Text: 2Kr 4,1-7 Kazatel: František Plecháček
Jedna z žen prorockých žáků úpěnlivě volala k Elíšovi: „Tvůj služebník, můj muž, je mrtev. Ty víš, že se tvůj služebník bál Hospodina. A teď přišel věřitel, aby si vzal obě mé děti za otroky.“ Elíša jí řekl: „Co mohu pro tebe udělat? Pověz mi, co máš doma.“ Odpověděla: „Tvá služebnice nemá v domě nic než baňku oleje.“ Řekl jí: „Jdi, vypůjč si venku nádoby ode všech svých sousedů, prázdné nádoby, ale nespokojuj se s málem. Pak jdi domů , zavři za sebou a za svými syny dveře a nalévej do všech těch nádob; plné dávej stranou.“ Odešla od něho a zavřela za sebou a za svými syny dveře. Ti jí podávali nádoby a ona nalévala. Když nádoby naplnila, řekla svému synu: „Podej mi další nádobu.“ On jí odvětil: „Už tu žádná nádoba není.“ Tu přestal olej téci . Šla to sdělit muži Božímu. Ten jí řekl: „Jdi prodat olej a vyrovnej svůj dluh. Potom budeš se svými syny žít z toho, co zbude.“
Milé sestry, milí bratři, dluhy byly a také dnes zůstávají vážným problémem, zvlášť pro chudší, sociálně slabší část populace. Dokonce bylo na pomoc těžce zadluženým lidem zavedeno něco, co jsme dřív neznali, možnost tzv. osobního bankrotu. A počet těchto osobních bankrotů prý povážlivě narůstá.
Pro vdovu, která přišla za Elíšou, představoval nesplacený dluh hrozbu, že se její děti dostanou do otroctví. Pro nás těžko představitelná situace. Ale tehdy to byl jeden z legálních způsobů, jak mohl věřitel získat zpátky své peníze. Dlužníkovy závazky přecházely na jeho nejbližší rodinu. Neřeší se tu, jak dluh vznikl. Ale na to, aby se tehdy mnozí museli zadlužit, stačil rok neúrody.
Zemřelý dlužník patřil k prorockým žákům, byl tedy v Hospodinových službách. Po jeho smrti se však zřejmě nenašel nikdo, kdo by mohl rodině pomoci. V ženě krize asi vyvolala tíživé otázky a pochybnosti: „Můj manžel byl v Hospodinových službách. A teď se nám má stát tohle? Moje děti do otroctví?!“ Hned v úvodu je tu tak nastolena velice vážná otázka: „Dokáže se Hospodin postarat o své věrné, nebo ne?“
Vdova v té kritické situaci naštěstí nesložila ruce v klín, nezůstala sedět doma a čekat, až si pro její syny přijdou. Vydala se s úpěnlivou prosbou za Elíšou, mužem Božím. Teď si dobře všimněme prorokovy reakce. Za prvé: Elíša dluh nijak nezpochybnil. I když se po etické stránce jednalo o spornou a citlivou situaci – vdova se dvěma dětmi a k tomu dluhy na krku. Elíša nezačal protestovat, nenazval toho věřitele krvežíznivým vydřiduchem, nelidskou hyenou nebo nacistou. Dluh je uznán v plné výši. Dluh je dluh a je třeba ho zaplatit. Věřitel tady nebude znárodněn nebo přinucen dluh prostě odepsat. Elíša s ním nepovede nekonečné soudní řízení, během kterého by ho přešla na peníze chuť.
Za druhé: I když se tu připravuje zázrak, nepůjde o žádné kouzlení ve stylu „stolečku, prostři se.“ Elíša se ženy ptá: „Pověz mi, co máš doma! Čím bys ty mohla přispět k řešení situace? Co můžeš použít?“ Řekl bych, že prorok tady jedná docela moderně: nejdříve zmapuje, co je v danou chvíli k dispozici, co lze případně použít. Do záchranné operace pak zapojí celou rodinu. Žena a její synové nezůstanou jen sedět někde v koutě a přihlížet, jak to za ně někdo jiný všechno zařídí.
Baňka oleje. Zdá se to dost málo. Ale ono to bude stačit. „Jdi, vypůjč si nádoby od všech svých sousedů, ale nespokojuj se s málem. Bůh, který se o vás postará, není žádný troškař. On překoná vaše očekávání!“
Milé sestry, milí bratři, napadá mě přitom, že možná jednou z chyb, které děláme, je, že toho od Pána Boha čekáme příliš málo. Není jednou z příčin našich obav o budoucnost sboru a církve skutečnost, že toho příliš mnoho vyžadujeme a čekáme od sebe, a příliš málo se dovedeme spolehnout na štědrost a věrnou péči Boží? Elíša tady nepovzbuzuje pouze jednu strachem se chvějící vdovu; jeho slovo má proniknout jako zdroj naděje také k nám: „Jestliže opravdu věříte, že se nad vámi Hospodin smiluje, pak se také spolehněte, že váš Bůh není skoupý. On je přece nesmírně štědrý ve svém slitování, tak nepočítejte s málem!“
Div se odehraje za zavřenými dveřmi. Zůstane to mezi vdovou a jejími syny a Pánem Bohem. Můžeme si tady vzpomenout na uzdravené, které Ježíš posílá domů s příkazem, aby nikomu nic neříkali. Bůh si své vyznavače nechce získávat bombastickými zázraky. Divy jeho lásky a milosti se otvírají víře, jsou viditelné pro ty, kteří rozpoznají a pochopí, že tady jedná Hospodin, otec sirotků a ochránce vdov, zastánce slabých a utiskovaných. Což neznamená, že by se o mocných Božích činech neměli dozvědět také ostatní lidé. Ale i oni jsou odkázáni na slovo. Na slova Bible, a také na svědectví těch, kteří uvěřili dobré zprávě, tedy i na naše svědectví.
Olej prýští bez omezení. Olej, který je zde symbolem Božího požehnání. Jediný limitující faktor je na straně lidí a spočívá v omezeném počtu nádob. Více dobra už žena a její děti momentálně prostě nepoberou. Až ve chvíli, kdy už nemohou přijímat, se příval zastaví. Něco úplně jiného než třeba v české pohádce Hrnečku vař, kde je všechno zaplaveno kaší a sedláci si večer cestu domů z pole musejí prokousat. Pán Bůh nás nechce zavalovat. A to ani dobrodiním.
Vdova a její děti dostaly právě tolik, kolik potřebovaly; dost na to, aby mohly splatit dluh a dál klidně žít. Žádný luxus, ale vše, co je nezbytně třeba k životu. I my tohle smíme od svého Boha očekávat. A jak jsme četli z listu Korintským, můžeme čekat tolik, že zbude i pro druhé lidi, pro „každé dobré dílo.“ V důvěře, že náš Bůh je opravdu dobrý a štědrý, a v radosti, že z milosti dostávám, co potřebuji, můžu se i já učit velkorysosti a štědrosti.
Na závěr ještě zamyšlení: Jak vlastně Pán Bůh vdově v nouzi pomohl? Tak, že vzal její dluh na sebe. Nejenom ochránce vdov a sirotků, ale také Bůh, který oddlužuje, zbavuje těžkých břemen minulosti a pomáhá znovu začít s nadějí.
Pane, děkujeme za ujištění, že u tebe vždycky můžeme hledat a nacházet zastání. Povzbuzuj naši důvěru, abychom těžké situace dovedli nejenom přijímat, ale také je svěřovat tobě, abychom se neostýchali říci si o pomoc a byli připraveni pomoci. Amen.
