Text: Gn 28,10-19 Kazatel: Daniel Ženatý
Jákob vyšel z Beer-šeby a šel do Cháranu. Dorazil na jedno místo a přenocoval tam, neboť slunce již zapadlo. Vzal jeden z kamenů, které na tom místě byly, postavil jej v hlavách a na tom místě ulehl. Měl sen: Hle, na zemi stojí žebřík, jehož vrchol dosahuje k nebesům, a po něm vystupují a sestupují poslové Boží. Nad ním stojí Hospodin a praví: „Já jsem Hospodin, Bůh tvého otce Abrahama a Bůh Izákův. Zemi, na níž ležíš, dám tobě a tvému potomstvu. Tvého potomstva bude jako prachu země. Rozmůžeš se na západ i na východ, na sever i na jih. V tobě a ve tvém potomku dojdou požehnání všechny čeledi země. Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš, a zase tě přivedu do této země. Nikdy tě neopustím, ale učiním, co jsem ti slíbil.“ Tu procitl Jákob ze spánku a zvolal: „Jistě je na tomto místě Hospodin, a já jsem to nevěděl!“ Bál se a řekl: „Jakou bázeň vzbuzuje toto místo! Není to nic jiného než dům Boží, je to brána nebeská.“ Za časného jitra vzal Jákob kámen, který měl v hlavách, a postavil jej jako posvátný sloup; svrchu jej polil olejem. Tomu místu dal jméno Bét-el (to je Dům Boží). Původně se to město jmenovalo Lúz. Gn 28,10-19
Jákob je na útěku. Chce si zachránit život. Oklamal otce i bratra. Prchá po stejné cestě, po níž kdysi přicházel děda Abraham do zaslíbené země. Jenže jde opačným směrem. Proti proudu. Proti proudu toho, co bylo, co bylo dobré.
Mnoho lidí prchá a je na útěku. Někteří proto, že jim někdo usiluje o život. Ježíšovi rodiče prchali z Judska před Herodem. Lidé dnes utíkají ze Sýrie, mnoho bych jich rádo uteklo ze Severní Koreje.
A další lidé, podobně jako Jákob, utíkají proto, že si zkomplikovali život. Utíkají, aby vybředli z toho, co si navařili. A tím útěkem často ničí něco velmi vzácného. Trhají vztahy k druhým lidem, vazby na prostředí, potlačují vzpomínky. Brodí se proti tomu, co je a bylo dobré.
Jákob dorazil na jedno místo a přenocoval tam, neboť slunce již zapadlo. Jedno se na světě nezmění. Člověk uléhá ke spánku, když slunce zapadne. Bez spánku to nejde. To nejvíc poznáváme ráno, když nám spánek ještě chybí. I dnes by se v chladivém ránu při dešti ještě chvíli dobře spalo, a zítra až půjdou školáci do škol, to bude těžké vstávání.
Pod hlavu si dal Jákob kámen. Někdy se nám nedaří usnout v nadýchaných peřinách, jindy jsme usnuli na vyzutých botách a zmuchlané vlhké bundě pod hlavou. To je člověk na útěku. Nic nečeká. Nemá na nic nárok, je vděčný za odpočinek a pokoj. Co bude dál, se uvidí ráno.
Jákobovi se zdá sen. Na zemi stojí žebřík, jeho vrchol je až v nebi. Andělé, Boží poslové, vystupovali nahoru a sestupovali dolů.
Zajímavé, čteme, že nejprve vystupují, pak sestupují.
Trošku to neladí s naší představou. Andělé by sem nejprve měli sestoupit, něco tu udělat a pak jít – zpátky – nahoru. Ale ve snu je možné vše a naše představy se mohou mýlit. Třeba je tu na zemi mnoho andělů, už jsou unavení a potřebují vystřídat. Něco jako střídání stráží, ti unavení si jdou domů odpočinout a čerství a odpočinutí jdou do směny, do šichty, do roboty.
Nebo je to ještě jinak. Možná vždycky andělé něco vynesou, co tady na zemi překáží, a něco zase snesou dolů. Co tady na zemi chybí.
Co by mohli vynášet, že tady překáží? Pýchu? Zlo? Zbytky toho, co jsme začali a nedodělali, co jsme chtěli udělat dobře, ale pak se to nějak zkazilo a my nevíme co s tím dál? Takové odpadky naší duše?
A co by mohli snášet dolů? Asi něco dobrého, co tady chybí! Úctu k druhému člověku, i když jej jiný než já? Úsměv pro lidi co mají rty zkřivené zlobou? Lásku?
Anebo ten sen chce Jákobovi docela prostě říct, to že jsi na útěku a že jsi spáchal mnoho zlého a hloupého ještě neznamená, že se Bůh odmlčel a přestal mít kontakt s tímto světem. Podívej se, je to stále v akci! To je pohybu mezi nebem a zemí. Tento svět, možná zmatený, někdy krásný a někdy děsný, není opuštěn! Bůh je s ním ve spojení, a to spojení je plné pohybu oběma směry! Pořád se něco mezi nebem a zemí, mezi lidmi a Bohem děje!
A Jákob nejen vidí, ale také slyší. Nad ním stojí Hospodin, a říká kdo je – „Já jsem Hospodin Bůh tvého otce Abrahama a Bůh Izákův s tebou. Dává Jákobovi zaslíbení, že mu dá zemi i mnoho potomků. A řekne – hle já jsem s tebou, budu tě střežit, nikdy tě neopustím, ale učiním, co jsem ti slíbil.
To je věc. Jákob, na útěku, s kamenem pod hlavou slyší hlas, který mu říká: já jsem s tebou, a dávám ti své slovo, že já Bůh Stvořitel tě budu střežit a nikdy neopustím.
To slovo dělá z uprchlíka jiného člověka. Svět přestane být místem, kde je nutné se jen skrývat. Stane se místem, kde je možné žít navzdory tomu, co se stalo, navzdory minulosti.
Ne že by mávnutím proutku bylo hned všechno v pořádku. Bude trvat mnoho let, než Jákob napraví co zlého udělal, a setká se s Ezauem a smíří se sním. Ale ten zlom, nový začátek už je tady. Tvoří ho Bůh, jeho slovo a jeho zaslíbení.
Jákob se ráno probudí a řekne – Bůh byl jistě na tomto místě a já jsem to nevěděl. Častokrát až zpětně poznáváme, že to co jsme prožili, nějak souviselo s Bohem. Že byl s námi. Až po nějakém čase se nám rozsvítí v hlavě. Aha! Vždyť ono se opravdu něco změnilo. Už žiji klidněji, mám méně starostí, lépe spím, břicho už mě nebolí, když mám jít ráno do školy. Až když se ohlížíme a říkáme si, co se to stalo, že to je jinak, – pak možná jsme slyšeli skrze někoho Boží hlas – já jsem s tebou. Bude to dobré!
**
Může se stát, že něco zkazíme a pak utíkáme někam pryč, opouštíme to co je dobré a cítíme se jako bezvýznamné nuly.
Naštěstí naše špatné jednání nezastaví Pána Boha, aby byl stále ve spojení s tímto světem, napravoval to, co kazíme a vnášel do tohoto světa své dobré věci.
Jak to Pán Bůh napravuje? Třeba tak, že nám říká, já jsem s tebou. Neposmívá se nám. Dává nám svou přízeň, usmívá se na nás a povzbuzuje, abychom se nebáli napravit to, co jsme pokazili. Ta náprava nás něco bude stát, může bolet, může být náročná! Pán Bůh nemávne rukou, jako že to je jedno jak žijeme! Chce, abychom žili dobře, tak moc to chce, že k nám poslal svého syna, aby nám jeho blízkost pomohla. Postavit se na nohy, přestat se schovávat, otevřít se, věřit a přijímat to, co je od Boha. A toho je opravdu hodně.
A Bůh je s námi, i když to nevíme nebo nechceme vědět. Žel často až něco ztratíme nebo rozbijeme, se chytneme za hlavu a zpětně vidíme, jak to bylo vzácné, a že to nebylo samo sebou, že v to musel mít sám Bůh svou ruku, nebo paži nebo prsty.
Bože, často zíráme tak upřeně sami na sebe, že vůbec nevnímáme co se kolem nás děje. A pak ani nevidíme tebe v lidech kolem nás, ani neslyšíme tvůj tichý hlas, že jsi s námi, že můžeme jít, a hledat a ptát se a prosit, a nalézat to, co je pro život důležité. Dávej nám tu milost, abychom aspoň zpětně jako Jákob poznali, že jsi byl s námi. Prosíme za ty, kdo utíkají před druhými lidmi nebo před sebou samými. Oslovuj je, pomáhej jim, aby povstali a šli směrem k tobě, směrem k lásce a svobodě. Přicházej za námi za námi do naší nedokonalosti, rozviklanosti, do našich úzkostí. Děkujeme za to, že jsi spojil svůj věk plnosti s tímto nehotovým a hledajícím stvořením. Možná si představujeme tvou záchranu jinak, než v nazaretském tesaři. Dávej nám dar víry, abychom jej uviděli a za svého spasitele přijali. Dej abychom poznali, že nás navštěvuješ v lidech, do nichž bychom to vůbec neřekli. Prosíme za pokoj a smíření na světě. Za právo a spravedlnost. Za úctu k věrnosti a pravdě. Prosíme za lidi v Syrii, Egyptě, a v zemích, kde chybí svoboda a důstojnost k životu. Prosíme a přimlouváme se za nemocné, ponížené, zrazené. Dávej dostatek lidí ochotných a statečných, kteří jak andělé pomohou. Prosíme za žáky, studenty, učitele, za celý proces vzdělávání ať se týká vědomostí nebo zrání a dopívání. Dej jim dobrý čas, který bude k užitku, čas na který budou rádi vzpomínat. Prosíme za celý svět. Za lidi věřící či nevěřící, bílé nebo černé, prosíme všechny Pane uchop do své milostivé a laskavé péče. Amen
