Text: L 2,21 Kazatel: František Plecháček
Když uplynulo osm dní a nastal čas k jeho obřízce, dali mu jméno Ježíš, které dostal od anděla dříve, než jej matka počala.
Milé sestry, milí bratři, na Nový rok stará církev vybrala právě tento verš z druhé kapitoly Lukáše, který následuje bezprostředně po vánočním evangeliu. Jeho zvěst také patří k radostnému poselství Vánoc: v Ježíšovi, který se narodil v Betlémě a vyrostl v Nazaretu, mezi nás přichází Bůh. Ovšem zároveň se Bůh v tomto Ježíšovi stává plně, se vším všudy člověkem!
Celé podání – Lukáše, ale právě tak i Matouše – si dává velice záležet na tom, aby zdůraznilo: pozor, tohle dítě je už od svého narození, ba co víc, vlastně již od okamžiku svého početí naprosto zvláštní a jedinečné! Lehce šokovaná Maria na andělovo oznámení o narození dítěte reaguje: „Jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem?“ A slyší: „Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní; proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží.“ O početí dítěte tady nerozhodují rodiče, a dokonce mu ani sami nevyberou jméno. Všechno je od úplného začátku plně v režii Boží, jedná tady sám Hospodin. Přesně tohle chce Lukáš povědět.
Proč? Proč na tom tolik záleží? Vždyť tohle tajemné Ježíšovo početí a narození a otázka Ježíšova božství se stává podnětem tolika různých spekulací a jablkem sváru nejenom mezi křesťany a zbytkem světa, ale i mezi křesťany navzájem. Je to už pár let, kdy jsme se o Ježíšovo božství trochu přeli se skupinkou křesťanů, kteří tvrdili a trvali na tom, že ztotožňovat Ježíše jakýmkoli způsobem s Bohem je záležitost ryze pohanská. A nedohodli jsme se.
Položme si otázku: proč? Proč je právě možnost, že by živý Bůh přišel tímhle způsobem a přebýval mezi námi, pro člověka tak, jak je, nepřijatelná? Jistě to souvisí s tím neradostným stavem lidství, kterému Bible říká hřích. Jak to asi může dopadnout, jestliže Bůh vstoupí do našich životů, do naší všednosti? Co tam nalezne a jak na to asi bude reagovat? Podobně jako se báli pastýři (on se pěkně leknul taky Herodes a s ním celý Jeruzalém…).
Když dnes tedy můžeme slavit svátek jména Ježíš, je na čase si připomenout, že jméno Ježíš znamená „Hospodin vysvobozuje.“ Vysvobozuje! Ne „Hospodin soudí“ nebo „Hospodin s vámi končí!“ Bůh přichází proto, aby nám pomohl, ne aby se pitval v našich slabostech a pořádně rozmázl každý náš průšvih. Nejvyšší sestoupil mezi nás, aby nás přijal a uvedl do zdravého, smysluplného života. Proto se nemusíme bát, naopak, smíme ho pozvat dál a přijmout jeho pomoc.
Ježíš, pravý Bůh. Protože skutečně vysvobodit může jen sám Bůh. Ne že by nám lidem vždycky chyběla dobrá vůle. Byla tu už různá učení, smělé plány na proměnu světa k lepšímu. I když některé nedopadly zrovna nejlíp, mnozí se jich stále drží. Ale vůbec to neznamená, že bychom se neměli snažit měnit svět k lepšímu. Je-li možno kde třeba jen maličko přispět k rozmnožení dobra, tak směle do toho! Ale při všech plánech a snahách nesmíme zapomínat, že dobro v jeho plnosti ztělesňuje sám Ježíš. V něm je plnost života. To skutečně nové začíná v setkání s ním, ve víře v něho. Pán Bůh na to jde trochu jinak: začíná proměnu světa proměnou jednotlivých lidí, kteří uvěří v Ježíše a svěří mu svůj život.
Ježíš, pravý člověk. Proč je pak i tahle část vyznání tak důležitá? Nestačil by „pravý Bůh“? Jenže kdyby Ježíš byl jen zdánlivě člověkem, kdyby na sebe vzal naše lidství pouze naoko, nebyl by pak také jeho tvrdý boj o naši záchranu pouhým divadlem? Vzhledem k tomu, že hřích a jeho pustošivá moc je drsnou realitou, žádné divadlo, ani nebeské, by na vysvobození nestačilo.
Ježíš se narodil jako Žid. A přijal své lidství i svou národní (církevní) příslušnost se vším, co k tomu patří. Proto také ve stanovený čas přijímá obřízku – znamení smlouvy mezi Hospodinem a potomstvem Abrahamovým. Ježíš přijímá pravidla, tradice, zákony, není rebel a revolucionář. Ale zároveň si vůči Zákonu i tradicím zachovává podivuhodnou svobodu a stává se tím rebelem v očích mnoha zbožných, když zvěstuje všem bez rozdílu Boží odpuštění, možnost smíření a návratu k jedinému Dárci života, když skleslým a ztraceným zjevuje Boha jako milosrdného Otce. To je Ježíšovo poslání – zjevovat Boha takového, jaký opravdu je. Bůh, který vysvobozuje.
Pán Bůh svým vtělením daroval také našemu lidství nesmírnou hodnotu, i našim někdy bolavým, někdy ne úplně spolehlivým tělům a tělíčkům. Chtěl být s námi a pro nás tímhle způsobem, postavit se na naše místo, být nám nejblíže, jak je to jen vůbec možné. Poznal na vlastním těle všechny radosti i trampoty lidské existence. Ví, jak vypadá hlad, zima, bolest, ale také rozhovor s dobrými přáteli a chuť vyzrálého vína. Nic z toho mu není cizí. Nemusíme mít obavy, že třeba někdy nechápe, jak nám právě je.
Na své pouti novým rokem se můžeme se vším obracet na toho, pro něhož nikdy nebudeme pouhými jednotkami v systému, kolečky v soukolí, beztvarou masou, v níž na nějakém to životě nesejde. Bůh nám právě v Ježíšovi, v jeho službě ukazuje, že záleží – na každém malém i velkém, slabém i silném. Pánu Bohu záleží na každém z nás.
Pane Ježíši Kriste, jsi otevřenou Boží náručí, jedinou nadějí světa. Daruj také nám otevřenost pro tvá slova a odvahu k následování. Amen.
