a nesla ovoce, k radosti Tobě i těm, se kterými žijeme. Vyznáváme, že to sami ze své síly nedokážeme. Je nám líto každé chvíle, kdy jsme byli planí vůči Tobě i vůči bližním. Děkujeme, že když Tvůj příklad máme před očima a když svým Duchem jsi nám přítomen, můžeme vždy znovu zkoušet jít cestou následování Tebe, cestou k životu pravému. Prosíme, dej nám uši otevřené k slyšení Tvého Slova a srdce otevřená k úžasu nad změnou, která je možná, kterou svou mocí, totiž láskou, působíš. Amen
Čtení: Ž 133 (presbyter)
Píseň: 482
Text: Jan 15/1-10
„Zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako já zachovávám přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce.“(J 15/4,10)
Kázání:
Bratři a sestry, ráda bych se vás teď zeptala,kdo z vás má doma svůj rodokmen, pověšený na zdi nebo třeba uložený v šuplíku?- Kdybyste se chtěli přihlásit, učiňte tak… Ale skoro bych si typla, že vás bude docela dost.
Rodová příslušnost a touha dohledat kořeny své rodiny co možná nejhlouběji, fascinuje mnoho našich současníků. Řada lidí touží mít svůj rodokmen. U nás na chalupě také jeden visí, dostali jsme ho… V genealogie je obvyklé, že se rodokmen znázorňuje jako strom – odtud jsou i ty užívané termíny, slyšíte to v tom: rodo- kmen, roz-větvený…, říkáme také, že naše kořeny jsou tam a tam… Rod jako strom vyrůstá ze kmene – od prvního zakladatele, nositele toho jména – a větví se dalšími „ratolestmi“ (však se tak také dětem říká) ve „strom života“.
Přečetla jsem vám dnes z Nového zákona, z evangelia Janova, o jednom zvláštním „rodokmenu“. Z něj vyplývá, že pro křesťany je to Kristus, ten „zakladatel rodu“, ten kmen, z něhož my se dál větvíme – my jsme tu po něm, od něho „kristovci“, rodokmen starý už 2000 let! Vinný kmen – a my ratolesti.
Kdybych vás teď požádala, abyste si představili, že malujete strom, co byste namalovali? Lípu, smrk, dub…? Když byste požádali malé dítě, aby namalovalo strom, tak nejspíš namaluje vodorovnou čáru a nad ní kmen a větve. Když namítnete, že to není celý strom, dítě přidá na obrázek ještě listy. Pokud i tady řekněte, že ještě možná něco chybí… , přimaluje ještě plody a na větev ptáčka. Dál už nemá co přidat. Malé dítě (obvykle) nenakreslí kořeny. Zaprvé z toho důvodu, že kořeny nejsou běžně vidět, a také proto, že s nimi se jako se součástí stromu vůbec nepočítá. A přesto jsou kořeny velmi důležité.
Někdy má strom své kořeny rozloženy jen povrchně, jakoby do vějíře. Bývá tomu tak, když semeno, ze kterého kdysi vyrostl, padlo na skalnaté podloží a strom nemohl zapustit kořeny do hloubky. Taková poloha kořenů má tři nevýhody: Strom žije jen z toho povrchního. A to bývá často chudé. V případě, že není dostatek vláhy, strom rychleji usychá. A je zde také nebezpečí, že při silné bouři a větru se snadno takové kořeny vyvrátí. (Jestli vás přitom napadl biblický příběh o domu stavěném na skále a na písku, je to správná souvislost).
Tato tři nebezpečí nehrozí stromům, které mají kořeny hluboko. Svoje živiny sají z bohatších ložisek, za dlouhého sucha mají vláhu a odolávají lépe náporům větru.
Správně tušíte, že tenhle příklad neuvádím jen v souvislosti s rodokmenem, kde by platilo: čím hlouběji do minulosti sahají rodové kořeny, tím je rod neotřesitelnější. Ke stromům můžeme přirovnat také své osobní životy – a svou víru. Jsou -li kořeny víry jen povrchní, prosákne do jejich blízkosti kdejaká svrchní nečistota. Také hrozící období duchovní vyprahlosti může nadělat více škody a zničit i celý strom. A když přijde bouře v podobě duchovní krize, má strom s hluboko zapuštěnými kořeny vždy větší šanci na přežití než jeho kolega s kořeny jen na povrchu. Povrchnost je nebezpečná v každém směru. Hluboká zakotvenost (v Kristu) dělá křesťanskou víru živou.
Během horkého loňského léta, snad abych se trochu zchladila, pustila jsem se do čtení Guldbransenovy severské ságy „Věčně zpívají lesy“.- Četla jsem ji kdysi v mládí, tak jsem si ji chtěla znovu osvěžit. I když mnozí z vás ji asi znáte, dovolím si tu trochu její děj připomenout. Téma rodu a rodové příslušnosti je tam totiž stěžejní. Patřit k Bjorndalu, byť jen jako chalupník na lázech, se považovalo za prvilegium. A přece, postupem času starý Dag, mocný hospodář z Medvědího dolu poznává, že příslušnost a povinnost vůči rodu není nejvyšší prioritou života. A že to není ani shromažďování peněz a užívání si moci nad lidmi. Že to, co život drží a naplňuje a přesahuje, přichází do života s Kristem. – Se svými myšlenkami se svěřoval své snaše: „ Musíme se spokojit s tím, že jsme jen lidé, a na poslední dlouhé cestě spoléhat na Pána Boha, protože sami nezmůžeme nic….Všechno, co se kdysi ztrácelo ve všelijakých myšlenkových zákrutech, to všechno je mi nyní naprosto jasné. Kdybych byl farářem, kázal bych každý svátek o tom, že člověk má mít vřelé srdce a dobrou vůli a že si máme navzájem pomáhat, protože to je skutečné sbližování naší vůle s Bohem – je to ku prospěchu nám i našim bližním… Protože, Adelheido, jsme slabí, i kdybychom si připadali sebesilnější. Potřebujeme v životě každou podporu,k terá se nám nabízí – v kostele, v rodině, od věrných přátel. (s.427-428)
Na smrtelné posteli to starý Dag vyjádřil stručnými, ale silnými slovy: „Není jiné cesty, než – Kristus… Cesta ke smyslu života vede skrze jeho prosté přikázání…“
Myslím, že je to v podstatě totéž, co evangelista Jan vyjádřil těmi slovy: „Zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně.“
To je Ježíšovo slovo všem, kdo patří do jeho „rodokmenu“, do církve. – Všimli jste si jednoho slova, které se tam často opakuje? – „Zůstávat“: zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás; jako ratolesti musí zůstat na kmeni; zůstanou-li ve vás moje slova“… To slovo „zůstávat“ má ještě další důležitý význam; znamená to také „přebývat“. A je to výraz pro velmi důvěrné, téměř intimní spojení: být spolu s někým tak blízko, jak jen to jde (jako když bratři přebývají svorně, sr Ž 133).
A k tomuhle zve Ježíš své následovníky, tedy každého, kdo chce: zůstávat, přebývat v jeho blízkosti. Proč? Protože je to pro nás dobré, životadárné. Tak jako pro ratolest vinné révy je důležité, životadárné, když zůstává napojena, naroubována na vinný kmen. Tohoto příměru, tohoto podobenství Ježíš užívá, když mluví o vztahu mezi Ním a námi. On je ten Zdroj, kořen života, z něhož můžeme my čerpat sílu k dobrému životu. Když On v nás přebývá – svým „dechem“ (křesťané od prvopočátku říkali – „Duchem svatým)“, oživuje, naplňuje, proměňuje, obnovuje… Prostě, působí v nás, je nám blízko, nejsme sami na to, na co máme v životě stačit: totiž aby Boží dílo šlo mezi lidi prostřednictvím našich úst, našich rukou, našich pohledů, úsměvů, prostřednictvím naší životní radosti, našeho úsilí a zápasu o pravdu, o dobré vztahy… To je to „dobré ovoce“, které máme nést. To hlavní je napojení kmene a ratolestí. To zůstávání a přebývání dohromady, těsně pospolu. Otevřenost pro jeho milost, pro jeho působení v nás: pro lásku, aby skrze ni a v ní v nás přebýval.
Tím dnešním biblickým slovem má být nám všem připomenuto, že Bůh je na naší straně. Nezahání nás do úzkostí, zda dost a dokonale děláme, ani křečovitých náboženských výkonů, nýbrž zve nás k lásce. Nabízí, abychom zůstali zakořeněni v Kristu jako ratolesti na vinném kmeni, aby jeho milosrdenství námi protékalo jako míza, abychom byli otevřeni dešti i vláze jeho působení– aby pak na nás mohly zrát dobré, šťavnaté hrozny pro silné, jiskrné víno, z něhož mají lidé radost a Pán Bůh zalíbení.
Modlitba: Chválíme Tě,Kriste, že díky Tobě máme kde čerpat životní energii: víru, lásku, naději. Děkujeme, že Boží láska k nám je nepodmíněná. Že nám otevírá bezpečný prostor, ve kterém se můžeme cítit sami sebou. Že nám vrací vědomí naší ceny, zdvíhá naši hlavu a rozšiřuje svobodu našeho srdce – a tím nás činí lepšími. Amen
Píseň: 318 Svítá (Vinný kmen); doprovod kytara, housle?// 384, EZ
Ohlášení:
Píseň: 695//635
Přímluvy: Milý Bože, jsme tu pospolu a v dobrém. Prosíme, abychom v dobrém mohli zůstávat a v dobrém na sebe myslet i ve dnech příštích. Prosíme tě za ty, kdo nemají rodiny a ani blízké přátele, za ty, kdo k nikomu nepatří a nikdo k nim, za ty, kdo trpí svou osamělostí, prosíme, ať je umíme vidět a přiblížit se jim. Prosíme za místa, odkud přicházíme, za město, které je naším domovem, aby byla dobrým místem k životu nejen pro nás, ale také pro ty, kdo přicházejí nebo budou přicházet s prosbou o místo k životu. Pane Ježíši Kriste, prosíme, působ skrze nás, skrze každého, kdo se nazývá křesťanem, abychom do tohoto světa vnášeli solidaritu a upokojení naproti sobectví a nenávisti. Ve tvém jménu se modlíme: Otče náš…
Poslání: Kol 2/6-7
Žijte v Kristu Ježíši,když jste jej přijali jako Pána. V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučení, znovu a znovu vzdávejte díky.
Požehnání:
Požehnání všemohoucího Boha Otce, Syna i Ducha svatého ať na vás spočine a zůstane s vámi, nyní i vždycky. – Jděte v pokoji. Amen
Píseň: 489
