Text: L 24,36-53 Kazatel: František Plecháček
Když o tom mluvili, stál tu on sám uprostřed nich. Zděsili se a byli plni strachu, poněvadž se domnívali, že vidí ducha. Řekl jim: „Proč jste tak zmateni a proč vám takové věci přicházejí na mysl? Podívejte se na mé ruce a nohy: vždyť jsem to já. Dotkněte se mne a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jako to vidíte na mně.“ To řekl a ukázal jim ruce a nohy. Když tomu pro samou radost nemohli uvěřit a jen se divili, řekl jim: „Máte tu něco k jídlu?“ Podali mu kus pečené ryby. Vzal si a pojedl před nimi. Řekl jim: „To jsem měl na mysli, když jsem byl ještě s vámi a říkal vám, že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v zákoně Mojžíšově, v Prorocích a Žalmech.“ Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu. Řekl jim: „Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých; v jeho jménu se bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů všem národům, počínajíc Jeruzalémem. Vy jste toho svědky. Hle, sesílám na vás, co slíbil můj Otec; zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti.“ Potom je vyvedl až k Betanii, zvedl ruce a požehnal jim; a když jim žehnal, vzdálil se od nich a byl nesen do nebe. Oni před ním padli na kolena; potom se s velikou radostí navrátili do Jeruzaléma, byli stále v chrámě a chválili Boha.
Milé sestry, milí bratři, milé děti, před měsícem jsme si vyprávěli o setkání dvou učedníků se vzkříšeným Ježíšem na cestě do Emaus. Dnes bychom si měli ten příběh dovyprávět. Připomenu, co se dělo: po Ježíšově smrti byli učedníci přesvědčeni, že je všem jejich nadějím konec. Doufali, že právě Ježíš je Vysvoboditelem, kterého jim poslal Bůh. Ale když se protivníkům podařilo dostat Ježíše na popraviště, mysleli si, že tím všechno skončilo. Plni zármutku se vraceli domů. Ale na cestě se k nim připojil Ježíš a rozmlouval s nimi. Učedníci ho dlouho nepoznali. Až když s nimi potom v domě usedl za stůl, lámal a rozdával jim chléb, rozpoznali učedníci, že je s nimi jejich Pán. A Ježíš v tu chvíli zmizel jejich zrakům – protože už ho učedníci nepotřebovali vidět. Už se mohli přesvědčit, že ten Ukřižovaný byl vzkříšen a je s nimi.
Také my, když se shromažďujeme tady u stolu k večeři Páně a rozdělujeme si chléb a víno, věříme, že Ježíš je tu s námi, i když ho očima nevidíme. Je tady s námi, když čteme a vykládáme příběhy z Bible, aby nám pomáhal jim porozumět. Je s námi, aby nás povzbuzoval a potěšoval a taky svým slovem někdy napomenul nebo varoval, jak to také potřebujeme. Ježíš je s námi, aby nám připomínal, že nás Bůh má rád a my se na jeho lásku a věrnost smíme spolehnout a držet se jí – podobně, jako se spoléháme na lásku a péči svých rodičů. Láska Boží nás však neopustí ani tehdy, kdy už s námi naši rodiče nebudou moci být.
Jak ten příběh pokračoval? Učedníci se zaradovali. Vždyť Ježíšovo vzkříšení znamená, že Boží dobré dílo jde dál, že Boží láska zvítězila nad nenávistí, zlem a smrtí – a ještě zvítězí. Jestliže Ten, který nám celým svým životem dosvědčuje Boží lásku, je živ, pak to znamená, že na svůj život, na své bolesti a trable už nikdy nebudeme sami. Učedníci s tou dobrou novinou a velkou radostí nechtěli zůstat sami, cítili, že se o ni musí podělit. A tak se ještě té noci vrátili z Emaus do Jeruzaléma k ostatním učedníkům. Ti jim nadšeně hlásili: „Ježíš byl opravdu vzkříšen a ukázal se Šimonovi!“ „Ale to my už přece víme,“ řekli jim jejich kamarádi. „Přidal se k nám na cestě, když jsme se vraceli domů do Emaus. Ale že je to on nám došlo až při společné večeři.“
A jak si tak vyprávěli o tom, co zažili, stál náhle Ježíš v jejich středu. Učedníci se pěkně vyděsili, mysleli si, že vidí ducha! Pořád nějak nemohli uvěřit, že je to skutečně pravda, že jejich Pán opravdu vstal z mrtvých! Ježíš, aby je přesvědčil, že se jim to jen nezdá, jim ukázal své ruce a nohy se stopami po ranách. Učedníci se ho mohli i dotknout. Pak před nimi dokonce pojedl kus pečené ryby. Sami zajisté uznáte, že duchové a přízraky ryby a chléb nejedí a sáhnou se na ně taky nedá.
Ježíš prostě udělal všechno, aby učedníci poznali a pochopili, že je to opravdu on – ten, který byl zajat a odsouzen, trápen a nakonec ukřižován. Ten, který nám přináší Boží odpuštění a dosvědčuje Boží lásku, je živ. A my se můžeme spolehnout na svědectví těch prvních učedníků, svědectví, které si předávali dál a my je máme zapsané v Bibli. Můžeme mu věřit a spolehnout se, že náš Pán je živ a je s námi.
Ale většina našich současníků – vašich spolužáků, kamarádů, našich spolupracovníků, známých – v ukřižovaného a vzkříšeného Ježíše nevěří. A vy se mě můžete zeptat: Opravdu je tak důležité spoléhat se na Ježíše, důvěřovat mu, poslouchat jeho slovo? Nestačilo by prostě jen správně se chovat, být – jak se říká – „slušným člověkem“? Nekrást, pokud možno nelhat, tu a tam někomu s něčím pomoci, přispět na dobrou věc – copak to nestačí?
Víte, jde o to – a já tomu celým srdcem věřím – že člověk, každý člověk potřebuje nejenom trochu té slušnosti, vstřícnosti, kamarádství. Já věřím, že každý člověk potřebuje Boží lásku, odpuštění, pokoj a naději. Každý člověk potřebuje Boha – i kdyby se sebevíc snažil ho ze svého života vytěsnit, škrtnout, vymazat. Lidé si mohou poměrně dlouho úspěšně namlouvat, že nikoho a nic nepotřebují. Ale dříve nebo později mnohým začne docházet, že si sami nevystačí, že jim něco nebo někdo až zoufale schází. Co s tímhle poznáním udělají, je druhá věc.
Proto je velikou výhodou už od dětství vědět, že je tu nějaký Bůh, dokonce Bůh, který se slitovává a odpouští, který je tu v Ježíši Kristu s námi a pro nás, pro naše dobro, pro dobro všech lidí. Je velikou výhodou a výsadou a darem důvěřovat, že tenhle Bůh je v Ježíši Kristu mým nebeským Otcem, Otcem, který mě má rád a nikdy mě neopustí. Tahle dobrá zpráva se má dostat ke všem lidem. To Ježíš tenkrát svým učedníkům připomněl, dříve než se s nimi rozloučil. A klade to na srdce také nám.
Potom byl Ježíš vzat do nebe. Do nebe – to nutně neznamená jen nahoru, někam nad obláčky. Do nebe, to především znamená – k Bohu. Ježíš je u Boha, je s Bohem, aby za nás mohl prosit, aby nad námi mohl bdít. O tom bychom si měli povědět víc ve čtvrtek, kdy tu budeme slavit svátek Nanebevstoupení.
Při své loučení ještě učedníkům požehnal. Vidíte, že Ježíš na obrázku má rozpjaté ruce. To je staré modlitební gesto. Takhle se modlili Židé. A jak jste si zajisté povšimli, i my faráři v samém závěru bohoslužeb tohle gesto používáme. (Není to tedy nějaké „předávání duchovní energie“.) Co všechno to znamená? Ježíš za učedníky – a učednice – i za nás všechny prosí. Zároveň nás ujišťuje, že Bůh na nás myslí v dobrém a chce nás obdarovat na cestě víry vším potřebným. Je to příslib dobrých věcí. Ježíšovy rozpjaté ruce – to je pro všechny lidi otevřená Boží náruč.
Ježíše Kriste, náš Pane, děkujeme ti, že přicházíš také mezi nás – ve slovech naděje, radosti a pokoje. Děkujeme, že jsi tu pro nás, a prosíme, uč nás být tu také pro druhé lidi, myslet i na jejich dobro. Amen.
