Kázání: Nový rok
Pláč Jeremiášův 3,25-26:
„Dobrý je Hospodin k těm, kdo v něho naději složí, k duši, jež se na jeho vůli dotazuje. Je dobré, když člověk potichu čeká na spásu od Hospodina.“
Milí přátelé v Kristu,
jsme pozváni k tichému čekání.
Umíme čekat? Čekáte rádi?
Umíme být tiší, zticha?
Umíme čekat tiše?
Na co máme tiše čekat – teď na začátku nového roku?
Na spásu od Hospodina.
Uprostřed knihy, která se jmenuje Pláč Jeremiášův, tedy uprostřed naříkání nad zoufalou situací, zaznívají slova o ztišení. Jakoby plačící a naříkající člověk najednou pochopil, co je uprostřed hroutícího se světa to stálé. Pevné a věrné. Co člověka drží a čeho se on může držet.
A tak autor utišuje svůj nářek a uprostřed něj vyznává: „Dobrý je Hospodin k těm, kdo v něho naději složí, k duši, jež se na jeho vůli dotazuje.“
Dobrý je Hospodin. Nejde o frázi. Za těmi slovy je víra, která prožila Hospodinovu dobrotu.
Ohlédněme se za uplynulým rokem. Kvůli koronoviru bychom jej mohli označit jako se „rok k pláči, nářku, zoufání“. A možná jsme si mnozí poplakali kvůli jiným věcem. Ale byl to jistě také rok, kdy jsme prožili spoustu dobrého. Posilující rozhovory, milá setkání, procházky krásnou přírodou, okamžik, který změnil vaši situaci a posunul vás dopředu.
Zkusme utišit svůj nářek nad děsivou situací a uvědomme si všechno to dobré, co jsme loni prožili. A zkusme si při tom říct: dobrý je Hospodin.
Protože Hospodin mi daroval život a každý den uplynulého roku, každé ráno mi dal se probudit a každý večer mi dopřál spánek. To on mi dal prožít radostné chvíle s rodinou. On mi poslal do cesty milé lidi. On mi pomohl vyhrabat se z ponuré nálady. Nesl mě, když mi bylo nejhůř.
Dobrý je Hospodin. To je pravda. Není to fráze, je to moje (vaše) zkušenost.
Věřím, že nám i v příštích dnech mnoho dobrého dá.
Jak k této zkušenosti dojdu? – „Dobrý je Hospodin k těm, kdo v něho naději složí, k duši, jež se na jeho vůli dotazuje.“
Dobrého Hospodina poznám, když v něj budu skládat svou naději, doufat, očekávat (BKR) a když budu hledat jeho vůli. Když zkrátka budu otevřená vůči Bohu i budoucím věcem.
Jsou lidi, kteří jsou vůči všemu novému zavřeni. A sevřeni. Neočekávají, nehledají, neumí se otevřít věcem novým, možným i nemožným. Člověk, který nehledá, má ve všem jasno. Všechno má již zhodnocené, na všechno má přesný názor a odpověď. Vše má pod kontrolou. Snad má v jednom výhodu: svým postojem se chrání před případnou ztrátou a bolestí. Když jsme totiž otevřeni pro nové věci, může se stát, že musíme něco jiného opustit. Pohodlí, jistoty, zvyky, práci, zaryté představy, které máme o životě a o druhých lidech. Ztráty vždycky bolí.
Člověk očekávající a hledající je otevřený. Ví, že do jeho života mohou denně přicházet noví lidé, nová poznání, nové nápady, nový duch. Takový člověk také tuší, že si se vším možná nebude vědět rady, že možná všechno nezvládne perfektně, že dost možná i něco zkazí, že se bude muset pracně rozhodovat nebo dokonce bojovat.
Jak jsme na tom my? Hledáme, očekáváme, jsme otevření? Očekáváme od Pána Boha něco nového? Nebo už taky máme ve všem jasno, hotové odpovědi na život i na Pána Boha?
Hledat Hospodina a jeho vůli. Zní to jednoduše. Ale kdo jste kdy hledal, víte, že to jednoduché není. Je Hospodin dobrý, když tu máme pandemii? Když mladého člověka postihne smrtelná nemoc? Hledající víra dostává neskutečně zabrat. Ale myslím, že právě tím hledáním naše víra může růst, zrát, prohlubovat se.
Nejen my očekáváme a hledáme. Ale taky Bůh hledá nás a ptá se nás. Třeba: kde jsi teď ve svém životě? Jak se svým životem nakládáš a naložíš?
My nejsme loutky. Ptáme se Boha, ale taky mu svým životem odpovídáme. Máme svoji vůli a odpovědnost. Za život a za vztahy.
Bůh je k čekajícím a hledajícím dobrý. Jak? – Dává nám sílu a odvahu k důležitým životním úkolům. Nechává nás vyplakat, když nám je smutno. Znovu nás staví na nohy a vrací důstojnost. Otevírá náruč, když něco v životě zkazíme. Potěšuje nás – ne vždycky tak, že ukončí naše trápení nebo že z nás udělá bezchybné jedince. Útěcha je to, že vím, že jsem i se svým trápením nebo nedokonalostí přijata; že i se ztrátou a bolestí mohu žít; že můj život má smyls, i když není bezbolestný ani perfektní.
Snad se takhle stáváme vnímavějšími a citlivějšími k bolestem druhých. Tolerantnějšími k těm, kteří nežijí bezchybně. Snad se tak můžeme učit nebrat dny a vztahy jako samozřejmost, ale budeme si každého dne i lidí kolem sebe vážit.
Boží dobrota – to není nějaký „blahosklonný čin“. Bůh ví, co je bolest, jeho syn Ježíš trpěl a zemřel. Ale byl vzkříšen. Od té doby je jasné, že bolest ani smrt není vítězem.
„Je dobré, když člověk potichu čeká na spásu od Hospodina.“ Potichu čekat na spásu od Hospodina. Být trpělivý. Důvěra a víra je tichá. Nepotřebuje žádná veliká a hlasitá slova. Žádné okázalé ujišťování, že co nám Pán slíbil, to se určitě stane. Vždyť to tak nechodí ani mezi lidmi. Pokud si s někým důvěřujeme, nepotřebujeme o tom moc mluvit. Pokud si nedůvěřujeme, nezachrání náš vztah ani záplava slov.
Můžeme tiše čekat na spasení Hospodinovo. Mít naději, že Hospodin přijme náš život takový, jaký doposud byl a že nás tak bude přijímat i nadále. Že přikryje svou láskou všechno, co se nám nepovedlo a dá nám novou šanci.
Můžeme do nového roku vejít docela tiše, s očekáváním dobrých věcí, spásy od Hospodina. Očekávejme. Ale hledejme současně, co můžeme v novém roce přinést dobrého my – Bohu, lidem kolem sebe a tomuto světu.
A ničeho se nebojme, protože Hospodin je dobrý.
Modlitba: Hospodine, jsi dobrý a důvěřujeme, že i v příštích dnech tvou dobrotu zakusíme. Ty víš, že moc neumíme čekat a už vůbec ne v tichosti. Prosíme, pomoz nám v tom. Pomoz nám tiše čekat na Tebe, na tvé dobré věci. Prosíme, pomoz nám být dobrými lidmi. Amen