Text: Gn 50 | Kazatel: Daniel Ženatý
Příběh se chýlí ke konci. Nejprve zemřel Jákob, pak Josef.
Jákob ví, že brzy umře. Někdy to člověk pozná. Jakoby nás Pán Bůh natáhl velkou pružinou, a mnozí poznají, že už to končí.
Svolal si své syny a požehnal jim. Každému zvlášť.
Je dobré že to stihl jim požehnat. A nebál se.
Judovi požehnal a řekl, že z něho vyjde ten, koho budou poslouchat lidská pokolení, oslátko přiváže k vinné révě a svůj oděv vypere ve víně. Tušil toho který obstojí v pokušení s dáblem na poušti.
Požehnání – předal jim to nejlepší, co sám dostal od Izáka. A pak sám také dostával od Pána Boha. Boha.
Přikázal ještě jednou, že chce aby ho po smrti vnesli z Egypta a pochovali v jeskyni na poli, které kdysi koupil děda Abraham.
Jákob zemřel a byl připojen ke svému lidu. Připojen. Cvak, jako když karabina cvakne na konci řetězu. Dlouhý řetěz – od postavení kostela – vždy když někdo umře přicvaknout jeden článek.
Josef padl na tvář svého otce, plakal nad ním.
Egyptští lékaři balzámovali tělo Jákobovo 40 dní. 40 říká že to bylo pořádně. Nic neošidili.
Zajímavé v Bibli – balzámovali Izraele. Sem tam vypravěč jakoby zapomněl, jmenuje místo Jákoba – Izraele. Určitě není náhoda. Jákob je tam za celý Boží lid. Za celý Izrael. Chce se říct – i Egypt se rozloučil s tím zvláštním lidem, který tam přes Josefa přišel? Tu událost s Izraelem nabalzámovali, ošetřili, rozloučili se s ní – a už pro ně není? Pak bude muset přijít Mojžíš a hádat se s faraonem, aby ten zbytek co tam zůstal pustil domů?
Egypťané Jákoba oplakávali 70 dní. Zase – pořádně. Zdá se to dlouho? Lidé tenkrát moudří a tak se pořádně dlouho se loučili – až se jim to podařilo. Rozloučili se. Tak dlouho, až se podaří.
Dnes se někteří lidé loučení bojí. A nerozloučí se pořádně. Uplyne nejen sedmdesát dní, ale někdy sedm let a oni sebou vlečeme nedodělané, nedokončené rozloučení, které proniká do života.
Josef oznámil faraonovi, požádal, že vynesou tělo Jákoba ven z Egypta a on Josef že se zase vrátí – jednak – beru si volno – jednak dal najevo že ví kdo je pánem, a omluvil se, že nebude na svém místě. Informace zdánlivě navíc – a udělá hodně dobrá. Dostatek informací působí pokoj.
Velký průvod se dal na cestu, vozatajstvo, jezdectvo.
Kolem Jordánu došli až na místo k jeskyni Makpelach, tam ho pochovali.
Po Jákobově pohřbu vzklíčila v bratrech nejistota – Jákob umřel, jestli se nám teď Josef, když zde otec už není, nebude mstít?
A tak vzkázali Josefovi, tvůj otec řekl před smrtí: Josefovi vyřiďte toto – ach odpusť prosím svým bratrům přestoupení a hřích, neboť se na tobě dopustili zlého činu. Odpusť jim!
Jak jsme složití. Jak vymýšlíme kličky a pomůcky. Josefovi vlastně vzkazují, otec říkal, že nám máš odpustit!
Proč neřekli přímo – Josefe, odpusť nám?!
Ale i tak to bylo silné. A Josef byl velkorysý. A netahal je za slovíčko. Rozplakal se nad jejich vzkazem! Nebojte se! Nechci se mstít!
Tak je těšil a promlouval jim k srdci.
Promlouval jim k srdci. Nemluvil nezúčastněně – to co mluvil mluvil s touhou, aby proniklo k jejich srdci.
Někdy máme dojem, že informace stačí. Přečti si, nauč se, copak jsem ti neříkal. Kolikrát ti mám opakovat. Aby to bylo účinné je třeba mluvit – k srdci. S touhou.
Josef jim odpustil. Už vlastně podruhé. Hned když se dal poznat, tak je ujišťoval odpuštěním.
A teď zase. S odpuštěním je to zvláštní. Víme že platí, a také je potřebujeme slyšet znovu a znovu, jako Josefovi bratři.
V modlitbách, písních, při VP., znovu jsme ujištěni, ano pro Kristovy zásluhy je nám odpuštěno. I když jsme to už slyšeli, potřebujeme to slyšet znovu.
Odpuštění cosi živého, co když dlouho nezazní, začne růst nejistota. Je třeba ji zase odstranit ujištěním, ano. Je ti odpuštěno.
I Josef zestárnul, viděl své vnuky. Také on v poslední vůli chtěl, aby ho vynesli z Egypta. Ale už to nebyl pohřeb jako Jákobův, až odtud jednou půjdete, až vás odtud Bůh povede, vezměte moje kosti sebou. A Mojžíš je pak po mnoha letech vzal.
Jákob umřel, Josef umřel, naši blízcí umírají, my umřeme. Jeden, jen jeden smrt přemohl. Kristus. Nejprve přemohl ďábla, pak smrt. Proto se nemusíme bát. Patříme jemu. Nikomu jinému. Amen
