Text: 2 Kor 5,19 – 21 | Kazatel: Daniel Ženatý
Když slyšíme, že byl zavražděn nevinný člověk, vzbouří se všechny naše city. Je to strašné. Když nadto slyšíme, že zabitý byl člověk čistý a přímý, pohne to s námi ještě více. A stupňuje se to, když se dozvíme, že byl jedinečný. Nenahraditelný. Jaký nebyl nikdy předtím a nebude nikdy po něm.
A pak pochopíme, že ten dobrý člověk zemřel za nás. Že ta smrt byla určena pro nás. Za to jak jsme žili. Za to jako jsme křivili a ničili to dobré mezi Bohem a námi. Měl jsem zemřít já a za mne zemřel on. A ochromí nás, když zjistíme, že se mohl té smrti vyhnout! Stačilo jedno gesto. Jedno slovo.
Čím víc toho slyšíme o tom, že za nás zemřel muž spravedlivý a čistý, tím víc a víc to v nás chce vzplanout. Jen a jen chytit jako suché dřevo. Úžas. Vděčnost. Láska. Touha poděkovat víc, než jsem vůbec schopen.
Pokud toto cítíme, pak jsme vykročili dobrým směrem. Je to dobře. Tento osobní pocit úplné vděčnosti je důležitý. Ale není to všechno. Tím to všechno nemůže skončit. Bylo by málo, kdybychom zůstali schouleni ve zbožném úžasu. Bylo by málo, kdybychom si odnesli jen rozjitřenou duši.
To hlavní spočívá na Bohu. On se rozpomíná na oběť svého syna. On na ní buduje své dílo. On na ní zakládá své úplné, generální odpuštění. Na Kristově oběti je založen nový život. Nové stvoření. Trochu jako po potopě nová obnova toho co Bůh stvořil a čemu dal život.
Pro tuto oběť se nad námi Bůh slitovává a sesílá svého svatého Ducha. Pro tuto oběť je možné, že se v církvi něco děje, že jsme tady, že se potěšujeme, napřimujeme, že se nám otevírají oči pro Boží dary, že vidíme svobodu kterou nám Kristus otevírá. Pro tuto oběť je možné vyznávat svá provinění a přijímat drahé a vzácné odpuštění.
Toto vše, všechny další a další důsledky Kristovy oběti vyjádří apoštol Pavel slovy – v Kristu Bůh usmířil svět se sebou! Bůh usmířil svět se sebou. Smíme to vzít vážně. Jsme smířeni s Bohem. Smíme odložit zbraně. Smíme se nadechnout, uklidnit. Nejsme s Bohem v nějaké válce. Nejde o to, kdo je víc. Kdo z koho. Můžeme se narovnat, můžeme vyjít na ten Boží svět a žít! Protože Bůh vyhlásil mír, pokoj, smíření! A proto nejsme ani ve stavu válečného napětí nebo mobilizace se svými bližními. Nejsme zde proto, abychom s nimi bojovali, abychom se připravovali na to, jak je dostat, přemoci, být lepší než oni. Svět je smířen s Bohem díky Kristu, přestaňme s druhými bojovat, uvěřme že i oni jsou smířeni s Bohem skrze Krista a proto s nimi můžeme žít, ať jsou uhněteni podle našich představ nebo nejsou.
A Pavel pokračuje – Bůh nepočítá lidem jejich provinění. My to chceme hned korigovat. Abychom si snad nemysleli, že to není tak snadné. Ale není co korigovat, To je jako bychom nechali Krista zemřít jen trochu, Aby ho to moc nebolelo. Ale on zemřel skutečně. A stejně tak skutečně jako on zemřel, stejně tak Bůh nepočítá lidem naše provinění. Jsou mu určitě odporná. Hnusí se mu pýcha lhostejnost, násilí, ponižování. Proto nás z nich vysvobozuje. Od nich očišťuje. Narovnává nás, když nás hněv zkřivil, zalévá svým pokojem, když nás nenávist vysušuje.
A Bůh nám uložil toto smíření zvěstovat. Protože je důležité! Protože to bez něj nejde! Protože ono je základem nového Božího stvoření, tak se o něm musí vědět! Když jsme v něj uvěřili my, copak by v něj neuvěřili i další a další? Copak jsme lepší nebo nějak výjimeční, než ti, kdo o svátcích do kostela nepůjdou? Nejsme, jen jim možná nikdo pořádně neřekl, že Bůh usmířil svět se sebou. Netuší, že Bůh nepočítá lidem naše provinění. Proto je důležité nám toto smíření zvěstovat. Smíření. Ne požadavky, nároky, rozdíly mezi církvemi, zásluhy. Smíření v Kristu, které zasahuje každou oblast našeho života, každou buňku na zemi.
A pak se ten úžas nad tím, jak Bůh jedná promění do dalšího vyznání – vždyť Bůh toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti.
Kolik příběhů v evangeliích je o tom, jakou měl Ježíš moc. Jak uzdravoval, kázal, učil, jak lidé poznávali že přináší něco co dosud nepoznali. Jak napravovali své životy. Jak přinášeli své nemocné, jak za ním chodili, tlačili se. Jak v něm chtěli docela lidsky vidět divotvorce, léčitele, kouzelníka, a on je varoval, aby to nikde neříkali, aby jejich víra neskončila na tom ,že je fakt dobrý léčitel, fakt moudrý muž. Aby si ta víra nezavřela dveře a byla schopna ještě přijmout, že jej, muže který nepoznal hřích, Bůh kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti.
Je dobře, když nás ochromí vděčnost za to, že za nás Kristus umřel.
To hlavní spočívá na Bohu.
Skrze Krista usmířil svět se sebou.
Jsme tu proto, abychom spolu žili, ne abychom spolu bojovali mezi sebou.
Je to možné. Protože v Kristu je naše spravedlnost. Ne v nás samých.
Amen
