Text: Mk 3,1-6 Kazatel: František Plecháček
Vešel opět do synagógy; a byl tam člověk s odumřelou rukou. Číhali na něj, uzdraví-li ho v sobotu, aby jej obžalovali. On řekl tomu člověku s odumřelou rukou: „Vstaň a pojď doprostřed!“ Pak se jich zeptal: „Je dovoleno v sobotu jednat dobře, či zle, život zachránit, či utratit?“ Ale oni mlčeli. Tu se po nich rozhlédl s hněvem, zarmoucen tvrdostí jejich srdce, a řekl tomu člověku: „Zvedni ruku!“ Zvedl ji, a jeho ruka byla zase zdravá. Když farizeové vyšli, hned se proti němu s herodiány umlouvali, že ho zahubí.
Je sobota, den odpočinku, a Ježíš opět přichází do synagógy. Jedním z přítomných je vážně postižený člověk s odumřelou, doslova uschlou rukou. A ovšem jsou tu také ti, kteří si na Ježíše už delší dobu dávají dobrý pozor. Pokud jim k tomu poskytne důvod, jsou připraveni jej obžalovat. A tím důvodem by mohlo být uzdravení nemocného. Protože lékařský zákrok byl v sobotu přípustný pouze v případě přímého ohrožení života. Tak přísné byly předpisy o svěcení dne odpočinku!
Ježíš, Boží Syn, naráží na zarputilý odpor právě na místě, kde se četla a vykládala Bible, kde měl být Bůh především ctěn a oslavován! Ale Ježíš přesto vchází! Pán Bůh nepřichází pouze k lidem, kteří ho nadšeně vítají a bez námitek se podřizují jeho vůli. On pamatuje také na nechápavé, i na ty, kteří mu nechtějí rozumět. Je dobrý ke všem,má s námi lidmi trpělivost a slitovává se. Smíme mít naději v Bohu, který myslí úplně jinak než lidé – a to i velmi zbožní lidé.
Ježíš nehodlal věc řešit někde stranou a potají. Postavil toho postiženého člověka doprostřed. Jakoby až provokoval své protivníky, kteří čekali na každou jeho chybu. Ježíš tu ale jedná v naprosté svobodě a svrchovanosti Božího Mesiáše, Božího Syna. Jedná jako svrchovaný a Bohem pověřený Pán nejenom nad hříchem, nemocí a smrtí, ale také jako svrchovaný Pán nad Zákonem, nad každým lidským výkladem Bible, nad každou naší teologií. Jedná veřejně a zcela otevřeně; jistě kvůli tomu těžce postiženému muži, ale také kvůli svým protivníkům. Nechce, aby jim pravda zůstala skryta, nechce je ponechat v zajetí jejich představ.
Jestliže staví toho postiženého člověka doprostřed, pak to ovšem také znamená: Tento nešťastný a trpící člověk není někde na okraji, ale ve středu Božího zájmu! O něho tady v tuto chvíli jde především. A jeho trápení nepočká do zítřka! Proto se ho také Ježíš okamžitě ujal. Veškerá aktivita byla od začátku na Ježíšově straně. Postižený sám vlastně za celou dobu ani nepromluvil.
Lidé různě potřební, trpící na těle či na duši, by měli být také ve středu zájmu Kristova lidu. Služba církve potřebným není něčím druhořadým, co by sice mohlo, ale taky nemuselo být, něčím, co závisí čistě jen na našem uvážení. Proto diakonie, charita, křesťanská služba. Tyto a další aktivity patří neoddělitelně k poslání církve.
Ježíš tedy postavil postiženého doprostřed. Potom se obrátil k těm, kteří všechno bedlivě sledovali. „Je dovoleno v sobotu jednat dobře, či zle, život zachránit, či utratit?“ Těžká otázka. Především vylučuje nějakou třetí alternativu, „zlatou střední cestu“, třeba nechat uzdravení na zítřek. Ježíš nastoluje pouze dvě alternativy: činit dobře nebo zle. Tváří v tvář lidské nouzi a utrpení skutečně zůstávají jenom dvě možnosti: pomoci nebo nepomoci, slitovat se, anebo nechat být. Rozhodnutí momentálně nedělat nic a odložit pomoc třeba na zítřek, ve skutečnosti vůbec není neutrální.
Ježíš ovšem doslova říká: „…duši spasit nebo zahubit.“ V setkání s Ježíšem jde vždycky o víc než jen o tělesné zdraví. Jde o spásu – uzdravení a záchranu celého člověka. K tomu také patří, řeknu to již tady, i výraz pro uzdravení nemocné ruky. Je tady použit pojem, který neznamená „uzdravení“, ale „uvedení do původního stavu“, tedy Bohem chtěného dobrého stavu. V tom spočívá Ježíšovo poslání: navracet lidi i věci k jejich původnímu určení, do původního dobrého, Bohem chtěného stavu.
Právě den odpočinku – ať už je to sobota nebo křesťanská neděle – se k tomuhle uzdravujícímu setkání s Ježíšem výborně hodí. Sobotní klid není, nemůže být překážkou dobrého díla, které sám Bůh koná prostřednictvím Ježíše. Naopak, den odpočinku je pro Ježíše příležitostí, aby konal skutky, které mu svěřil jeho nebeský Otec. V evangeliu podle Jana Ježíš na námitky protivníků odpovídá: „Můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji.“
I pro nás je den odpočinku darovanou dobrou příležitostí. Příležitostí ke slavení bohoslužeb, k chválení Boha ve společenství církve, ale také možností projevit milosrdenství, např. návštěvou někoho, kdo je nemocný, smutný, osamělý.
Odpovědí na Ježíšovu otázku však bylo jen mlčení. Jak je z dalšího pokračování příběhu zřejmé, tohle mlčení nebylo důsledkem usilovného přemýšlení Ježíšových protivníků. Oni už se ve skutečnosti rozhodli. Vlastně se rozhodli, že s Bohem, jehož reprezentuje a v jehož jménu jedná Ježíš, nechtějí mít nic společného. Naprosto odmítají uvěřit, že by prostřednictvím někoho takového mohl jednat Bůh. Jsou zašprajcovaní, zabetonovaní ve svém vzdoru a nehodlají o ničem diskutovat. Jejich výklad Zákona, lpění na dogmatu a liteře, je pro ně daleko důležitější než trpící člověk, než bližní v nouzi. A takový postoj, taková necitlivost srdce probouzí Ježíšů hněv.
Víte, my tady nečteme o zatvrzelosti Ježíšových protivníků proto, abychom nad nimi jen útrpně kroutili hlavou. Prorok Jeremiáš, jehož slova jsme vyslechli v prvním čtení, obviňoval z naprosté zatvrzelosti Boží lid, který si se Zákonem vůbec nelámal hlavu a žil si podle svého. Ježíš se však rmoutí nad zatvrzelým srdcem velice zbožných lidí. Jeho hněv tu probouzejí ti, kteří se snažili Boží zákon pečlivě a horlivě dodržovat do nejmenších detailů!
Je z toho zřejmé, že i velice zbožný člověk může dospět do stavu, kdy se natolik upne na svůj obraz boha a výklad jeho vůle, že skutečného živého Boha v jeho díle vůbec nepozná. I horlivě věřící může dát nakonec přednost svému obrazu boha před Bohem skutečným.
Nejde o to, že bychom jako křesťané neměli trvat na určitém vyznání víry a na určitých základech, které nelze opustit. Ale vše je třeba stále znovu poměřovat Ježíšem Kristem, jeho slovem, jeho činy. Protože On opravdu zůstává svrchovaným Pánem – nejenom nad sobotou a celým Zákonem, Pánem nad nemocí, a také nad hříchem a smrtí, ale také nad našimi teologickými i jinými názory. On je Pánem nad svou církví i nad životem každého z nás. Proto si také dáváme tolik práce s výkladem Bible – abychom mohli rozpoznávat, kde se opravdu děje vůle Ježíšova, a kde, třeba i s nejlepšími úmysly, pouze lidská zvůle.
Farizeové vyšli ven a hned se domluvili s herodiány, že bude třeba Ježíše odstranit. Proti Ježíšovi se vytvořila jakási koalice dvou skupin, které k sobě jinak zřejmě měly dost daleko. Napadá mě přitom, že i dnes se někdy lidé snáze sjednocují proti něčemu než pro něco. Jako by opravdu bylo snazší se spojit v odporu a vzdoru, než táhnout za jeden provaz v úsilí o něco dobrého a prospěšného. V našem příběhu jsou dvě skupiny lidí schopny se domluvit právě na tom, že Ježíš musí zemřít. Na obzoru se objevuje kříž.
Lidská zatvrzelost a vzdor však tady nejsou tím nejpodstatnějším. Hlavní je, že Ježíš se nedal odradit ani zastrašit. Nehleděl na zlobu protivníků. Prokázal svoji moc a postiženého uzdravil. Když jde o uzdravení nemocných a osvobození zotročených, když jde o vysvobození z moci zla, hříchu a smrti, když jde o naše dobro, nedá si náš Bůh do svých záměrů mluvit. Ani celým zástupem svatoušků a moralistů. Pán Bůh, a to je naše veliké štěstí, si nedá nikým a ničím diktovat, co pro koho smí nebo nesmí udělat, kdo je hoden jeho pomoci a kdo si nic dobrého nezaslouží.
Z toho se můžeme a máme stále radovat: Pán Bůh si své dobré plány nedá zhatit ani rozmluvit. Protože mu na nás na všech velice záleží, na silných i slabých, starších i mladších. Prokazuje se a smíme věřit, že se i nadále bude prokazovat také mezi námi jako Pán – milosrdný, věrný a laskavý. Amen.