Text: Iz 29,17-21 | Kazatel: Daniel Ženatý
Potrvá to jenom velmi krátce a Libanón se změní v sad a sad bude mít cenu lesa. I uslyší v onen den hluší slova knihy a oči slepých prohlédnou z temnoty a ze tmy. Pokorní se znovu budou radovat z Hospodina a nejubožejší z lidí budou jásat vstříc Svatému Izraele. Pryč zmizí ukrutník, po posměvači bude veta, vyhlazeni budou všichni, kdo jsou pohotovi k ničemnosti, kteří svým slovem svádějí člověka k hříchu, tomu, kdo je v bráně kárá, kladou léčky a spravedlivého strhují do nicoty. Iz 29,17-21
Slyšte slovo Hospodinovo: zanikne moudrost moudrých, bude zakryta rozumnost rozumných. To proto, že můj lid se ke mně přibližuje jen ústy a ctí mne svými rty. Ale srdcem se ode mne vzdaluje. Bázeň mého lidu se přede mnou stala jen naučenou pózou.
Jsou pošetilí a pyšní. Jakoby výtvor – třeba hliněný džbán – řekl o svém tvůrci, on mně neudělal. A ničemu nerozumí. Tak jsou pyšní lidé, kteří mluví o Bohu z rovné pozice, já pán ty pán.
Lidská touha vysmeknout se z Boží náruče a žít si po svém, to je hřích. To je chyba, eror, to nemůže fungovat! Je zvrácené říká Izaiáš, když je hrnčíř oceňován stejně, jako hlína. To nejde. Hrnčíř je víc než hlína. Podobně není možné, aby byl člověk oceňován stejně jako Bůh. Člověk není Bohu roven. Není možné aby člověk Bohu a vyčítal, jak jej to stvořil, a sděloval Bohu, co měl udělat jinak. Nejsme správní komise světa, abychom chodili a říkali – tohle Bože zlepši, tohle už nedělej a jak to žes neudělal to co jsme ti říkali minule?!
Takhle je to špatně.
A co je dobře? Bohu věřit, k Bohu se modlit, vyznávat a uznávat Boha svým pánem, respektovat ho, přijímat jeho slovo.
V evangeliích čteme častokrát o tom, jak se to představitelům církve nedařilo. Jak oni sami rozuměli Božímu dílu lépe, než sám Pán Bůh. Jak Boha napomínali, když Bůh udělal něco co, nepasovalo to do jejich systému. Je to tedy úskalí, kde můžeme ztroskotat i my.
Co Pán Bůh dělá tak mocného, že se to nevejde do lidského systému či chápání? Sám do světa přichází. A mění jej. Činí v něm nové věci. Vnáší do světa lásku a milosrdenství. Tím svět a život uzdravuje. Sám se ve svém synu stává tělem a žije tento život od narození z ženy až po krutou smrt.
Je 11 září 2011, uplynulo deset let od teroristického útoku v New Yorku. Jsou to čtyři dny co spadlo letadlo v Jaroslavli. Jsou to tyto dny, kdy planou vášně spojené rasismem na Severu Čech. Před několika lety by nás možná nenapadalo, že se vůbec budeme dohadovat o tom, zda ve státní správě může působit neonacista. To je přece jasné že nemůže. A tragedie na ostrově u Oslo. To vše během jednoho měsíce.
Je to divný svět. V Bibli nenajdeme jasnou odpověď na to, jak je to všechno možné, a proč to je.
To první co může pomoci a co jsme slyšeli od Izaiáše – za zlo ve světě je odpovědný člověk. Zlo tvoříme tím, když se jako hliněný džbán stavíme na úroveň hrnčíře a nadáváme mu, jak špatně nás stvořil, co měl udělat jinak a proč nedělá to, co by – podle našeho rozumu – dělat měl.
To druhé, Bůh spravuje a napravuje to, co my kazíme. Těm kdo se odvracejí od Hospodina sděluje Izaiáš Boží slovo – potrvá to jen velmi krátce a Libanon se změní v sad. Změní se to k lepšímu. Potrvá to krátce a v onen den uslyší hluší slova knihy a oči slepých prohlédnou z temnoty. Pokorní se znovu budou radovat z Hospodina. A vyhlazeni budou všichni, kdo svádějí člověka k hříchu.
Přijde den, kdy zmizí pryč ukrutník, po posměvači bude veta a vyhlazeni budou všichni, kdo jsou pohotoví k ničemnosti. Zlo bude zahlazeno. Nebude se vracet stále znovu, jako chronická nemoc, nebo jako když se někoho bojíte a on se stále vrací a škodí vám. Tuto stále se opakující nekončící hrůzu Bůh ukončí. Zruší.
V pátek mně ve věznici povídal jeden mladý muž, že mu to ale připadá zvláštní, že se stejně mohutně, jako se mluví o New Yorku a Jaroslavli, nemluví o dalších tragediích na tomto světě. Třeba o tom, že každých 6 minut zemře v Africe jedno dítě hlady.
Myslím, že to je dobré sdělení. Neumenšujme tragedii mrakodrapů a hokejistů. To ne. Nechme je ať ční jako strašný vykřičník. Ale stejně intenzivně, stejně mohutně a se stejnou vervou se věnujeme dalším a dalším hrůzám. Hladu, válkám, ponižování. Jsou kolem nás děti které bojí jít do školy, drogově závislí, matky které se nevzpamatovaly z toho že šly na potrat, rozvedení kteří se odřízli od svých blízkých, smutní kterým se stýská po těch kdo zemřeli, bezradní kteří neví co si počít s tak složitým životem.
Má to řešení? Má cenu s tím něco dělat? Nebo je to tak složité, tak propletené zlem, že to beztak ani není poznat když něco dobrého udělám?
Kristus přišel na tento nemocný svět. Odtud pramení odpověď – má cenu s tím něco dělat. Protože Bůh se rozhodl s tím něco dělat. A poslal svého syna aby zachránil, co bylo zahynulo.
Jak začít? Ježíš šel a na cestě mluvil, kázal a uzdravoval. Tam kde byl, někde na polní cestě mezi Sidonem a jezerem Galilejským, uzdravil hluchoněmého. Vrátil ho do Božího stvoření.
Když Ježíš mohl začít takto, tak proč ne my? Zřekněme se plánů, jak do pěti let změníme svět. A na cestě domů můžeme narovnat to co je křivé, utřít slzu, nebo to co je špinavé, podepřít to co je slabé. Pomoci těm kdo si neví rady. A také to vše jako pomoc přijímat. Pak se něco z moci Boží mění. K lepšímu.
Pán Ježíš Kristus nám odpustil. Největší síla, která přitrhuje svět zpět k Bohu je – odpuštění. Odpuštění boří zeď mezi člověkem a Bohem, a mezi člověkem a člověkem. Toho se asi zlo bojí nejvíc. Neví si s ním rady. Vůbec mu nerozumí. Odpuštění zlo rozpouští jako jarní slunce rozpouští zbytky ledu.
Naděje pro tento svět spočívá v Bohu. A nás si Bůh povolal, abychom ji do tohoto světa vnášeli. To je osvobodivé. Nemusíme mít žádné ucelené, logické vysvětlení, jak je to možné, že letadla naráží do mrakodrapů, a padají na břehy řek. Do žádného vysvětlování se nemusíme pouštět. Můžeme říct – nevíme. Ale věříme. Věříme že tento nemocný svět má naději. Ta naděje spočívá v Bohu. A on ji světu dává. Hojně. Tak tento svět miluje, že dává svého syna, aby hledal a zachraňoval co bylo zahynulo. To přece musí dobře dopadnout.
Modleme se: Pane Ježíši Kriste, ty jsi světlo světa. Pomoz nám svým Duchem, abychom odraz tvého světla a tvé lásky vnášeli tam, kde je tma a kde láska chybí. Amen
