Text: Mt 22,34-40 | Kazatel: Daniel Ženatý
Je těsně před velikonocemi.
Představitelé církve se znovu pokoušejí Ježíše znemožnit. Tentokrát jej zřejmě chtějí nachytat na tom, že si dost neváží Zákona Mojžíšova a vůbec učení Písma.
Co je největší přikázání? Na čem v životě nejvíc záleží: Kolik řečí, kolik debat, kolik moudrých přednášek, pokusů to říct. Život je přece tak složitý, to nelze říct jednoduše.
Ježíš odpoví stručné. Jeho odpověd cituje základní židovské vyznání. Nelze mu nic vytknout.
Tehdy se to nepovedlo Ježíše znemožnit. Jeho slova zůstávají a stávají se zprávou pro nás. Co je největší přikázání? Na čem nejvíc záleží?
Je to pověděno kladně. To co je podstatné pro život člověka není sděleno jako výzva k obraně. Žádné střez si svoje, nedovol, aby ti někdo něco, zavři se s tím co máš. Výzva je opačná. Až marnivá. Miluj. Stále ze sebe vydávej to podivuhodné, čemu se cudně říká láska. Stále investuj do prostoru, který je kolem tebe.
Ježíšovo slovo je také pružné. Není uchyceno ani jedním příchytným bodem ke kulisám své doby. Nic co by bylo závislé na tehdejších představách o světě. Ta slova platí v antice, středověku, novověku. Ať jsou mobily nebo petrolejky.
Luther o tomto slově napsal: Kdo je vezme vážně a miluje jak Boha, tak bližního, tomu se vše podstatné automaticky připojí k životu, seřadí, a o nic nepřijde.
Takže milovat Hospodina Boha svého. On o tom rozhodl, že jsme jeho. On si nás zvolil, vybral. On k nám promlouvá, s námi jedná. Stojíme mu za to. To zdůrazňujeme proto, aby bylo zřejmé, že náš vztah k Bohu není založen jen na naší volbě a našem rozhodnutí. Začalo to Božím rozhodnutím a my k tomu smíme přidat své ano a vyznat – Hospodin, Bůh můj.
Milovat celým srdcem, celou myslí, celou duší. Milovat. To může být námaha. To něco stojí. To nejde samo. To je víc než věřit, víc než si myslet, že Bůh je a hotovo. Milovat Boha je víc než se přiklonit na stranu jeho sympatizantů. Je to nasazení, touha, vůle, chuť.
Už to stále se opakující upozornění – celou. Ne kouskem. Ne napůl. Ne téměř, ale celou myslí, duší, srdcem. Cele, nerozdvojeně. Bez zadních vrátek, bez volby, komu momentálně bych tak svěřil svůj hlas. Je to žhavá vášeň pro Boha, která nezná polovičatost a nerozhodnost. Nebudeš mít Bohů jiných přede mnou. Jsem Bůh žárlivý. Nesnesu aby se o mně s něčím nebo někým dělil. Já ti říkám že to nejde!
Celým srdcem. Srdce bylo dříve chápáno nejen jako sídlo citu, ale také rozhodování. Centrum rozhodování, odpovědnosti, orientace, řídící síla člověka. Ta nechť je nastavena tak, aby cele Boha milovala.
Je to spojeno s tím druhým – s celou duší – centrem věrnosti. Stálosti. Děj se co děj. A dnes také citu. Srdce se rozhoduje, orientuje, duše to potvrzuje a dodává k tomu sílu.
A stvrzovat to smí rozum. Dal nám jej Bůh a my jej smíme k jeho slávě užívat. Rozum, myšlení, tvořivost, to vše jsou dary Boží a mají cele sloužit Bohu.
A to druhé, co současně platí s milováním Boha. Milovat bližního. Miluj bližního svého neznamená – snaž se, ať ti je sympatický. Tvař se, že je vše v nejlepším pořádku. Milovat podle Písma není jen totožné s tím, aby mně někdo byl sympatický. Mohu milovat toho, kdo mně leze na nervy. Komu se vyhnu, abych s ním nejel vlakem do Prahy, protože mně bolí hlava. Kdo mně rozčiluje svými politickými názory. Milovat mohu toho, s kým bych nechtěl žít ani týden pod jednou střechou. Milovat znamená – přát mu to nejlepší. Nejen své sympatie. Přát mu mnohem víc. Aby ho měl Bůh rád. Aby to s ním dobře dopadlo. Aby dostal to nejcennější, spasení, Boží život.
To musím chtít přát. Je v tom vůle, odhodlání, trochu kázně. Je to namáhavé ,ale je možné se o to pokoušet. Přát vše dobré od Boha i tomu, kdo mně ublížil. I tomu, kdo je proti mně. Může se to dít docela lidsky, obyčejně. Jít za tím, kdo se stal mým nepřítelem, a povědět, já proti tobě nic nemám. Nejdu po tobě. Neboj se mně. Přeji ti vše dobré. Není to snadné, ale děje se to i dnes. A mění to život.
Milovat je vědomé rozhodnutí – já přijímám dobré věci od Boha, proto je dávám dál. Za mne zemřel Ježíš, můj Spasitel. Za toho kdo je vedle mne také. Oba jsme mu stáli za to! Proto se mohu rozhodovat celou bytostí, včetně citu, rozumu vůle, aby se mu vedlo dobře.
Ježíš říká i jakou intenzitou máme bližní milovat. Jako sami sebe. Smíme se mít rádi. Tak jako v prvé části vládlo slůvko – celé – srdce, duše, rozum, tak i zde se jedná o celost. Nerozštěpenost. Nemusím sám sebou pohrdat. To že za mne Kristus umřel mně dává vážnost. Smím sám sebe milovat. Celého – se svou čistotou i se svou špínou, se svou duší i se svým celým tělem, s ušlechtilými city i s pudy které mně někdy málem převálcují.
Avšak, a to je hranice, stejnou, shodnou intenzitou milovat i bližní! Smíme sobě přát hodně, čím více tím lépe, ale současně právě tolik, stejnou míru věnovat i lidem vedle mne! Když budu milovat sebe málo, budu milovat málo i své bližní. Nic se kolem nezmění, nic nerozkvete.
Křesťanova pozice není pozicí schouleného človíčka, který zakysle piští, já nic nepotřebuji, nevšímejte si mě, všechny vás mám strašně rád. Křesťan smí vzpřímeně, důstojně věřit, že má hodnotu, která je úměrná Kristově oběti. Proto nemusí jednat, jako by o přízni k sobě nevěděl. A současně, a to je velmi nesnadné, stejnou měrou vidět důstojného i bližního.
Je to doporučení Boží. Miluj Hospodina Boha svého celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. Miluj svého bližního tak, jako miluješ sám sebe… Usiluj tímto směrem. Vyjdi touto cestou. Je to stálý proces.
Amen
