Text: Jr 1,4-10 Kazatel: František Plecháček
Stalo se ke mně slovo Hospodinovo: „Dříve než jsem tě vytvořil v životě matky , znal jsem tě, dříve než jsi vyšel z lůna, posvětil jsem tě, dal jsem tě pronárodům za proroka.“ Nato jsem odpověděl: „Ach, Panovníku Hospodine, nevím, jak bych mluvil. Jsem přece chlapec.“ Ale Hospodin mi řekl: „Neříkej: Jsem chlapec. Všude, kam tě pošlu, půjdeš, a všechno, co ti přikážu, řekneš. Neboj se jich, já budu s tebou a vysvobodím tě, je výrok Hospodinův.“ Hospodin vztáhl svou ruku a dotkl se mých úst. Pak mi Hospodin řekl: „Hle, vložil jsem ti do úst svá slova. Hleď, tímto dnem tě ustanovuji nad pronárody a nad královstvími, abys rozvracel a podvracel, abys ničil a bořil, stavěl a sázel.“
Milé sestry, milí bratři, kniha Jeremjáš začíná svědectvím o setkání s Bohem. Odborně se tomu říká „povolávací vize.“ Ne že by snad Jeremjáš toužil po tak blízkém kontaktu, že by se sám hrnul do služby, v níž bude muset čelit potížím a nebezpečí; jeho překvapení a první reakce jasně svědčí o opaku. To Hospodin sám se setkává s chlapcem, aby si ho povolal, oddělil pro svoji službu, a tak změnil jeho životní cestu.
Nevíme, kolik toho Jeremjáš už věděl o Hospodinu. Ale Hospodin se k Jeremjášovi hlásí jako ten, kdo jej důvěrně zná – už od života matky a ještě dřív. Představuje se jako Bůh, který měl pro Jeremiáše už odedávna plán a úkol, který má naději a výhled pro jeho život. Podobně vzpomínal na počátek své služby i apoštol Pavel v listu Galatským, když se snažil své souvěrce přesvědčit, že si své evangelium nevymyslel, ale přijal je od Boha. Cesta s Bohem nezačíná naším hrdinným rozhodnutím, ale Božím oslovením a povoláním.
Jistě, prorok Jeremjáš a apoštol Pavel jsou výjimečné postavy. Ale smíme odtud přijmout povzbuzení i pro svůj život. I každého z nás Hospodin znal a věděl o nás, dříve než naši rodičové zjistili, že čekají miminko. Dříve než jsme se narodili, zamýšlel i pro každého z nás Hospodin něco dobrého, měl pro nás připraveno poslání. Je třeba dát pozor, abychom tohle svobodné Boží rozhodnutí pro nás nezaměňovali s osudem. Hospodin předem nenarýsoval naši cestu do nejmenších podrobností. Nejsme jen figurky na šachovnici, kterými by krok za krokem posunoval.
Mluvíme tu o vyvolení a povolání ke spoluúčasti na dobrém Božím díle v tomhle světě. Znamená to, že život každého z nás má od samého počátku hodnotu, smysl a také cíl. Věřící nejenom že žije před Boží tváří, on se před Boží tváří už narodil! Nejsme, jak hlásali někteří myslitelé, jen tak vrženi do nehostinného světa – bez cíle a bez pomoci. Jsme od počátku součástí Božích dobrých, smysluplných, láskyplných záměrů. Pán Bůh s námi počítá dřív, než si stačíme cokoliv zasloužit, prokázat svoje přednosti, vykonat něco velkého.
Souvisí s tím i další zvláštní slovo, které je tu použito – „posvěcení.“ Posvěcení není proměna člověka ve „svatouška“, nejde o to, že by se takový jedinec stal dokonalým vzorem všech ctností. Posvěcení původně znamenalo, že byla nějaká věc vyňata ze svého běžného světského užívání a oddělena pro Boha. Tak jsme i my v Kristu odděleni pro službu živému Bohu. Jistě, ne všichni věřící se stanou kazateli. Ale každý, koho si Hospodin povolal k víře, se stává svědkem nebo spíš svědectvím o živém Bohu. A zřejmě každý z nás také tu a tam bolestně pocítí svoji oddělenost, i když třeba ne tak intenzivně jako ji později zakoušel prorok Jeremjáš. Myslím na chvíle, kdy se pro svou víru setkáme s neporozuměním, posměchem nebo averzí – ať už v zaměstnání, ve škole nebo ve své vlastní rodině, kdy si člověk uvědomí, že je pro své okolí trochu problémem…
„Dříve než jsem tě vytvořil v životě matky, znal jsem tě…“ Já těm slovům rozumím tak, že v nás Hospodin od počátku vidí dobrý potenciál, který do nás vložil, těší se z našich obdarování a talentů a chystá se je využít. A to se pochopitelně týká i našich dětí! Pán Bůh s nimi počítá! Právě příběh Jeremjášova povolání dokládá, že do Boží služby může být člověk povolán bez ohledu na svůj věk.
K chlapci Jeremjášovi se „stalo slovo Hospodinovo“. Nezvyklý výraz – slova se přece mluví, někdy se překotně hrnou jedno za druhým, jindy je člověk jen obtížně hledá. Ale že by se stávala? Ovšem tady jde o slovo Boží. A ten zvláštní výraz chce vyjádřit, že Boží slovo je vždy událostí, činem, kterým se začíná něco dít, něco měnit. Boží slovo uvádí věci a lidi do pohybu.
Stane se slovo Hospodinovo a mládenec Jeremjáš reaguje překvapením, úlekem, když zjistí, že Bůh, o jehož činech slýchal, je náhle tu, aby oslovil a navázal vztah. Ano, jedna věc je o Bohu tu a tam něco slyšet, třeba i občas zajít do shromáždění a přispět na chod sboru, a druhá věc je nechat živého Boha, aby mi promluvil do života a třeba i zásadně změnil můj směr, přijmout jeho slovo jako něco, co je opravdu určeno přímo pro mě.
Hospodin promlouvá a v Jeremjášově odpovědi zazní silné rozpaky a obavy: „Ach, Panovníku Hospodine, já přece nevím, co bych měl lidem říct. Jsem ještě příliš mlád, nestačím na takový úkol.“ Ale Hospodin se nedá jen tak odbýt: „Nehleď na to, kolik je ti let. Tady nejde o tvé předpoklady, o tvou výřečnost nebo vzdělání. Půjdeš, za kým ti řeknu, a vyřídíš, co ti já přikážu.“ Ovšem u příkazu Hospodinova řeč ještě nekončí; pokračuje zaslíbením: „Neboj se jich, já budu s tebou a vysvobodím tě!“ A Jeremjáš také skutečně nejednou potřeboval vysvobození z rukou protivníků.
„Já budu s tebou,“ praví Hospodin. „Ne jenom ve chvílích štěstí a pohody, ale i v těch okamžicích, kterých se bojíš, v časech nezdarů, ztrát a smutku, ve chvílích bolesti a nebezpečí. Budu s tebou, ne na okamžik, ale napořád.“ Vzpomeňme si, stejnými slovy se v evangeliu podle Matouše loučí Ježíš se svými učedníky: „A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ Náš Bůh ví, jak snadno nás opouští odvaha, jak rychle nám někdy ubývají síly. Proto nám chce připomínat, že jeho sliby stále platí – v každých bohoslužbách, při každém křtu, v každém vysluhování večeře Páně.
Je to zvláštní scéna: Jeremjáš jako by se v prvním úleku odtáhl. Ale Hospodin na to reaguje přiblížením. Dotýká se chlapcových úst a svěřuje mu své slovo. Bůh, který se přibližuje až na dotek. Takového Boha poznáváme a vyznáváme v Kristu Ježíši. A dnes před sebou máme jeden ze SZ příběhů, kde je Hospodin člověku také až neuvěřitelně, neslýchaně blízko.
Pán Bůh vyzbrojuje svého služebníka mocí, proti které žádný protivník nic nezmůže. Ano, taková síla se skrývá ve slovu Božím. A prorok je poslán, aby „rozvracel a podvracel, ničil a bořil, stavěl a sázel.“ Asi nás zarazí, že převládají slovesa destrukce, která si s Božím slovem většinou nespojujeme. Ale ono je stále třeba, aby Pán Bůh svým slovem kácel modly a trpělivě odstraňoval, co odporuje jeho vůli, falešné bohy, k nimž nejednou nevzhlížejí jen pohané, ale taky křesťané. Slyšel jsem to naposledy před pár dny při jednom neplánovaném setkání: „Pán Bůh se na nás vykašle, musíme si pomoci sami.“ To je lež, která neustále proniká do církve. Někdy potřebujeme zbavit různých falešných opor, abychom se opět mohli spolehnout na svého Boha a svěřit se do jeho služby. Tam, kde se církev opře o slovo svého Boha a odevzdá se do jeho služby, se začnou dít věci…
Věrný Bože, děkujeme, že s námi počítáš, že máme místo ve tvých dobrých plánech. Obnovuj naši důvěru v moc tvého slova, abychom se jím nechali posilovat a vést. Amen.
