Základ kázání: Izaiáš 40, 1-11 kazatel: Jiří Doležal
Potěšujte! A abychom to nepřeslechli, tak ještě jednou: Potěšujte! A ta výzva k potěšování – to není jen slovo lidské, ani samo to potěšování není jen slovo kazatelovo. ten, kdo k potěšování vyzývá, i ten, kdo potěšuje, – je sám Bůh. Byl to Hospodin, Bůh Izraelský, kdo potěšoval svůj lid v babylonském zajetí. A je to Otec našeho Pána, Ježíše Krista, kdo dnes potěšuje nás.
Jak na tom byli ti v babylonském zajetí? To víme velice přesně. Prorok svá slova, kterými je oslovoval, přesně zaznamenal: „Ó, soužená, vichřicí zmítaná, potěšení zbavená“ (Iz 54,11). Potěšení zbavená je církev v Babylóně i dnes, když ztrácí víru a naději. Ztrácí víru a bojí se, že její Bůh ztratil svou moc a že ztratil zájem o ni, o svůj lid. Ztrácí naději, a proto už neočekává, že by se v budoucnosti na tom něco mohlo změnit. Tak je to s církví, která je „potěšení zbavená“.
Něco o tom víme i my. I my máme obavy, zda svou víru uchováme ve světě, který Boha nezná a nepotřebuje. Bojíme se položit si otázku: „Předáme víru a naše sbory našim dětem?“ Zanikly mocné říše, zanikly slavné kultury. Prý i církev je jen lidská instituce. Nezanikne též? Ti deportovaní do Babylóna souhlasili s prorokem: „Věru, lid – i lid Boží – je pouhá tráva!“ (v.8). Opravdu, velice naléhavě potřebujeme potěšení!
V čem to potěšení záleží? Krize víry sahá tak hluboko, že to ani prorok neví. Pochybnosti se neozývají jen pod kazatelnou , ale i na kazatelně. I prorok sám se ptá: „Co mám volat?“ (v.6). Čím mám potěšovat? Co mám kázat, aby to potěšilo? Nestačí opakovat, co stačilo otcům. Nezabrala ani demytologizace ani civilní interpretace. Kostely po celé Evropě se dále vyprazdňují. Jistě: rádi si i letos zazpíváme ty staré, krásné adventní a vánoční písně o „radostném času vánočním“, ale nestačí to jen na prchavou sváteční náladu? Nezůstane potom dcera sionská jako „boudka na vinici, jako chaloupka v zahradě tykevné“? (Iz 1,8)? Takže: čím potěšit?
„Řekni judským městům: „Hle, váš Bůh!“ (v.9). Pověz dnes sborům i každičké duši: „Hle, váš Bůh!“ Tak přestaňte už konečně hledět jen sami na sebe, na svou skličující situaci, na své pocity a počty! A přestaňte hledět na svět kolem vás! Nepropadejte skepsi a nedejte se fascinovat vší zpupnou babylonskou parádou a propagandou. Tráva usychá, květ vadne …“
I všechna ta paráda a propaganda zanikne. Už zaniká, a to dokonce tak rychle, že to ani nestačíte sledovat! Proto svůj pohled plně upněte k svému Bohu a svá srdce otevřete jeho slovu. Jen „slovo našeho Boha je stálé na věky“ (v.8). Jen toto slovo potěší.
A na to jeho slovo, na každé jeho slovíčko dávejte dobrý pozor: „Potěšte m ů j lid, praví v á š Bůh“ (v.1). Tak tohle je slavné a berte to zcela vážně. Na to se smíte spolehnout. Ať si o sobě myslíte, co chcete, a ať si svět o vás říká, co chce! Vy jste vlastnictví Boží, nejste pouhá lidská instituce. A nedejte se deprimovat tím, že je vás málo a ještě vás stále ubývá. Všimněte si, že prorok ty, které má potěšovat, nazývá „červíček Jákobův a hrstka Izraelova“ (Iz 41,14). A že s jeho slovy souzní i to, že Ježíš o svých učednících mluví, jako o „maličkém stádci“ (Luk 12,32).
A s dobrou myslí věřte a vyznávejte, že Hospodin Bůh Izraele a Otec našeho Pána Ježíše Krista je váš Bůh. To vám sděluje on sám a to znamená: tento Bůh nechce být a nikdy nebude Bohem bez vás. Takže nejste opuštěni a sobě samým zanecháni. O vaší budoucnosti nerozhoduje ani svět, ani vaše víra, ale jen ten Bůh, který řekl: „Potěšujte lid můj!“
K jeho potěšení dále patří: „Mluvte k srdci Jeruzaléma“ – laskavě a přívětivě jeho sklíčené srdce ujistěte: „J i ž j e o d p u š t ě na n e p r a v o s t j e h o „ (v.2). Vězte, že váš Bůh je Bůh odpouštějící. Ještě než došlo k jeho adventu, ještě než se narodil ten Přicházející, už Bůh rozhodl o jeho jménu: „Dáš mu jméno Ježíš, nebo On v y- s v o b o d í s v ů j l i d z jeho hříchů“ (Mt 1,21). Jistě, my všichni za sebou vlečeme své hříchy. A kolik je provinění, která církvi vyčítají a vypočítávají ti, kdo ji odsoudili. Kolikrát selhala, kolikrát prohrála, oč byla lepší než jiná náboženství? A se mnou a s tebou to není lepší. Což dokážu zapomenout, co všechno jsem v životě zpackal? Avšak teď je vyhlášeno a platí: „Již je odpuštěna nepravost jeho“ a Ježíš tě ujišťuje: „Synu, dcero, odpouštějí se tobě hříchové tvoji“ (Mk2,5). V tom je tvoje , v tom je naše potěšení.
K němu dále patří ujištění: „Panovník Hospodin p ř i c h á- z í s mocí“ (v.10). Váš Bůh není a nechce zůstat Bohem vzdáleným v biblické minulosti, v slavné minulosti našich otců a v minulosti křesťanské Evropy. A jeho slovo je spolehlivé. Přišel si pro svůj lid zavlečený do Babylóna. A v plnosti časů – tak, jak o tom sám rozhodl – přišel k záchraně svého lidu a celého světa, když se v Betlémě narodil Spasitel, který je Kristus Pán. A všimněte si, že prorok nezamlčuje, že se Bohu přicházejícímu s odpuštěním a záchranou stavěly a stavějí do cesty překážky. Překážky nepřekonatelné, překážky jako hory a pahrbky a nepřeklenutelná údolí. Mezi Bohem a jeho lidem mezi Bohem a námi je nekonečná pustina, poušť (v.3). To znamená: „červíček Jákobův“ sám ke svému Bohu nepronikne , tak jako ani my a naše děti samy k Bohu nepronikneme. Víru neoživíme a církev svými lidskými silami nezachráníme.
A přece p ř i š e l a my smíme slavit jeho a d v e n t! Žádný král Herodes, ani císař Augustus, který byl přesvědčen, že mu patří celý svět, mu nezabránili, aby se setkal nejen s betlémskými pastýři, ale i s pohanskými mudrci. Zrovna tak ani dnes žádný ateismus ani žádné staré či nové pohanství mu nezabrání, aby za námi přišel a nás potěšil. „Plésej, velice dcerko Sionská, prokřikuj dcerko Jeruzalémská: Aj, král tvůj p ř i j de k tobě“ (Za 9,9).
Všechny mocenské útvary, veškerý lidský odpor se mu nedokáže postavit do cesty „když se rozhodne, že navštíví ty, kteří už nemají žádné síly přijít za ním …“ (Iz 1, 28-31). „Všechno tvorstvo je tráva!“ (v.6), I když o sobě milióny hrdel dávají prohlašovat, že trvají „na věčné časy a nikdy jinak“. Tak se neboj, červíčku Jákobův, hrstko Izraelova! Dej se potěšit adventním evangeliem.
A nakonec: a nenechávejte si to pro sebe! Zajisté platí: nejprve mluvte k srdci Jeruzaléma! Ale tím to nekončí. Ten váš Bůh není jen váš, nepřišel jen k hrstce vyvolených. „Všechno tvorstvo společně uzří, že promluvila Hospodinova ústa“ (v.5). V tom, který přišel a který přichází, je pomoc a záchrana pro všechny národy a generace. To potvrzuje apoštol, když cituje proroka a mluví spolu s ním o „živém a věčném slovu Božím“, které je vám každou neděli zvěstováno v evangeliu. Jen toto slovo dokáže, co žádná moc a síla, žádná věda ani technika dokázat nemohou: jen věčné slovo Boží, jen živé Kristovo evangelium dokáže od základu změnit člověka tak, že člověk uvězněný v chladu sobeckého srdce, dokáže milovat Boha a svého bližního (1 P 1, 21-25). Jen láska zůstává. Jen láska má budoucnost. Jen slovo přicházejícího adventního Boha má moc změnit člověka. Tak se neboj a všem je hlasitě zvěstuj! Potěšeni, potěšujme! Amen.
Modlitba:
Adventní Bože! Potěšils nás. Za to ti děkujeme. Prosíme, pomoz, abychom tvé slovo měli ve vážnosti a věřili v jeho moc i v dnešním světě. Ať všechno tvorstvo uzří tvou slávu. Amen. . . . .