Text: Lk 9,57-62 Kazatel: Daniel Ženatý
Když se ubírali cestou, řekl Ježíšovi kdosi: „Budu tě následovat, kamkoli půjdeš.“ Ale Ježíš mu odpověděl: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“ Jinému řekl: „Následuj mne!“ On odpověděl: „Dovol mi, Pane, abych šel napřed pochovat svého otce.“ Řekl mu: „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží.“ A jiný mu řekl: „Budu tě následovat, Pane. Ale napřed mi dovol, abych se rozloučil se svou rodinou.“ Ježíš mu řekl: „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží.“
Končí Ježíšova pouť po Galileji a začíná cesta do Jeruzaléma. Začíná etapa, kdy jde o vše. Život nebo smrt. Buď se Boží dílo podaří, a Ježíš nás zachrání, nebo nepodaří a propadneme smrti.
Ježíš je soustředěný na to, co se děje a co jej čeká. Jeho tvář byla obrácena k Jeruzalému, čteme. A s ním nesoustředěný člověk. I ti učedníci, jakoby byli raněni natvrdlostí. Ježíš něco řekne a oni reagují jakoby slyšeli něco jiného.
Petr jej vyzná jako Spasitele a vzápětí jej kárá, když Ježíš mluví o svém utrpení. Úžasný zážitek tří učedník na hoře proměnění, a vzápětí malá víra učedníků, když jim otec přivede k uzdravení svého nemocného syna.
Další předpověď Ježíšova utrpení a hned vzápětí učednické dohadování, kdo z nich je asi největší.
A další šlápnutí vedle, to když se pak učedníci chlubí, že někdo sice činil dobré věci v Ježíšově jménu, ale oni, učedníci, mu v tom hrdinně bránili, protože s nimi nechodí, není jeden z nich.
A pak chce Ježíš kázat v samařské vesnici, kde jej nepřijali. A učedníci Jakub a Jan spěchají s návrhem, že by třeba tu vesnici mohli vypálit, dát jim co jim patří, prevítům.
A Ježíš, už ho z toho musí brnět hlava je kárá – pořád zapomínáte na to, že jsem nositel života! Já jsem lidi zde na světě nepřišel zahubit, ale zachránit! Tak věříme, že jeho smrtí jsme my od hříchu a smrti zachráněni.
Pořád a pořád se střetává Ježíšova sevřená mysl s roztěkanou nesoustředěnou myslí učedníků.
A jakoby toho nebylo dost. Zase kdosi něco říká, – Ježíši, budu tě následovat, kamkoli půjdeš. Ale Ježíš mu řekl, Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale syn člověk nemá, kde by hlavu složil. Zvláštní odpověď. Smutná. To ani není odmítnutí. Spíše jen povzdech, který působí jako varování před zbrklostí. Ježíš vlastně říká, ale jsem bezdomovec. Ty chceš získat život, to je dobré. Ale to znamená, že ty mne vpustíš do svého srdce. Jít za mnou znamená, že já vejdu k tobě. Jít za Ježíšem neznamená šplhat někam do výšin. Znamená to jej přijmout v naší přízemní obyčejnosti a všedním životě.
A pak řekne Ježíš jinému – následuj mne. Ale on chce jít pochovat svého otce a Ježíš mu řekne, ať mrtví pochovávají své mrtvé, ale on ať jde a všude zvěstuje království Boží. Zde strneme. A možná strnuli i ti, kdo to tehdy slyšeli. Nepostarat se o pohřeb svých rodičů, to bylo proti zákonu Mojžíšovu. Proti Desateru, cti otce svého matku svou. Vždyť Ježíš napomene ty, kdo si usnadňovali péči o své rodiče tím, že dali velký dar na chrám, na kostel, jakoby si říkali, já jsem z toho venku, dal jsem na ušlechtilý účel, tak co.
Je to těžké slovo k pochopení. Asi si musíme ujasnit – Ježíš je ten, kdo vnáší život. Chce dobré věci. Nenavádí lidi, aby jednali proti dobrým mravům a proti základní slušnosti. Ale právě proto, že teď začíná cestu, která končí celým, věčným životem, proto se teď nemůže vázat tím, co jej zdržuje u toho starého života. Oddělení se od minulosti bolí, a bude bolet mnohem víc na kříži. Teď je to jen předjímka bolesti, z niž se zrodí nová naděje, pro živé i mrtvé.
A do třetice všeho dalšího. A jiný mu řekl, Budu tě následovat Pane, ale napřed mi dovol abych se rozloučil se svou rodinou. Ježíš mu řekl, kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království nebeské.
Co mají společného všichni ti lidé? Co mají společného s předchozími reakcemi učedníků, kteří na Ježíšovo slovo o utrpení odpovídají způsobem, osobo neviděla jste tudy jíti děti?
Všichni jsou příliš pevně připoutáni k tomuto světu. To se nehodí, napomíná Petr Ježíše když Ježíš mluví o utrpení. Je přece jedno co se hodí a co se nehodí. Ježíš jde poslušně do Jeruzaléma, protože jiná cesta pro záchranu člověka není!
Kdo z nás je větší dohadují se učedníci. A k čemu jim to je? Jsou v blízkosti toho, kdo mocí shůry, od Boha proměňuje tento svět a oni se dohadují kdo je větší. K čemu jim to je? Pak byl někdo, kdo jednal v Ježíšově jménu. Víc o něm nevíme. Ale vnášel to Kristovo nové do světa. A oni ho napomenou.
A vesnice která je nepřijala – co to je za gesto a zlobu chtít ji zničit? Co se tím vyřeší?
Muž který sám dobrovolně chce Ježíše následovat je upozorněn, ale jsem bezdomovec. Nemám nic co mne poutá ke světu. Ten kdo je bezesporu dobře vychovaný a chce pochovat svého otce, je jako magnetem přitahován k tomu, co je mu blízké a milé, stejně jako další slušný muž, který by se rád rozloučil s rodinou. To jak byli při svých reakcích spoutáni se svým životem jim bránilo přijmout to, co dával Ježíš.
Snadno se to řekne, hůř se to žije. Jsme ukotveni k tomuto světu. My v něm žijeme dýcháme, pohybujeme se. Potřebujeme jej, potřebujeme své domovy a svá zaměstnání. Cítíme, že je laciné povědět – na tom nezáleží. Záleží na tom… Ale. Záleží na tom jen do určité míry.
Snad může pomoci malé podobenství. Malé dítě odloučené od svých rodičů. Třeba v nemocnici. Stýská se mu, pláče. Po čase si přece jen nějak zvykne. Není tak šťastné a spokojené jako doma, ale už nepláče. Oblíbí si tam panenku. Hraje se s ní a myslí na ni. Pak hrozí že mu panenku jiné dítě sebere. A tak se o ní rve do posledního dechu. A uprostřed zápasu o panenku se otevřou dveře a v nich je maminka, jde se domů. Najednou je to všechno jinak. Co bylo důležité už není důležité.
Někdy podobnou proměnu vidíme u těch, kdo v pokoji a smíření umírají. Měli a stále mají rádi tento svět. Ale jsou od něj odpojení. Emancipovaní. Dospěli k odvaze pustit se tohoto světa a s nadějí čekat svět nový. Kristův.
O tuto víru jde. Je dobré teď pořádně žít. Ale to lepší mne teprve čeká. To se projeví ve slovech, reakcích, pokoji, úsměvu. Po všech bídách a utrpeních už to bude jen dobré. Nebát se připustit, že dokud Kristus podruhé nepřijde, jsme zde na zemi takoví bezdomovci. Smíme mít odvahu se oddělit od toho, co nás tady drží a chytit se Boha za ruku a věřit, že to dobře dopadne.
Pane Ježíši Kriste, jsme jako tví učedníci. Dá nám to velkou námahu stále rozpoznávat, že s tebou jde o život a ne o nedělní odpolední procházku. Dej nám moudrost, abychom tomu věřili, ve dny všední, v nemocnici i na nedělní procházce. Amen
