Text: Ř 15,7 kazatel: Daniel Ženatý
Křesťanské církve zvolily biblickým heslem pro rok 2015 slova apoštola Pavla – Ř 15,7: Proto přijímejtejeden druhého, tak jako Kristus k slávě Boží přijal vás.
To slovo, které je vybráno, aby nás provázelo rokem 2015, se trefuje přesně do problému, před nímž stojíme. Proto přijímejte jeden druhého, tak jako Kristus k slávě Boží přijal vás. To bude a je aktuální problém roku 2015. Na rovině osobní, společenské, i církevní.
Výzva k přijímání druhých má svůj základ. Tak jako Kristus k slávě Boží přijal vás. Z toho musíme vyjít. Toho se musíme držet. Kristus nás sebou přibral do slávy Boží. To se stalo. Křtem je to stvrzeno.
To si připomínejme. Stále znovu. Tak, jako když vyjdeme z domu, v určitých intervalech kontrolujeme, zda máme mobil a klíče a peněženku, tak v určitých intervalech znovu oprašujme základ pro své rozhodování. Kristus nás přijal. A nejen nějak pokoutně. K slávě Boží. Jasně, veřejně. Tak to je. On nás očistil, obnovil, postavil do života.
A proto, že to tak je, proto smíme a máme přijímat jeden druhého. Jak začít? Smíme si to dát jako své výchozí nastavení. Jsem otevřený k přijetí druhého. Dostal jsem prostor k životu, smím žít vzpřímeně a svobodně. A co jsem dostal, to nabízím také. Takhle začínám svůj vztah tomu, koho potkám, znám nebo neznám, s nímž žiji na jedné chodbě nebo ulici. Nebo státu, nebo planetě.
To je v naší moci. Tolik námahy ze sebe smíme dostat, abychom druhé přijímali a přáli jim totéž, co jsme přijali. Stejnou svobodu, prostor. Život. Smíme tak žít.
Ale není to snadné. V osobní rovině to někdy to nepůjde. Jsou lidé, s nimiž nejsme schopni žít, nebo oni s námi. To nás trápí. Ale nemusí to zničit nebo oslabit to výchozí nastavení. Stále si připomínám – mne Kristus přijal. Proto nejsem zaseklý v nějaké nesmiřitelné pozici. Jsem připraven a otevřen vztah řešit.
A není to snadné ani v společenské rovině. Čeká nás náročný čas. Proč? Valí se na nás ti, kdo opustili své domovy a hledají místo k životu. Není snadné povědět – prosím, pojdte dál.
Své nemovitosti vlastníme na nejlepších místech této planety. Zde žijeme, jsme součástí staleté kultury, mnozí patříme mezi pár výjimek v dějinách lidstva, kdo žili a nepoznali válku. A teď se to na nás hrne, na italské, francouzské, španělské břehy, tisíce lidí, na americké také, USA řeší 20 000 ilegálních přistěhovalců týdně, to je jídla a vody a kam na záchod, a léky a pokrývky a kde se vyspat a co bude dál.
A do toho Pavlovo – Proto přijímejte jeden druhého, tak jako Kristus k slávě Boží přijal vás. Napadne nás, zda nebyl snílek. Nebyl. Poznal krutosti a násilí a hněvu více než my. A přesto to napíše, i když myslel více na sbor než na společnost.
Objevují se nové otázky, s nimiž zápasíme a budeme zápasit. Jaké? Zhruba tyto:
Přijímejte tak, jako Kristus přijal nás. Hraje tam nějakou roli národnost? Jsem Čech, jsem hrdý Čech, má to nějakou hranici? Jen tolik uprchlíků přijmeme, aby naše národnost zůstala na tomto území většinou? Vždyť, už to můžeme vidět jinde, pokud to v USA takhle půjde dál, bude v roce 2050 většinovou řečí v USA španělština. Chceme něco podobného u nás?
A to je pak nejen řeč, ale s tím i kultura, zvyky, obyčeje. Chceme, aby se ocitly v menšině? Aby reformace, Hus, Komenský se ocitli na ještě větším okraji než dosud? A co Vánoce přece jen by měly zůstat, a ženy jsou krásné a je škoda tu krásu zakrývat šátky. Přece když někdo přijde do cizího, tak by měl dodržovat místní zvyky a mravy, ne? Ale, co když nepřijme? Vyskočí takový člověk ven z množiny těch, které přijímám, jako mne přijal Kristus?
Je to podobné, jako když jsou trosečníci na voru a už prostě nemohou vytahovat z vody další? Protože by se jejich vor překotil a i ti, kdo jsou na něm, by se utopili?
Zdá se to dobré přirovnání. Ale.
Není to dobré přirovnání. Tady přece nejde o konec života. Tady bude život, ale možná jiný, než si představujeme. Tak jako se to stalo Aztékům a Syřanům, a Řekům a Římanům, tak se to holt stane i nám Evropanům, už jsme tu dost dlouho. Naše civilizace se překotí, ale život tady pokvete dál.
To jsou zhruba otázky a problémy, před nimi stojíme. I jako církev. Jaký hlas vydáme? Co řekneme? Budeme bojovat za udržení jazyka, kultury, evropské civilizace? A jak?
Nebo podlehneme pokušení a začneme dělat výjimky v tom, co chce Kristus a k čemu vyzývá Pavel? Co se dá dělat, ošetříme jen ty raněné, kdo jsou z EU. A ze Syrských dětí si sem pustíme jen ty, které jsou pokřtěny – prosím, než utečete, kromě pasu si vezměte i křestní list. Začneme s takovými výjimkami? Tak jako kdysi, no to přece ještě není žádná hrůza, když Židé nesmí do kina a na plovárny, to přece ještě není tak strašné…Pokušení výjimek přijde.
Budeme bojovat sami se sebou. S tím nač jsme si zvykli, co dosud bylo dobré a neměnné. Bude to v nás skřípat. Budeme ve sporu se svými blízkými. Budou nás masírovat sdělovací prostředky. Ostatně, žasneme, kolik předsudků a neznalosti a arogance je ve sdělovacích prostředcích vůči křesťanské církvi. Není těžké si spočítat, že informace o islámu jsou naloženy ve stejně ušpiněném a zasviněném pytli nevědomosti a předsudků.
Bude to těžký rok i pro církev. Nejen kvůli samofinancování. Hlas o Kristu a o přijímání druhých jako on přijal nás, bude mnohé rozčilovat. Bude vadit. A nás to bude svádět, abychom mlčeli, nebo hledali výjimky.
Co s tím? Nemám snadnou odpověď. Také se toho trochu bojím. Modlit se, ptát se, být ostražitý proti fanatismu, hledat pokud možno objektivní informace o těch, kdo jsou jiní. A nebát se, a stále si připomínat základ. Kristus mne přijal. To se stalo. Tak to je. Proto smím i já přijmout druhé. Nebo se o to snažit. To podstatné už mám. Život s Kristem. To mi nikdo nevezme, žádná změna.
A jednou, ať se mně to líbí nebo ne, jednou nebudu tázán, jak jsem bojoval o záchranu národní nebo evropské identity. Ani jak jsem uchoval památky předchozích generací. Ani jak jsem uchránil Evropu před uprchlíky z Asie a Evropy.
Jednou se každého z nás Kristus zeptá, jak jsem jej přijímal v hladových, žíznivých, v poutnících či uprchlících na cestách, nahých, nemocných a vězněných. To rozhodne o tom, co se mnou dál.
O mé skutečné budoucnosti, o mé skutečně dobré budoucnosti, o mé skutečné prosperitě rozhoduje to, jak vydám to, co jsem od Krista přijal.
Modleme se:
Bože, dávej nám svého Ducha hojně a mocně, abychom to vydrželi. Abychom ve jménu záchrany pomíjitelných hodnot neurazili a neodmítli tebe. Dej nám víru, že podáním ruky tomu kdo je v nouzi učiníme pro záchranu těch nejsvatějších hodnot nejvíc, co je možné vůbec učinit.
Pro tvou lásku prosíme za ty, kdo jsou nesvobodní, ponížení, manipulováni, zesměšňováni. Za nemocné. Za trpící válečnými konflikty.
Prosíme za tvou církev po celém světě. Za naše sbory v zahraničí. Za pronásledované křesťany v Asii a Africe. Daruj jim i nám všem co je třeba. Víru, naději, lásku.
Buď i s naší církví, našim sborem, našimi rodinami, bud s každým z nás, prosíme.
Amen
