Text: Ex 2,23-25 Kazatel: František Plecháček
Po mnoha letech egyptský král zemřel, ale Izraelci vzdychali a úpěli v otročině dál . Jejich volání o pomocvystupovalo z té otročiny k Bohu. Bůh vyslyšel jejich sténání, Bůh se rozpomněl na svou smlouvu s Abrahamem, Izákem a Jákobem, Bůh na syny Izraele pohleděl, Bůh se k nim přiznal.
Milé sestry, milí bratři, čtení z první kapitoly knihy Exodus nám přiblížilo hrozivou situaci Izraele v Egyptě. Egypt v biblickém podání nepředstavuje pouze zeměpisný pojem, oblíbený cíl dovolených, jak ho známe dnes. V biblickém vyprávění zosobňuje zpupného, sebejistého nepřítele vyvoleného lidu, a tím i protivníka Božího. Je zde symbolem pro všechno, co Boží děti zbavuje jejich svobody a stahuje do otroctví, co má v plánu člověka zdeptat, udolat, ubít.
Izrael je zotročen a bojuje o holé přežití. Země, v níž hledal pomoc a zajištění, se pro něj stává zemí vyčerpávají, nekonečné dřiny, zemí smrti. Egyptský král jde ve své nenávisti tak daleko, že přikáže porodním bábám, aby zabíjely narozené chlapce. Ovšem neuspěje. Protože porodní báby se bály Boha.
Tohle je věc, nad kterou vždy znovu žasnu: Hospodin si i v těch nejtěžších, nejtemnějších časech povolává muže a ženy, kteří poslouchají víc Boha než lidi. Lidi, kteří se, když jde o naplnění Boží vůle, nezaleknou ani státních úřadů a tajné policie, ani výhrůžek a zastrašování. Nebojí se těch, kteří se snaží hrát si na bohy. A dovedou prokázat i velkou vynalézavost a důvtip, jako ho prokázaly ty dvě porodní báby, jejichž jména nám Písmo zachovalo.
A tak, i přes všechnu nenávist a krutost nepřátel, Izraelců neubývalo. Hospodin se o svůj lid dokázal postarat i té nesmírně těžké situaci. Také křesťanů neubývalo ani v časech, kdy je pronásledovali římští císaři. Podle mnohých svědectví i dnes církev roste v zemích, kde jsou Kristovi vyznavači skrytě či otevřeně pronásledováni. Hospodin se o svůj lid dovede postarat a rozmnožit ho – i navzdory vnějšímu ohrožení, navzdory lidské slabosti.
Hospodin o svůj lid pečuje a zároveň pro něj připravuje veliké vysvobození. On chce pro svůj lid skutečnou a trvalou svobodu. Svobodu od strachu i nekonečné ustaranosti. Svobodu od lži a nenávisti. Svobodu od hříchu. Bůh nechtěl svým dětem jen občas trochu vypomoci, ale přitom se držet stranou. Druhá kapitola, oddíl, který jsem přeskočil, vypravuje o narození Mojžíše, o jeho záchraně a útěku z Egypta. Závěr druhé kapitoly pak tvoří slova, která jsou základem dnešního kázání.
„Po mnoha letech egyptský král zemřel…“ Ten, který se považoval za božského a také se podle toho choval, nakonec stejně odešel cestou všeho těla. Skončil stejně jako všichni ostatní diktátoři a tyrani – bez ohledu na to, jak vysoko se vypínali. Ovšem na neradostné situaci Izraelců se nic nezměnilo. Jejich veliké utrpení líčí hned několik různých slov. Bible říká, že: vzdychali z té otrocké služby, hekali a křičeli o pomoc. Vlastně vůbec není jisté, jestli volali o pomoc k Bohu, a nebo už jen hekali a sténali, jako ten, kdo je u konce s dechem a nemůže dál.
V každém případě jejich sténání vystoupilo k Bohu. Takhle k Pánu Bohu v bibli vystupuje něco, čeho už je prostě příliš, co volá po zásahu. A Bůh jejich sténání a zoufalý křik o pomoc uslyšel. K Hospodinovým uším nenacházejí cestu pouze pečlivě připravené a přednesené modlitby, ale také neartikulované výkřiky, sténání a hekání. Ve chvílích, kdy třeba nejsme schopni v modlitbě zformulovat, co máme na srdci, nemusíme mít strach, že nám náš Bůh neporozumí. Přicházejí v životě okamžiky, kdy člověka přemůže pláč a není schopen vydat ze sebe jediného kloudného slova. Pán Bůh si však nezacpe uši a nečeká, až se zase dáme dohromady. Náš Bůh slyší i pláč. A rozumí. Chápe i to, co právě nejsme schopni vyslovit. On rozumí i křiku z nejhlubších temnot bolesti a utrpení. A nezůstává k němu lhostejný.
Čtyřmi různými slovesy se tu vypovídá o tom, jak Pán Bůh na zoufalý křik svého lidu zareagoval: Bůh „uslyšel“, „rozpomenul se na svou smlouvu s praotci Izraele“, Bůh „uviděl“ syny Izraele a „poznal“.
Bůh uslyšel. Na světě neexistuje zeď tak tlustá – ať už vězeňské cely nebo třeba nemocničního pokoje – aby se přes ní lidské sténání a lkaní nedostalo až k Hospodinu. Bůh slyší, když jeho děti volají o pomoc. Bůh slyší také tiché vzdechy bezdomovců, postávajících na rozích ulic. Slyší pláč lidí starých a opuštěných. Slyší křik manželek, týraných svými muži a nářek dětí, o které se nikdo pořádně nestará. Všechny tyhle vzlyky, steny a výkřiky se jen tak nevypaří, nemizí v prázdnu, ale vystupují před Boha. A Pán Bůh slyší a také se ve svém Synu plně solidarizuje právě se všemi trpícími a nešťastnými! Vzpomeňme si na Ježíšovo podobenství O posledním soudu: „Cokoliv jste učinili jim, mně jste učinili…!“
Bůh slyšel a rozpomenul se na svou smlouvu s Abrahamem, Izákem a Jákobem. Tohle rozpomenutí neznamená, že by Pán Bůh na svoji smlouvu zapomněl, že by mu snad úplně vypadla z paměti. Ale chystá se z ní vyvodit důsledky. Nastal čas Božího zásahu. Tohle Boží „rozpomínání“ je důsledkem jeho lásky k nám. Pán Bůh se na nás rozpomíná, protože je nám věrný. Jen proto, že se na nás Bůh každého dne rozpomíná, můžeme přijímat a zakoušet spoustu dobrých věcí. Jen proto, že se on na nás rozpomíná, můžeme se i my rozpomínat na něho, slavit bohoslužby, připomínat si jeho skutky a chválit ho za jeho milosrdenství. Tohle Boží rozpomínání se na nás má svůj vrchol – v Ježíši Kristu, v jeho slavném díle vysvobození.
A uviděl Bůh syny Izraele a poznal Bůh. Už samotný tento Boží pohled na trpící lid znamená zásadní změnu. Protože je to pohled milosrdenství a slitování. Je projevem velikého Božího zájmu o člověka. Bůh poznává ty své – i když jsou tím velkým trápením možná změněni úplně k nepoznání. Hlásí se k těm, kteří živoří v zemi smrti. Důvěrně poznává jejich těžkou situaci. Ví, že jsou na pokraji smrti a nutně potřebují pomoc. A už tohle Boží milostivé shlédnutí a poznání znamená začátek cesty k vysvobození.
Tohle je také dobré vědět: žádná nemoc, žádné trápení nás nemůže změnit natolik, aby nás náš Bůh nepoznal. Ani naše veliká zapomnětlivost pro něho není důvodem, aby se k nám přestal znát, aby zapomněl na svoji smlouvu – tu smlouvu, kterou s námi uzavřel v Ježíši Kristu. Smlouvu, jejímž znamením a připomínkou je každé zvěstování evangelia, každá večeře Páně. Bůh na lidskou bídu a utrpení odpověděl tak, že sestoupil. Přišel a vzal na sebe všechno, co jsme my sami nemohli unést. Sám v Kristu prošel bídou a utrpením, aby pro nás pro všechny připravil trvalé vysvobození, která nám už nikdo nemůže vzít.
Pane, děkujeme ti za to, že k tobě můžeme volat a v těžkých chvílích také plakat a sténat, v jistotě, že nemarníme čas, když své trápení svěřujeme tobě. Prosíme tě, nepřestávej se na nás rozpomínat; vždyť jen ve tvém slitování je naše svoboda, náš život, naše spása. Amen.
