Bohoslužby, První postní neděle
Kázání: Lk 4, 1-13
Pardubice 10. 3. 2019
Pokušení na poušti
Milí přátelé v Kristu,
představte si, že bychom na čele měli napsáno, na co právě myslíme. Druzí by si to mohli přečíst. A my bychom zase četli na jejich čele to, na co myslí oni. Všechno! I to nepěkné, temné, pokleslé. Pokušitelské.
Jaké by to asi bylo, kdybychom takhle mohli navzájem nahlížet do svých myšlenek?
Myslím, že dost problematické a že by se to časem pěkně zvrtlo. Je dobře, že do našich myslí a do našich srdcí vidí jen Bůh. A třeba Ti, kterým se s důvěrou svěříme.
Současně jsme ráda, že nám své nejniternější myšlenky, i ty pokušitelské, nechává nahlédnout Ježíš v dnešním evangeliu. Ježíš před námi stojí odhalen ve své lidskosti.
Vždyť my sami známe ty děsné zápasy s myšlenkami. S pokušením. Co je od Boha? Co je od zlého? Čemu věnovat pozornost a co nechat z mysli odplout?
Ježíš vede zápas s ďáblem na poušti, kam ho přivedl Duch Boží. Ten samý Duch, který na něj sestoupil při křtu. Tehdy zazněl hlas z nebe: „Ty jsi můj milovaný syn. Tebe jsem si vyvolil.“
V síle Ducha teď Ježíš na poušti hledá význam těchto slov. Smysl svého povolání a svého díla. Právě zde při zápasu s ďáblem si uvědomuje, co to znamená a neznamená být Synem Božím.
My jsme se při křtu stali syny a dcerami Božími. Pro každého z nás platí: Ty jsi moje milovaná dcera. Můj milovaný Syn. Ježíš se s námi o své synovství rozdělil. Přesto však Ježíš zůstal Bohem a my lidmi. Jsme Boží děti. Přijali jsme Ducha svatého. A vedeme různé duchovní zápasy. Někdy s úspěšným jindy neúspěšným závěrem. Ale ty zápasy mají právě na té mé cestě Božího dítěte smysl. Upřímný duchovní boj je vždycky dobrý. Může nám dovolit zrát ve víře, ujasnit si, co právě po mě Bůh chce.
Podívejme se na jednotlivá Ježíšova pokušení. Možná v nich najdeme i něco svého.
1 Ďábel vyzývá Ježíše: Jsi-li Syn Boží, řekni tomuto kamení, ať je z něho chléb. Proměňovat kameny v chleba. Neboli: mít z něčeho, co není k jídlu, něco, co k jídlu je a co může utišit hlad.
Asi jsme už mnohokrát slyšeli, že nemáme tolik lpět na materiálních věcech. Nemáme se tedy soustředit jen na plnou ledničku, vyšperkovaný dům, dobrou školu pro děti nebo nejlepší pojištění. Měli bychom naopak věnovat svou sílu duchovnímu životu a četbě z Písma.
Dovolím si to trochu posunout.
Vidím v ďáblově výzvě výzvu lačnit a konzumovat. Ať už jde o věci materiální i nemateriální povahy.
Tak třeba: lačníme po uznání a ocenění od druhých lidí. Toužíme po obdivu. Podle toho se chováme a uděláme pro kousek uznání cokoli.
Někdy lačníme jen prostě po pocitu spokojenosti, štěstí. Očekáváme, že druhý člověk – můj partner, dítě, bratři a sestry ve sboru – musí tenhle můj pocit spokojenosti naplnit. Prostě očekávám, že kdokoli druhý mě musí udělat šťastnou. A tak konzumuji jeho čas, jeho energii, jeho dobré vlastnosti.
Jak to máme – lačníme, konzumujeme? A po čem? Myslím, že stejně se za jakoukoli lačností kdesi hluboko skrývá lačnost po bezpodmínečné lásce.
Té je schopen jedině Bůh. A jedině v Ježíši. Ježíš nevyužíval druhé lidi, aby byl slavný, uznávaný a obdivovaný. On je uzdravoval, protože byli nemocní. Odpouštěl, protože selhali. Navštěvoval, protože byli osamělí. Miloval je, protože byli nemilovaní. Byl dobrý k lidem kvůli lidem samým.
Ježíš odmítá ďábla se slovy: „Je psáno: Člověk nebude živ jenom chlebem.“
Čím tedy? Bezpodmínečnou láskou Boží. Jsi milovaný syn, milovaná dcera. To znamená, že Bůh tebe, mě miluje, v jeho očích máme cenu i uznání. Nelíbí se mu náš hřích, ale přesto pro něj jsme cenní.
2) Druhé pokušení se týká moci. Ďábel Ježíšovi nabízí, že může mít nad všemi královstvími a lidmi moc. Stačí, když se ďáblovi pokloní.
Ježíš odmítá moc nad světem. Jediným, komu se chce klanět, je Bůh. Ježíš totiž není povolán k tomu, aby druhým panoval a využíval nad nimi svou moc. Je tu proto, aby druhým v lásce sloužil. Ve službě druhým lidem je totiž ta největší, opravdová moc.
Mít moc je lákavé pokušení. Představte si, že byste měli všechno a všechny pod kontrolou. Ale my taky můžeme chtít moc v boji proti zlu. Trocha moci by v takovém boji přece byla dobrá. Jenže když začneme bojovat se zlem, upřeme k němu celou svou pozornost. Začneme používat jeho zbraně a právě tím zlo podporujeme. Stáváme se jeho otroky, nevědomky se mu klaníme.
Církevní otcové říkali: „Nebojuj s ďáblem přímo. Místo toho, abys věnoval svou pozornost zlu, se kterým bys chtěl bojovat, obrať svou pozornost k Pánu Bohu. Nebojuj se zlem, ale služ Pánu. Nesyť svou pozorností Zlého, ale ochraňuj život. Jedině tak se může šířit Boží království a Boží pokoj v tomto světě.“
I když se to zdá bláznivé, tak nejlepší boj proti zlu je služba lásky. Ta se děje tam, kde chráníme křehký život, oslavujeme život a radujeme se ze života.
3) Poslední pokušení: Ďábel přesvědčuje Ježíše, aby veřejně prokázal své Boží Synovství skokem z římsy chrámu. Vždyť Tě zachrání andělé a nic se Ti nestane. A ještě tím dokážeš svou absolutní víru v Boha.
Co je to opravdová víra, důvěra v Boha? Ďábel zve k riskování a k pokoušení Boha samotného. Riskování je pro nás někdy přitažlivé, a dokonce nám může připadat jako svaté. Pak už stačí jen soupeřit s druhými lidmi, kdo z nás důvěřuje Bohu víc. Kdo má větší víru a jde do většího risku. „Však Pán se postará“. Jako by Pán neměl nic jiného na práci, než nás zachraňovat z každého neuváženého životního kroku nebo přímo skoku do neznáma.
Ježíš ukazuje, že důvěra spočívá ve spolehnutí se na Boží milost a lásku. Máme být ve víře střízliví a pokorní. Máme používat vlastní hlavu a být soudní.
Ježíš třikrát odolá ďáblovým lžím. Ďábel odchází. Prohrál. On se ještě objeví o Velikonocích. Ale i tam bude přemožen. Jednou a provždy.
Před kázáním jsme zpívali píseň Pán Kristus, Syn Boží věčný (EZ 314). Je to stará bratrská píseň z 16. století. V 70. letech 20. století ji zhudebnil Petr Eben. Píseň se nezpívala snadno, nezní libozvučná díky tzv. zvýšené kvartě, které se ve středověku říkalo „ďábelská“. To má svůj důvod! Nelibozvučnost navozuje atmosféru boje, vzrušujícího utkání Krista s ďáblem, o kterém je i text písně. Poslední akord písně je v D dur, zní naopak harmonicky a triumfálně. Vytušíme, že v boji zvítězil Kristus nad ďáblem. Do ďáblova panství se v Kristu vlamuje panství Boží, Boží království.
To už nejde vrátit, to je jednou pro vždy.
Smíme být Ježíšovým vítězstvím posilněni do našich zápasů s myšlenkami a pokušeními. Nebo do zoufalství, že zlo má snad převahu.
Jsme milované děti Boží. Proto nemusíme žít konzumně. Nemusíme využívat svou moc nad druhými. A nemusíme praktikovat povrchní a bezhlavou víru v Pána Boha. Jako děti Boží se nechme Bohem milovat a služme v lásce druhým lidem a životu. Patříme Božímu království. Jeho chuť smíme okusit i u společného stolu s Kristem.
Modleme se slovy poslední sloky zmíněné písně:
Ó činiž z nás své království, vymítej každé ďábelství! Dej ať nad zlým vítězíme, dokud na světě bydlíme. Amen
