Text: L 6,12-19 Kazatel: František Plecháček
V těch dnech vyšel na horu k modlitbě; a celou noc se tam modlil k Bohu. Když nastal den, zavolal k sobě své učedníky a vyvolil z nich dvanáct, které také nazval apoštoly: Šimona, kterému dal jméno Petr, jeho bratra Ondřeje, Jakuba, Jana, Filipa, Bartoloměje, Matouše, Tomáše, Jakuba Alfeova, Šimona zvaného Zélóta, Judu Jakubova a Jidáše Iškariotského, který se pak stal zrádcem. Sešel s nimi dolů a na rovině zůstal stát; a s ním veliký zástup jeho učedníků a veliké množství lidu z celého Judska i z Jeruzaléma, z pobřeží týrského a sidónského; ti všichni přišli, aby ho slyšeli a byli uzdraveni ze svých nemocí. Uzdravovali se i ti, kteří byli sužováni nečistými duchy. A každý ze zástupu se ho snažil dotknout, poněvadž z něho vycházela moc a uzdravovala všechny.
Milé sestry, milí bratři, hora je v Bibli místem zjevení Boží vůle. Když Ježíš vystupuje na horu, není to proto, že by si chtěl jen užít trochu náročnější turistiky. Odchází do ústraní, protože potřebuje být chvíli sám se svým nebeským Otcem. Hledá prostor a klid k modlitbě, protože je před ním velmi důležité rozhodnutí. Jaké? Volba Dvanácti. Ze zástupu učedníků vybere dvanáct mužů, kteří se stanou jeho apoštoly. Budou svědky jeho slov a činů, jeho života i smrti. Stanou se jeho zplnomocněnými vyslanci. Ponesou dál zvěst o Božím království a pravdivost evangelia dosvědčí mocnými činy v Ježíšově jménu.
Minulou neděli jsme v evangeliu četli, že Ježíš znal myšlení lidí, byl obdarován moudrostí, svým protivníkům, dalo by se říci, viděl až do žaludku. Mohli bychom předpokládat, že s takovým přehledem a prozíravostí pro něho nemohl být problém vybrat dvanáct schopných chlapíků. Vidíte, a on kvůli tomu strávil celou noc v ústraní a usilovných modlitbách. Dalo by se přeložit, že na té hoře „přenocoval v modlitbách k Bohu“! Neřekl si, že takový úkol zvládne sám, když je přece Božím vyvoleným. Nespoléhal se na vlastní chytrost, ale svěřil se nebeskému Otci.
Myslím, že Ježíšův přístup nám může být dobrým příkladem a inspirací – v době, kdy se v našem sboru pomalu ale jistě blíží volba nového staršovstva a my přemýšlíme nad vhodnými kandidáty. A právě tak se to týká hledání nového kazatele či kazatelky. Nechme se povzbudit Ježíšovým příkladem. Žádné závažné rozhodnutí v církvi by se nemělo dít bez usilovných modliteb, společných i soukromých.
Protože my v přísném slova smyslu vlastně nevolíme, ale povoláváme do služby ty, u nichž jsme rozpoznali určitá obdarování k této službě nutná. Tím, kdo vyvoluje, zůstává Bůh. A my potřebujeme jeho pomoc, radu, vedení. K tomu, abychom mohli rozpoznat ta správná obdarování, a také proto, abychom byli schopni a ochotni určité služby přijmout. Při tom všem se neobejdeme bez modliteb, bez pomoci našeho nebeského Otce. Jistě budeme muset hodně hovořit mezi sebou, radit se, ujasňovat si své názory. Ale přitom všem nelze vynechat rozhovor s Bohem!
Ježíš strávil celou noc na modlitbách a když nastal den, vyvolil ze svých učedníků dvanáct, které nazval apoštoly. Dvanáctka má bezesporu symbolický charakter, odkazuje na dvanáct pokolení Izraele. Naznačuje: zde, v kruhu kolem Ježíše, se tvoří zárodek obnoveného Božího lidu. Ovšem již z pouhého seznamu jmen je zřejmé, že ta obnova vůbec nebude jednoduchá. A kdyby zůstala jen v kompetenci lidí, dopadla by velmi neslavně. Musí si ji vzít na starosti Pán Bůh. Když dočteme seznam až do konce, může nás napadnout: Celá noc na modlitbách – a tohle je výsledek?! Jak se tam dostal ten Jidáš, když Ježíš všechno tak důkladně promodlil?
Jenže Jidáš v kruhu Dvanácti není důsledkem ledabylého výběru kandidátů. Jidáš prostě dostal svou šanci. Druhá věc je, jak se svou příležitostí naložil. Nebyl mezi učedníky nasazen jen proto, aby zradil! Je psáno, že „se stal zrádcem.“ Nenarodil se jím, nebyl jím odmalička. Zrada nebyla jeho „osudem“, nebyl k ní předurčen! Svobodně zvolil svoji cestu – a zvolil špatně. Ale to nic nemění na tom, že si i jeho Ježíš vybral za apoštola! Bůh nikoho nepředurčuje ke zlu. I ten, kdo se pustil špatným směrem, může svou cestu změnit, i když to nebývá snadné.
Pro mě je Jidáš mezi Dvanácti důkazem, že Hospodin je ochoten, co se nás týče, riskovat a „jít do toho.“ Když vyvoluje a přijímá, je přitom schopen unést i riziko, že ho zradíme, zapřeme, opustíme. Pokud bychom se chtěli zabývat lidskými předpoklady kandidátů do Dvanáctky, případně jejich nedostatky, neměli bychom se ostatně soustředit jen na Jidáše. V seznamu třetí od konce, Šimon zvaný Zélóta, byl už podle svého přízviska příslušníkem židovské skupiny, která vedla ozbrojený boj proti okupační římské moci. Takže současným slovníkem bychom ho mohli označit v lepším případě za partyzána, v horším za teroristu. A je docela dobře možné, že k téhle partě patřili také Petr, Jidáš a snad i někteří další.
Ježíš si je vyvolil, aby se právě na nich naplnila prorocká slova: „Zbloudilí duchem poznají rozumnost, mému naučení se budou učit reptalové.“ Tak si Pán Bůh až dodnes povolává ty, kteří k tomu nemají žádné zvláštní předpoklady – aby i na nás prokazoval moc své milosti.
Ježíš si vyvolí svých Dvanáct a hned je bere s sebou dolů, dalo by se říci „do praxe“ – tam, kde už čekají celé zástupy lidí, různě potřebných. Všichni přišli, aby slyšeli Ježíše a byli uzdraveni ze svých nemocí. Uzdravení přitom nelze oddělit od slyšení – vysvobozující moc má Ježíšova zvěst o Božím království, slovo přijetí, odpuštění, slovo otvírající před námi nadějnou budoucnost.
Dokonce byli uzdraveni i lidé sužovaní nečistými duchy. Jsou tady uvedeni zvlášť, aby bylo zřejmé: i tohle dokáže Ježíšovo slovo zvládnou, i s tímhle si poradí – s démony pýchy, sobectví, nesnášenlivosti a nenávisti, s problémy, které i náš dnešní svět tak velice tíží. Už jsme pověděli, že i v kruhu Dvanácti byli takoví, kteří nejdřív vsadili na cestu boje, násilí a teroru. Až setkání s Ježíšem a jeho slovem změnilo zásadně jejich směr. Dopřálo jim pochopit, že věci Boží království se prosazují jinými prostředky – láskou, odpuštěním, službou.
V Ježíšově slovu je naděje pro ty, kteří i v naší současnosti sázejí na násilí a teror, jejichž srdce i mysl zatemňuje nenávist. Ale právě tak nabízí pomoc nám, abychom dovedli překonat své obavy a nedali se ovládnout panikou z migrantů, kteří přicházejí k nám do Evropy, děsem z neznámého. Právě evangelium nás může osvobodit od strachu, umožní nám rozpoznat, co je právě teď důležité udělat. Ti přicházející se potřebují – úplně stejně jako my – setkat s Boží milostí. Potřebují zakusit moc milosrdenství a smíření, moc Božího království, které není marným snem ani pohádkou, ale živou, již dnes působící realitou.
Všimněme si obrazu církve, který náš dnešní oddíl nabízí. Ježíš, kolem něho dvanáct apoštolů, jejichž svědectví je a bude nezbytné pro další růst církve. Pak zástup učedníků, kteří poslouchají Ježíše a následují ho – církev, která Ježíše vyznává a zve k němu další lidi. A pak jsou tu ovšem ještě ty zástupy lidí, kteří také přicházejí za Ježíšem. Mají zájem, přicházejí z nejrůznějších důvodů se svými starostmi a problémy, mnohé ještě nevědí, mnohému nerozumějí. Ale přicházejí. Církev bez ostře vymezených hranic, církev doširoka otevřená – ovšem s Ježíšem ve svém středu! A Ježíš je tu pro všechny, aby uzdravoval, jeho milost se nabízí všem.
Milostivý Bože, děkujeme, že sestupuješ k nám a mezi nás. Chceš nás mít kolem sebe, vstupuješ s námi do společenství. Kéž nad touhle radostnou skutečností nikdy nepřestáváme žasnout a děkovat za ni, kéž je nám trvalým zdrojem naděje a povzbuzení. Amen.
