Text: Jan 21,1-14 | Kazatel: Daniel Ženatý
Potom se Ježíš opět zjevil učedníkům u jezera Tiberiadského. 2 Stalo se to takto: Byli spolu Šimon Petr, Tomáš, jinak Didymos, Natanael z Kány Galilejské, synové Zebedeovi a ještě dva z jeho učedníků. 3 Šimon Petr jim řekl: „Jdu lovit ryby.“ Odpověděli mu: „I my půjdeme s tebou.“ Šli a vstoupili na loď. Té noci však nic neulovili. 4 Když začalo svítat, stál Ježíš na břehu, ale učedníci nevěděli, že je to on. 5 Ježíš jim řekl: „Děti, nemáte něco k jídlu?“ Odpověděli: „Nemáme.“ 6 Řekl jim: „Hoďte síť na pravou stranu lodi, tam ryby najdete.“ Hodili síť a nemohli ji ani utáhnout pro množství ryb.7 Onen učedník, kterého Ježíš miloval, řekl Petrovi: „To je Pán!“ Jakmile Šimon Petr uslyšel, že je to Pán, přehodil si plášť – byl totiž svlečen – a brodil se k němu vodou. 8 Ostatní učedníci přijeli na lodi – nebyli daleko od břehu, jen asi dvě stě loket – a táhli za sebou síť s rybami. 9 Když vstoupili na břeh, spatřili ohniště a na něm rybu a chléb. 10 Ježíš jim řekl: „Přineste několik ryb z toho, co jste nalovili!“ 11 Šimon Petr šel a vytáhl na břeh síť plnou velkých ryb, bylo jich sto padesát tři; a ač jich bylo tolik, síť se neprotrhla. 12 Ježíš jim řekl: „Pojďte jíst!“ A nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat: „Kdo jsi?“ Věděli, že je to Pán. 13 Ježíš šel, vzal chléb a dával jim; stejně i rybu. 14 To se již potřetí zjevil učedníkům po svém vzkříšení.
Stane se to na břehu Tiberiadského jezera. Z pohledu učedníků doma. Tam kde to znají. Zde je Ježíš kdysi, povolal. Šimona Petra, Ondřeje, Jakuba, Jana.
Jsou zpět doma v Galileji. A nastává den jako kdysi před tím, ještě než přišel ten Galilejský. Než byl popraven.
Asi se toho doma v Galileji mnoho nezměnilo. Důvěrně známá cesta, dvorek stejně neuklizený jak jej kdysi opustili, zatáčka, upovídaný soused.
Zase se to opakuje. Svítá, únava se rozlévá po těle a navíc zřejmě i po duši. Tehdy když je Ježíš povolal vše opustili a šli. Procházeli krajinou, byli svědky mnoha zázraků, zkusili pravda svoje, ale drželi při sobě, byl to krásný, nevšední čas. Kdo jim to uvěří, až budou vyprávět?
Čas pominul, a zase je vlhké ráno, zase mají hlad, opět je vše tak všední, jako kdysi bylo. Loďka, sítě, noční rybolov. Zahřát se, odpočinout si, a zase znovu.
Je jich sedm. Opět se do všeho první hrne Petr, opět jemně v pozadí jedná Jan. Petr hlásí, jdu lovit ryby. Ostatní se přidávají, jdeme taky. Noc uplynula – a nic nechytnou.
Je to k vzteku, mohli spát, a takhle prokřehlí, unavení, a nic. Zase se to opakuje, dobré předsevzetí, do něčeho se pustí, a není to úspěšné.
Když začalo svítat, stál Ježíš na břehu.
Co to má znamenat? Je to pokus o nový počátek? Pojďme to moji milí učedníci zkusit znovu, to co jsme prožili a co nevyšlo, ještě jednou to zkusíme, třeba to teď bude lepší…
Anebo, anebo je to pokračování téhož příběhu?
Ano, my dnres víme, je to pokračování téhož příběhu. To co předcházelo není zrušeno, to platí, a život s Ježíšem pokračuje. To co kdysi zde začalo, to dnes pokračuje dál a dál, a trvá až dodnes. To co s Ježíšem prožili, to nebyl marné. To není nic nač by bylo lepší zapomenout. To patří k příběhu. Tvoří jeho základ.
Nastává další kapitola. Učedníci jsou stejní, Ježíš je stejný a přece jiný. Vzkříšený ze smrti. Má smrt za sebou, jako jediný ze všech. My všichni ji máme před sebou, jednou zde nebo někde jinde bude naše rakev, my v ní, a naši milí kolem.
Tohle už má Ježíš za sebou. Co je před ním? A kdo může jít s ním, do toho nového?
Ten muž na břehu, host z budoucnosti, je zná.
Ví, jak oslovit houf unavených, prokřehlých a smutně naladěných mužů. Sotva nějakou hlubokomyslnou filosofickou otázkou. Třeba jaký je jejich názor na poslední vývoj v souvislosti …nic takového.
Ptá se jich velmi důvěrnou, velmi obyčejnou otázkou:
Děti, nemáte něco k jídlu?
Odpověď zní – nemáme.
Host z druhé strany, kde je všeho hojnost, až kalichy oplývají a stoly praskají, se potká s touto skutečností. Nemáme. To tady na zemi to tak občas bývá. Nemáme.
Navazuje se to co se přetrhalo. Věčnost se spojuje s časností – a děje se to při jídle. Jako u stolu Páně.
Ten muž na břehu jim poradí – hoďte síť na pravou stranu. Oni ho poslechnou a za chvíli nemohou ani síť utáhnout, kolik je v ní ryb. Pak se dokonce dovíme, že jich bylo 153 těch ryb. Antickým zoologům v té době bylo známo, že existuje právě 153 druhů ryb.
Takže, chytili prostě všechno. Zase je v tom příběhu s Ježíšem hojnost, jako vína v Káni galilejské, hojnost jako při nasycení zástupů. Ten host z druhé strany přináší tu hojnost sem. Hojnost od Boha, nebo Boží hojnost. A dává a nabízí těm, kdo o ní stojí.
Je to náhle, je to tak nečekané, že to nutí zadívat se pozorně na neznámého na břehu – kdo to je? První je tentokrát Jan. To je Pán. A Petr se vrhá do vody, brodí se ke břehu, ostatní táhnou loď i s rybmi těch asi 100 metrů ke břehu. Poznají, to je on, a vrhnou se za ním.
A na břehu je očekává další zázrak. A opět zázrak podle Ježíše. Plápolá tam ohníček, ryba už voní a chleba je dost. Před chvílí se jich ptá, zda nemají něco k jídlu. A nyní, z jeho moci už mají co jíst, on jim dá jíst, zahřejí svou prokřehlost u ohně a nasytí svá těla i duše. Vezměte ryby co jste nalovili a pojďte jíst, vybídne je Pán. Tak pokračuje život se Vzkříšeným.
Nastává mnoho všedních dní, možná neúspěchy, prokřehlost těla i duše, a do toho jako zázrak ten, který dává co je nutné k životu, občerstvuje, shromažďuje kolem sebe, a činí zázrak uprostřed všednosti. Cosi zase plápolá, a člověk ani neví jak to popsat, je to teplo, je to světlo, je to láska, je to naděje.
A nikdo se neodvážil zeptat, kdo jsi. Bylo to jasné i beze slov. Věděli, že je to Pán. V přítomnosti Vzkříšeného je najednou nepatřičné pitvat zda je to on nebo není, zda je zde reálně nebo jen jako znamení a jak je to vysvětlitelné.
Prostě je zde Kristus, mohou se zahřát a najíst a je jim dobře. Je zřejmé, kdo to je.
**
Zahřát se, odpočinout si, a znovu
To že i my tak prožíváme své životy, není nehoda. Není to osud. Je to jedna z mnoha kapitol života s Bohem. Další a další.
Zase se opakují dobré předsevzetí, do něčeho se pustíme, a není to úspěšné.
Ano, zmáhá to, vadí to, ale neznamená to konec a rezignaci.
Do takových životů přichází On, host z budoucnosti.
A zároveň, ač host z nové skutečnosti v této skutečnosti, neštítí se tohoto světa.
A přináší hojnost. Smí ji přijímat každý, každý může přistoupit k plápolajícímu ohni a vonící rybě, i chleba je dost pro všechny.
A pak okusí cosi, cosi jako teplo, světlo, lásku, naději. A nepitvá, byl to on, nebyl to on. Je to jasné, byl to on.
A kdo to pozná, smí vyrazit do světa. Na biblické jsme si připomínali, co učedníky po vzkříšení čekalo. V blahobytu neskončil ani jeden z nich. Mnozí zemřeli násilnou smrtí.
To nás snad dnes nečeká, ale můžeme dávat jasně najevo, komu patříme a jaký život on prosazuje. Život v němž nemá místo nenávist vůči druhému.
A docela konkrétně na prvního máje 2011 můžeme dát najevo svůj nesouhlas s extremisty, neonacisty, rasisty. Ne proto že jsme lepší. Ale proto že v síle Vzkříšeného Krista je nám jasné, že tudy cesta nevede.
Vzkříšený Pane, tvou moc poznáváme ve všedních situacích každého dne. Dávej nám svého Ducha, abychom při rozhodováních drobných i závažných hledali tebe. Přicházej k nám i ke všem, kdo jsou zkřehlí chladem. Amen