Text: Lk 3,1-14 | Kazatel: Daniel Ženatý
V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Pontius Pilát spravoval Judsko a v Galileji vládl Herodes, jeho bratr Filip na území Itureje a Trachonitidy a Lyzanias v Abiléně, 2 za nejvyššího kněze Annáše a Kaifáše, stalo se slovo Boží k Janovi, synu Zachariášovu, na poušti. 3 I začal procházet celé okolí Jordánu a kázal: „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů,“ 4 jak je psáno v knize slov proroka Izaiáše: ‚Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky! 5 Každá propast bude zasypána, hory i pahorky budou srovnány; co je křivé, bude přímé, hrbolaté cesty budou rovné; 6 a každý tvor uzří spasení Boží.‘ 7 Zástupům, které vycházely, aby se od něho daly pokřtít, Jan říkal: „Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nastávajícím hněvem? 8 Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání, a nezačínejte si říkat: ‚Náš otec jest Abraham!‘ Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení. 9 Sekera už je na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně.“ 10 Zástupy se Jana ptaly: „Co jen máme dělat?“ 11 On jim odpověděl: „Kdo má dvoje oblečení, dej tomu, kdo nemá žádné, a kdo má co k jídlu, udělej také tak.“ 12 Přišli i celníci, aby se dali pokřtít, a ptali se: „Mistře, co máme dělat?“ 13 On jim řekl: „Nevymáhejte víc, než máte nařízeno.“ 14 Tázali se ho i vojáci: „A co máme dělat my?“ Řekl jim: „Nikomu nečiňte násilí, nikoho nevydírejte, spokojte se se svým žoldem.“
Čemu vy křesťané vlastně věříte? Nevymysleli jste si to o tom Ježíšovi?
Možná ještě evangelistovi Lukášovi zněla v uších podobná námitka. A tak pečlivě vypisuje, kdy a kde působil Ježíšův předchůdce Jan Křtitel.
To co Lukáš vypráví není příběh z oblasti mýtů a pověstí.
To co vypráví je pravda. To se stalo. Bůh promluvil v určitém čase a na určitém místě tohoto světa.
Jan procházel okolí Jordánu a kázal. Vyřizoval zprávu od Boha. Nepotřeboval k tomu pět kamionů zesilovací techniky, neměl kolem sebe štáb, který by ho připravoval na vystoupení.
I to místo kde kázal bylo docela nudné. Poušť. Nic, na čem by mohl s láskou spočinout zrak romantické duše. Sucho a prach.
A přece často právě tam poznávali Izraelci Boží přítomnost. Jako ti, kdo dávno před Janem byli vysvobozeni z Egypta, chodili 40 let po poušti, neměli žádnou výbavu a museli se spolehnout jen na Boha. On je vedl a dával jim pokrm, jinak by zahynuli.
Co Jan kázal? „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů,“
Obraťte se od zlého. Nechte zlých činů. Opusťte zlé cesty. Obraťte se k Hospodinu! V něm je život!
Tlak na změnu způsobu života přichází od Boha. Přiblížilo se království nebeské.
A Jan to vyřizuje. Některé ta zpráva varuje, jiné uklidňuje. Vyřizuji vám, čí vůle se děje a bude dít zde na zemi. Vůle andělů, nebes, vůle svatého Boha.
Ta změna kterou Jan ohlašuje se neděje náhodně. Jakoby připomínal posluchačům – a neříkejte – já jsem nevěděl, mně nikdo nic neřekl, jak je to možné, nic jsem netušil.
Už prorok Izaiáš o tom přece mluvil. Upozorňoval na nutnost změny, protože tak mocně jak Bůh vyvedl lid z Egypta, tak mocně zasáhne jednou. A ta chvíle přišla. Bůh jedná skrze Krista, který jde za mnou. Bude se zde na zemi dít jeho vůle.
Lidé slyšeli. Zástupy přicházely. Možná Janovi někdo říkal, s těma už nic nehne. To je dnes ale generace. Kdepak, lidi jsou dnes na ten konsum, to my jsme nebyli, samé mobily, zábava. Nějaký Jan Křtitel na poušti nemá šanci.
Podobně se kdysi spletl farao, když si říkal, ta banda ubožáků mě přece nemůže nijak ohrozit. A další a další si mysleli, že neexistuje síla, která by lidmi pohnula směrem k Bohu. Ale existuje taková síla. Slovo Boha živého.
V těch dnech kdy Judsko spravoval Pilát se stalo slovo Boží k Janovi. Slovo Boží tím pohnulo. A Jan je kázal a lidé se dali do pohybu.
Jak Jan přivítal ty, kdo se k němu hrnuli?
Vlídnými slovy – Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nastávajícím hněvem?
Měli jsme tento text na biblické hodině i v mládeži. A říkali jsme si, jak byste asi reagovali, kdybyste přišli do kostela a místo přivítání – dobrý den sestro, dobrý bratře, jak se máte, je tam mokro, dneska to neklouzalo…místo toho byste slyšeli – Plemeno zmijí, kdo ti ukázal, že můžeš utéci před nastávajícím hněvem? …Asi by se kostel rychle vyprázdnil.
Po drsném úvodu Janovo varování pokračovalo: Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání, a nezačínejte si říkat: ‚Náš otec jest Abraham!‘ Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení.
V čem viděl nebezpečí? Asi si někteří říkali – Bůh přece slíbil Abrahamovi, že jeho lidu bude jako písku na břehu moře a hvězd na nebi, tak co. On to slíbil, tak co se mně může stát? Bůh nás musí zachránit, aby ten svůj slib splnil.
A Jan upozorňuje – ano, jistě, Bůh svůj slib splní. Ale může to být bez vás! Když od Boha odpadnete, Bůh tím o svůj lid nepřijde. Stvoří ho z kamení, a svůj slib který dal Abrahamovi, splní!
Takže, je nejvyšší čas, sekera už je na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně.
Lidé berou Janovo slovo vážně. Nečteme o žádném zpochybňování a zlehčování.
Ptají se docela věcně. A co máme dělat? A Jan konkrétně odpovídá.
První rada – kdo má dvoje oblečení, dej tomu, kdo nemá žádné.
Nebudu to vysvětlovat, ani omlouvat. Žádné úlevy. Laťka je takto vysoko. Tenkrát, i dnes.
Celníci se ptají, co mají dělat: Jan odpovídá Nevymáhejte víc, než máte nařízeno. Nezneužívejte své postavení ve svůj prospěch.
Podobně slyší vojáci, když se ptají, co mají dělat – nikomu nečiňte násilí, nikoho nevydírejte – zase, nezneužijte své postavení. A Jan Křtitel dodá docela aktuálně – a spokojte se se svým žoldem.
**
Obrat k Bohu se děje pod tlakem změn, které Bůh začal. Jan připomíná – království Boží je blízko.
Obrátit se k Bohu může každý.
A kdo je takto k Bohu obrácen, a touží se ho pevně držet, ať se raduje!
A ať si občas zkontroluje, zdali je skutečně obrácen k Bohu.
Kontrola může proběhnout tak, že se každý z nás pravdivě podívá, zda nezneužívá své postavení.
Vedoucí v zaměstnání může využívat strach druhých z nezaměstnanosti ve svůj prospěch.
Komu byl svěřen úřad, nesmí zapomenout, že má důvěru těch, kdo ho platí a kterým slouží.
Každý totiž máme určitou moc. Třeba v rodině.
Moc mladých je ta, že cítí, jaké naděje do nich ti starší vkládají. A tak si mohou trochu vymýšlet a vědí, že jim to projde.
Ale i věkem získáváme na autoritě. I stáří má svou moc. Ti mladí, kteří sice někdy brblají že jsme pomalí, nás respektují. Váží si nás víc, než tušíme. A touží po tom, abychom jim dali najevo, děláte to dobře. A my můžeme jednat, jako bychom to netušili. A rozmarně šetřit se svou přízní, a tak je držet v šachu. Ostatně ještě jsme nerozhodli, komu jednou co odkážeme, tak ať se snaží.
Každý z nás vládne nějakou mocí. To je v pořádku. Jde jen o to, abychom ji nezneužívali.
Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání.
A Jan nám nabízí jaké třeba ovoce můžeme nést. Nebudeme zneužívat moc, kterou máme v prostoru kde žijeme a mezi lidmi mezi kterými žijeme.
Amen
Pane Ježíši Kriste, prosíme drž nás při sobě. Abychom slyšeli tvé slovo a vzali je vážně. A občas s námi šetrně zalomcuj, abychom se probrali a podívali se i sami na sebe. Zda nezneužíváme moc kterou máme. A zda neseme ovoce, které může chutnat a není trpké.
Amen
