Text: Mt 18,18-20 Kazatel: Daniel Ženatý
Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi. Opět vám pravím, shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“
Za 17 let nedostane naše církev od státu ani korunu. Nebo ani euro. Přemýšlíme jednak ekonomicky a finančně, co to bude znamenat. Smíme však také hledat, jaký je smysl křesťanského sboru na konkrétním místě? Proč tu vlastně jsme?
Musíme hledat. Hotová odpověď nikde žádná není. Text 18 kapitoly podle Mt, který doporučuje cvní tradice aby se četl jednu z posledních nedělí církevního roku, nám může pomoci spatřit něco z toho, co je podstatné. A myslím nenahraditelné.
Z Ježíšových slov jasně plyne, že existence sboru zde na zemi je propojena s nebesy. S Božím královstvím a Bohem. Na konkrétním místě tohoto světa se děje něco, co je spojeno s nebem! A to přece není málo!
Nejprve se v té 18 kapitole hádají učedníci, kdo je největší v Božím království. Ježíš před ně postavil dítě. Uklidněte se, přestaňte se poměřovat, až budeme v plnosti u Boha, bude tam jen jeden vztah. Otec a jeho děti. To jednou bude základní vztah. A podle něj už smíte žít i dnes. I proto se oslovujeme bratři a sestry. I proto se při večeři Páně zdravíme slovy pokoj tobě, a ne pokoj vám, paní XY. Jsme děti jednoho otce v nebesích. A už teď na zemi to smíme, aspoň ve sboru, takto žít. Rozdíly mezi námi jsou, nemá cenu se tvářit, že ne. Ale v církvi, ve sboru se smíme k sobě chovat tak jak to jednou bude plně platit. Jako sourozenci. Církev tvoří místa, ostrůvky, kde se smí žít jinak, všichni ve vztahu k jednomu Otci. A zve k tomuto způsobu žití další.
A kousek dál v textu 18 kapitoly poví Ježíš podobenství o ztracené ovci. Jiří Mrázek, novozákoník, píše ve svém výtečném komentáři, že ze světa jsme na to zvyklí. Vrtulník a drahá záchranná technika startuje k jednotlivcům, kteří jsou v nouzi, i tehdy, když si to sami způsobili. V církvi si však přece jen stále myslíme, že by se ten pastýř přece jen měl věnovat těm 99 co jsou bez problémů, než té jedné ovci, co si to beztak sama zavařila…
A zase je to provázáno s nebesy – v nebi se radují z té jedné zachráněné ovce víc než z těch 99 spravedlivých. To co se děje zde dole, je komentováno tam nahoře výkřiky radosti. To co se odehraje v našich sborech, bytech, chodbách, ulicích, v teple nebo chladu, vůni nebo puchu – je propojeno s věčností, s nebem, s Bohem. Oni tam pořádají mejdan, když je zde dole zachráněn někdo, kdo už měl namále.
Je třeba, aby církev měla svých 99 spravedlivých, co budou obětaví a platit salár a chodit do kostela, a dávat dary, a kázat a uklízet a chodit na brigády. Budou ovšem vystaveni tlaku sebelítosti. Budou ji muset odhánět pryč ze svých srdcí a myslí, já, já se snažím a on, v životě nebyl v kostele, otčenáš neumí a ještě se o něj mám starat…
Církev, sbor se stane místem, které hledá a přijímá ty, kdo šlápli nebo šlapou vedle. Je to tak důležité, že v nebi kvůli tomu dělají mejdan. Kdo jiný to tu dělá?
A pak je tam o tom, že když bratr zhřeší, mám ho pokárat mezi 4 očima. A když to pomůže, a dá si říct, ok, získal jsi bratra. Nedá si říct, přiber ještě jednoho nebo dva. A když to nepomůže, oznam to církvi. A když ani to nepomůže, ať ti je jako pohan nebo celník.
Tedy – církev – sbor, je místem, kde je možné něco dělat s hříchem! Je zde možné se zbavit toho, co nás dusí, svírá, stahuje k zemi. Když tvůj bratr sestra zhřeší – kdo mu pomůže? Úřad práce? Nebo ambulance na chirurgii? Je v Afi paláci někdo, kdo pomůže? Ne. Církev pomůže – pokorně – může pomoci. A udělá to úplně normálně. Nejjednodušším způsobem. Nejprve je vyzván jednotlivec. Jdi a pokárej ho. I to se musí umět. Odvaž se mu zpříma a zároveň laskavě povědět, žiješ špatně. Tak jak žiješ, vzniká a zvětšuje se trhlina mezi tebou a Bohem, a pak i mezi tebou a druhými a pak i v tobě samém. Takhle to dál nemůže dobře dopadnout. Když si dá říct, získal jsi bratra. Když si nedá říct, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva. Třeba se nechá přesvědčit. A ta událost je vyřízena, je zbavena své moci a síly, kterou vydírala a oddělovala od Boha. Je po ní.
A když to nepomůže oznam to církvi. Kdo to je ta církev u Ježíše? Farář? Senior? Synodní rada? Ne. Ti dva nebo tři nebo 60 kdo se scházejí v Kristově jménu. A když se to nepodaří, tak pěkně na začátek a znovu. Nahlížejte na něj jako na hříšníka a celníka říká Ježíš. Tedy – ne že mu dáte nálepku – nejde to, konec, padej. Ale jednejte s ním tak, jak Ježíš jednal s hříšníky a celníky, s těmi, kdo znovu a znovu potřebují naději a slova o tom, že ho někdo má rád a že může dobře žít.
Sbor zde na zemi má také smysl v tom, že pracuje s odstraněním hříchu a osvobozením člověka. Možná jako jediné místo na zemi, kde se ukáže a řekne, tohle tě ničí, přijímej Boží milost jako jedinou sílu, která s tebou něco udělá. Jistě, napadá nás, zda to umíme, zda to naplňujeme tuto možnost. Ale to by bylo na jiné kázání.
Ale. Vždyť každou neděli při bohoslužbách se to s námi děje. Vyznání vin, odpuštění, slovo milosti, naděje. Církev jako místo kde se odpouští a likviduje vina. Však o kus dál v té 18 kapitole Kristus Petrovi řekne, že nemá odpustit 7x ale 77x, a zvýrazní to dalším podobenstvím služebníkovi, kterému bylo odpuštěno mnoho a on druhému neodpustil ani zlomek toho, co sám jako odpuštění přijal.
A myšlenku jedinečnosti církve zde na zemi ještě zdůrazní tři Ježíšovy výroky. Je v nich opět skryto – co se děje zde na zemi ve sboru a životě je důležité i pro nebe a pro Boží království.
První – co odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi a cokoli přijmete na nebi, bude přijato v nebi. Mrázek vtipně komentuje – cokoli zašmodrcháte zde na zemi – zašmodrcháte ostatním i v nebi. A cokoli zde úspěšně vyřešíte – bude vyřešeno i tam.
Druhé – shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě za jakoukoli věc, můj nebeský otec jim to učiní. Nejde o to popsat, jak to funguje, ale že to funguje. Lidé se domluví a jdou s tím k Bohu. To se děje při společných modlitbách. Nás se tady za chvíli bude modlit 60 – 80! V přímluvné modlitbě se shodneme, přidáme se asi všichni. Tedy, církev je tam, kde se společně shodneme např. na tom, že prosíme Boha o pomoc pro postižené vichřicí na Filipínách. Kde se takhle po tváři země sejdeme a společně modlíme a Bůh to přijímá – vzniká něco originálního, významného.
A třetí – kde jsou dva neb tři shromážděni ve jménu mém říká Ježíš, tam jsem já uprostřed nich. Církev je tam, kde se dva nebo tři sejdou, to stojí za to Ježíšovi vzkříšenému, aby byl uprostřed nich. Tam se něco děje. Je toho tolik, že se to ani vypovědět nedá.
Modleme se:
Bože, ty tvoříš svou církev na zemi. To je naše naděje. Jsme neklidní z toho, že možná naše sbory nebudou vypadat tak, jak jsme zvyklí. Máme rádi, když jsou věci tak jak bývaly. Dávej nám svého Ducha, abychom se radovali z toho, že ale tvé slovo je tady tak, jak jsme bývali zvyklí, ba možná ještě lepší a mocnější. Tvůj vzkříšený syn a náš Pán Ježíš Kristus přece nepřestává být našim hostem. Za to děkujeme.
Pane Ježíši Kriste, prosíme, buď přítomen své církvi i celému světu ať se zde na zemi jmenuje evangelická nebo katolická, nebo jinak. Dávej poznat těm, kdo jsou spolu a volají k tobě, že jsi uprostřed nich. I kdyby byli jen dva, i kdyby to bylo na nemocničním pokoji nebo v prachu uprchlického tábora… K tobě voláme – prosíme tě, vyslyš nás
Prosíme i za náš sbor. Tvoříme jej mladí i staří, zdraví i nemocní, úspěšní i neúspěšní, ti kdo mají něco v bance i ti kdo tam nemají nic. Prosíme, žehnej nám a dávej nám odvahu vyjít ven a nabídnout krásu sboru těm, kdo zde s námi žijí… K tobě voláme – prosíme tě, vyslyš nás
Prosíme za své milé blízké, víme o jejich úzkostech, diagnozách, problémech.
Prosíme za své sousedy a spoluobčany, prosíme za naši zemi, dávej moudrost a pokoru těm, kdo jednají o nové vládě…. K tobě voláme – prosíme tě, vyslyš nás
Prosíme za postižené vichřicí na Filipínách. Potěšuj a posiluj raněné na těle i na duši, probouzej solidaritu všech, kdo můžeme pomoci. … Slovy modlitby Páně společně voláme . . .
