Text: J 21,1-14 Kazatel: František Plecháček
Potom se Ježíš opět zjevil učedníkům u jezera Tiberiadského. Stalo se to takto: Byli spolu Šimon Petr, Tomáš, jinak Didymos, Natanael z Kány Galilejské, synové Zebedeovi a ještě dva z jeho učedníků. Šimon Petr jim řekl: „Jdu lovit ryby.“ Odpověděli mu: „I my půjdeme s tebou.“ Šli a vstoupili na loď. Té noci však nic neulovili. Když začalo svítat, stál Ježíš na břehu, ale učedníci nevěděli, že je to on. Ježíš jim řekl: „Děti, nemáte něco k jídlu?“ Odpověděli: „Nemáme.“ Řekl jim: „Hoďte síť na pravou stranu lodi, tam ryby najdete.“ Hodili síť a nemohli ji ani utáhnout pro množství ryb. Onen učedník, kterého Ježíš miloval, řekl Petrovi: „To je Pán!“ Jakmile Šimon Petr uslyšel, že je to Pán, přehodil si plášť – byl totiž svlečen – a brodil se k němu vodou. Ostatní učedníci přijeli na lodi – nebyli daleko od břehu, jen asi dvě stě loket – a táhli za sebou síť s rybami. Když vstoupili na břeh, spatřili ohniště a na něm rybu a chléb. Ježíš jim řekl: „Přineste několik ryb z toho, co jste nalovili!“ Šimon Petr šel a vytáhl na břeh síť plnou velkých ryb, bylo jich sto padesát tři; a ač jich bylo tolik, síť se neprotrhla. Ježíš jim řekl: „Pojďte jíst!“ A nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat: „Kdo jsi?“ Věděli, že je to Pán. Ježíš šel, vzal chléb a dával jim; stejně i rybu. To se již potřetí zjevil učedníkům po svém vzkříšení.
Milé sestry, milí bratři, milé děti, není to ještě tak dávno, co jsme slavili Velikonoce. V dnešním vyprávění se k nim ještě vrátím. O Velikonocích si připomínáme ukřižování Ježíše Krista. Ale ovšem také slavíme Ježíšovo vzkříšení. Kdyby Bůh Ježíše nevzkřísil, nebyla by tu žádná církev. My bychom touhle dobou v neděli ráno možná ještě vyspávali, nebo seděli u televize či počítače nebo se procházeli v parku. Ale nebyli bychom tady spolu. Jsme tu, protože Pán Bůh toho Ježíše, kterého lidé odsoudili a zabili, vzkřísil z mrtvých.
Takové vzkříšení není vůbec běžná věc – ani v pohádkách. Znáte třeba tu o princezně Zlatovlásce? Zlatovláska potřebovala živou a mrtvou vodu, aby mohla probudit k životu svého milého Jiříka. Tak nás může napadnout: proč právě Ježíš? Proč se právě jemu dostalo takové výsady – a ne někomu jinému? My o Ježíšovi věříme, že je Božím Synem. Měl tedy u Pána Boha nějakou zvláštní protekci, přednost, kterou ostatní lidé prostě nemají?
To ne. Jde o to, že Ježíš svým životem dokonale naplnil Boží vůli. Svou láskou k lidem. Tím, jak na každém kroku pomáhal. Uzdravoval nemocné, ujímal se lidí, kterými ostatní pohrdali, provinilým dával vědět, že je tu pro ně odpuštění, že s nimi Pán Bůh dál počítá. A Bůh vzkříšením Ježíše řekl: Ano. Takhle má vypadat lidský život. Tohle je život podle mé vůle.
Bůh vzkřísil Ježíše, aby nám byl dobrým Pastýřem – jak jsem o tom mluvil minule. Je tím, koho můžeme bez obav následovat. Je Pastýřem, který nás chce vést a také chránit a pomáhat nám. I když ho nevidíme, věříme, že nás doprovází, že slyší, kdy se k němu modlíme a svěřujeme mu, co nás těší i co nám dělá starosti.
Ve velikonočním příběhu je Ježíš hlavní postavou. Pak se tam vyskytují také jeho protivníci. A ovšem také jeho učedníci. Právě o nich si teď budeme vyprávět. Co udělali učedníci v tu noc, kdy nepřátelé Ježíše zatkli a odvedli? Utekli. Po Ježíšově smrti byli schovaní za zavřenými dveřmi a báli se, že si pro ně ti nepřátelé také přijdou. Ale místo ozbrojenců mezi učedníky náhle stál – Ježíš.
Nejspíš bychom čekali, že se bude na učedníky zlobit, že ho v tu nejhorší chvíli opustili. Ale Ježíš jim vůbec nevynadal. Naopak – popřál jim pokoj. Odpustil jim. Učedníci se zaradovali. A Ježíš jim svěřil důležitý úkol – aby vyšli do celého světa s radostnou zprávou o jeho vzkříšení. Aby se všichni lidé mohli dozvědět, že Ježíš je živ, že Boží láska zvítězila nad smrtí.
Jenže učedníkům se moc nechtělo. Znáte to – když se vám do něčeho vůbec nechce, i když dobře víte, že byste to měli udělat. Snad si říkali: „No dobře, náš Pán je živ, to je skvělé! Ale copak nám to někdo uvěří? Vždyť nás budou mít ostatní lidé za blázny! A vůbec – kdoví, jestli se nám to jen nezdálo?“
Petra, který měl mezi učedníky docela velké slovo, napadlo, že by se možná raději měl vrátit ke své původní práci. Začít zase rybařit. A tak po delší době vyrazil zase na ryby – a dalších šest učedníků šlo s ním. Nastoupili na lodičku a hurá na moře. Jenže ouha! Ačkoli se pěkně nadřeli, za celou noc vůbec nic nechytili. Za svítání se celí utrmácení a hladoví vraceli ke břehu. A vtom v ranní mlze na břehu zahlédli nějakou postavu. A ten neznámý k nim promluvil: „Děti, nemáte něco k jídlu?“ V tu chvíli jim to možná připadalo trochu jako špatný vtip. A tak – možná smutně, možná spíš naštvaně – odpověděli: „Nemáme. Nemáme vůbec co nabídnout!“
(Už tušíte, kdo to na tom břehu čekal na učedníky?) Pak ten člověk na břehu promluvil znovu: „Hoďte síť na pravou stranu lodi, tam ryby najdete.“ A učedníci neprotestovali; možná už jim trošku začalo svítat, kdo to na ně ze břehu volá. Snad jim prostě už jen nezbývaly síly na to, aby odporovali. Hodili síť znovu do vody – a síť se naplnila rybami tak, že ji málem ani nemohli utáhnout!
A tehdy to konečně jednomu z učedníků došlo; právě tomu, se kterým se Ježíš dost přátelil, kterého měl hodně rád. Ten učedník řekl Petrovi: „To je přece náš Pán!“ A Petr, jak už to u něho bylo zvykem, ani nepočkal, až lodička dorazí ke břehu, ale hned skočil do vody.
Když vystoupili na břeh, čekalo tam na ně ohniště a na něm ryba a chléb. Čekalo tam na ně to, co po namáhavé práci a probděné noci potřebovali – jídlo a odpočinek. Čekal je tam Ježíš, který jim ani teď nezačal vyčítat: „Ale přátelé, já jsem vás přece poslal mezi lidi s radostnou zprávou, tak proč jste vlastně tady? Vy si pořád tak trochu děláte, co chcete!“ Ježíš je místo toho pozval k jídlu: „Pojďte se nasnídat!“ A učedníci, ještě pořád překvapení, že je jejich Pán najednou zase s nimi, rádi přijali pozvání.
Víte, takhle Ježíš myslí také na nás. I nás chce obdarovávat vším, co potřebujeme a čeho se nám přitom často nedostává – novou silou, odvahou, radostí a chutí do života. Proto se také aspoň o svátcích scházíme všichni tady u jeho stolu. Je to sám Ježíš, kdo nás při večeři Páně hostí chlebem a vínem a ujišťuje nás, že je a zůstane při nás – i když my si od jeho díla ještě nejednou odskočíme – a to nejenom na ryby.
Ježíš sám bdí nad tím, aby se dobrá zpráva o jeho vzkříšení, o vítězství Boží lásky šířila stále dál. Sám Bůh si bere na starost své dílo v našem světě. A znovu je uvádí do pohybu, když se naší vinou někde zasekne a nechce se hnout z místa.
Ještě jednu věc na závěr: Ryb, které učedníci tenkrát ulovili, bylo sto padesát tři. A síť to vydržela, neprotrhla se. Sto padesát tři není náhodně zvolené číslo. Prý byl v té době rozšířen názor, že existuje právě tolik druhů ryb. Takže je tohle číslo vlastně zaslíbením.
Zaslíbením, že se dobrá zpráva o vzkříšení dostane ke všem národům. A že se do Boží církve také vejdou všichni, kteří uvěří. Všechny stavby postavené lidmi, i ty největší, mají jen omezenou kapacitu – pojmou jen určitý počet lidí. Ale Boží království omezenou kapacitu nemá – do něj se vejdou všichni, kteří přijmou Ježíšovo pozvání a zatouží vstoupit. A církev, která poslechne Ježíše a dá se vést jeho slovem, může mít naději, že tu vždy budou lidé, kteří uslyší Ježíšův hlas a přijdou.
Ježíši Kriste, náš Pane, děkujeme ti, že o nás stále s láskou pečuješ, i když tak často býváme někde úplně jinde, než kde bys nás chtěl mít. Pomáhej nám žít tak, aby z našich životů vyzařoval pokoj, aby naše naděje mohla být povzbuzením i pro druhé. Amen.
