Text: Mt 3,13-17 | Kazatel: Daniel Ženatý
Jan Křtitel kázal na poušti. Bůh je živý. Jedná. Berte ho vážně. Začíná Boží akce na záchranu člověka. Chce člověka zachránit před smrtí. Chce ho přitrhnout k sobě. Sám přichází a ujímá se vlády nad světem. Jednou to jasné, patrné. Ta chvíle se blíží. Každou minutou. Jan je naléhavý. Lidi vzpamatujte se. Odhoďte zlé věci. Přestaňte se vším, co vás vzdaluje od Boha. Je to nezbytné, protože Bůh přichází. Zbavte se vin. Zbavte se zlých věcí. Přiznejte je před Bohem. Vyznejte. Přijměte odpuštění.
Od dob Jana Křtitele mnoho změnilo. Svět vypadá a myslí jinak. Bůh v Kristzu přišel, byl ukřižován, zemřel a byl vzkříšen. Sedí na pravici Boha otce všemohoucího odkud přijde soudit živé i mrtvé. Výzva k pokání je – až do konečného Božího příchodu, stále platná.
A mnoho lidí uvěřilo Janovi, přicházeli k Jordánu vyznávali své hříchy a dávali se od něho křtít. Dělo se něco důležitého. Lidé zaslechli hlas. Měnili se. Nechali na sebe dopadnout tvrdá Janova slova a brali je vážně!
Tedy: Pod tlakem blížící se změny je třeba něco dělat. Nepomůže žádné mudrování, vtipkování, žádné plané diskuse, jak asi by to mohlo být. Blaze těm, kdo na to přistoupí. Kdo si dají říct. A činí pokání, napravují svůj vztah k Bohu, k bližním i k sobě a dychtivě přijímají odpuštění.
Tu přišel Ježíš z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít.
Jan správně rozpoznává,že zde z lidského pohledu něco nehraje. Ano, přicházejí hříšníci. Přicházejí lidé, jejichž vztah k Bohu je porušen, a tím i vztah k bližním a k sobě. Lidé kteří touží po změně. Ale tento Nazaretský, to je přece jiná kategorie. Je otázka, zda on vůbec křest potřebuje. Vlastně by měl on křtít mě, pak ano, pak by to mělo smysl. Ale takhle? A tak mu zbraňoval mají Kraličtí. Bránil.
Ježíš mu nic nevyčítá. Možná ho chápe. Však říká Janovi – připusť to nyní. I ty v sobě cosi překonej, i ty v sobě uvolni místo pro změnu a připusť že to nepůjde podle tvých představ. Je to třeba, abychom naplnili všechnu spravedlnost.
Abychom naplnili všechnu spravedlnost. Zvláštní slovo. Abychom činil plnou, přidávali k plnosti. To co se stane doplní spravedlnost tak, aby mohla být dovršena. Tento Boží syn, k němuž se Bůh z nebe přizná, půjde po zemi, bude kázat, odkazovat k onomu novém Božímu času. Bude ukřižován, zemře a bude vzkříšen. Tak se naplní, dovrší spravedlnost. Tak se dovrší život. Tak se spojí nebe se zemí. Tak se propojí život, který teď žijeme, s životem, který nás čeká. Tak získáme i my život – odpuštěním svých vin skrze toho Nazaretského Ježíše. Jeho křest, jeho kříž, vzkříšení, jeho přítomnost dnes a jednou jeho příchod – to je naplněná Boží vůle o tomto světě. To je spravedlnost. Boží spravedlnost.
Jan pochopil, přijal Ježíšova slova a více mu nebránil. A pokřtil ho.
Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho. A z nebe se ozval hlas, tento je můj milovaný syn, jeho jsem si vyvolil.
Týká se nás nějak Ježíšův křest? Cítíme že ano, ale jak to vyjádřit?
Možná začít tím protnutím Božího činu s tímto světem. V oněch dnech přišel Ježíš k Jordánu – stalo se to v konkrétní době. Jednou. Není to nauka, která se opakuje. Něco se stalo. Z Galileje, z konkrétní země, přišel k Jordánu – skutečně existující řece. To je první kotva – nejedná se o hru božstev která se nás netýká. Jedná se o nás, kdo žijeme na zemi, dýcháme, máme zkřehlé ruce a až půjdeme domů, tak si budeme dávat pozor, abychom sebou někde nešvihli a budeme se těšit na dobrý oběd.
Týká se nás Ježíšův křest také tím otevřeným nebem. Otevřela se nebesa.
Zase se nám tolik věcí nepodaří. Řekneme zbytečná slova. Úzkost o zdraví své nebo našich blízkých nás bude svírat. Naše smysly budou napadány masivními představami o tom, jak lepší by mohl být náš život, kdybychom si to či ono koupili, to nebo ono podepsali, tolik peněz si půjčili. Až nebudeme vědět kde nám hlava srdce stojí, pak si smíme vzpomenout, já mám skrze Krista otevřená nebesa. Mě něco čeká. A proto jděte k šípku se vším,co by chtělo sebrat kus mě samého nebo mého života. Nepotřebuji to!
Týká se nás Ježíšův křest také – on byl pokřtěn i my jsme byli pokřtěni.
Křest je viditelné znamení o Boží lásce k nám. Znamení činí slova srozumitelnějšími. To že jsme pokřtěni a patříme Bohu je pro nás důležitější, než prognózy a předpovědi o tom, co nás v tomto roce čeká. Berme vyhlídky vážně, netvařme se naivně, že se nás netýkají. Nebuďme nafoukaní, že svět se bojí krize ale nám je fuk. Asi i nás bude krize bolet. To ano. Ale v tom rozbouřeném moři jsme pevně ukotveni na Bohu.
Zpráva o Ježíšově křtu. Ten který se narodil v Betlémě je vyvolený Boží Syn. Otec Stvořitel se k němu přiznává.
My smíme činit pokání. Žádný recept na to neexistuje. Někdy nás napadne udělat si pořádek v psacím stole, nebo ve špajzu, a to je krámů, které vyhodíme. A protože se Boží čas blíží každou vteřinou, není nač čekat.
Smíme vyznávat své hříchy. Hřích je naše porušenost ve vztahu k Bohu, k bližnímu, k sobě. Vše co směřuje od Boha pryč.
Smíme přijímat odpuštění. Bůh nám skutečně odpouští.
Nebe se skutečně protklo se zemí.
Nám se otevřela nebesa.
Jsme pokřtění a žádná moc, ani smrt to nezruší.
Amen
