Čtení: Žalm 121 kazatel: Ladislav Beneš
Milí bratři a sestry,
asi si umíte představit, proč čteme tento žalm na počátku roku: Je to jeden z těch, které nesou název „poutní písně“. Tedy – píseň k pouti. Na cestu. A na počátku roku nejspíš pomýšlíme na to, jaká bude cesta novým, dalším rokem.
Samozřejmě víme, že v žalmu nejde jen o nějaký obraz. Ale skutečnou pouť. Lid izraelský chodil několikrát do roka z celé země na velké svátky do Jeruzaléma. Jedině tam byl chrám, ne v každé obci, jako to máme my. A tam prožil bohoslužby – s modlitbami a zpěvy, kázáním a díky za všechny dobré dary, a prosbami o požehnání do dalších dní. Slavnost odpuštění a smíření. Setkali se s ostatními bratřími a sestrami, se kterými se jinak nevídají. A tak i tento lid zpívá (v žalmu 84.): Jak je tvůj příbytek milý, Hospodine zástupů!… 4 Vždyť i vrabec přístřeší si najde, vlaštovka si staví hnízdo u tvých oltářů, aby svá mláďata zde uložila, Hospodine zástupů, můj Králi a můj Bože! 5 Blaze těm, kdo bydlí ve tvém domě, mohou tě zde vždycky chválit. 6 Blaze člověku, jenž sílu hledá v tobě, těm, kteří se vydávají na pouť. Bezpečí i odpočinutí, posilu i naději v takovém shromáždění prožívají v bohoslužbách. Podobně jako i my. Pak ale je třeba se navrátit, svátky končí, kostel se zavírá, zpěv shromáždění a hudba varhan utichá, pokojné chvíle střídají všední dny.
A poutníci do oné tzv. reality upadnou, sotva se za nimi zavřou dveře chrámu: před nimi se tyčí hory, kterými je třeba projít. Najít správnou stezku, nenechat se strhnout a omámit kde čím na té cestě, ale udržet směr. A ještě se postarat – nejen abych došel já, ale všichni, kdo se s námi vydali na tu pouť. Nejen sebe ochránit a nejen o sebe mít péči, ale i o ty, kterým to nejde tak dobře, kteří všelijak pokulhávají, a neslouží jim dech ani oči, nebo jsou ještě malí, tak je třeba je poponést a podepřít. Stačím na to? Dojdeme opravdu všichni? Neselžou mé a naše síly? Pozvedám své oči k horám: Odkud mi přijde pomoc?
Zda je to obraz pro putování novým rokem, který se před námi otevírá? – V mnohém ohledu nejspíš ano. Vždyť proč jinak bychom i v bohoslužbách končili starý občanský rok a začínali nový? A proč ostatní lidé, kteří neputují na bohoslužby, starý a nový rok tak bujaře slaví, ale mnozí také s jistou nostalgií prožívají?
Možná z radosti nad tím, že jsme se dočkali konce, a v naději, že prožijeme další rok; možná jsme přestáli těžkou nemoc či utrpěli ztrátu, nebo něco dokázali a přelomového prožili – někdo se narodil, oženil, vdal, změnil zaměstnání, dostal se na dobrou školu. Nebo prostě počítáme svá léta, myslíme na to, co je za námi, a přemýšlíme o cestě před námi. V tom se křesťané od ostatních asi mnoho neliší. Stárneme a nevíme, co nám budoucí čas přinese. Ale liší se však přece jen v jednom – v samotném počítání času. Není to čas odnikud nikam; není to prázdný čas a prostor, o kterém nikdo nic nedokáže říci. Ale je to čas po narození Kristovu. Jsou to „léta Páně“. Léta po narození Kristovu. Však jsme to slavili o vánocích: že Bůh nezůstal v nebesích, nezůstal vzdálen nám a tomuto světu, ale do tohoto světa vstoupil, stal se jedním z lidí a nám se stal blízkým. Náš čas, který je za námi, i ten, který je před námi, je v dobrých rukou tohoto Boha, který má o nás starost a kvůli nám dal svého Syna Ježíše Krista. A tak další rok smíme začít a žít „ve jménu Páně“. Dokud tento Pán nepřijde podruhé.
A tak – jak zvládneme toto putování? Pozvedám své oči k horám: Odkud mi přijde pomoc?
To je dobrá otázka. Uznávám, jsou lidé, kteří si ji takhle nekladou. Jedni by se divili, kdyby měli chtít nějakou pomoc, druzí řeknou: nějak to dopadne. Ale v žalmu hovoří někdo, kdo si takovou otázku na začátku cesty klade, neboť ví, že jeho síly jsou křehké, na všechno nestačí: Odkud mi přijde pomoc? Ne, v onom shromáždění, ve svátečních dnech, mezi těmi milými a nejbližšími, u stále prostřeného stolu nelze zůstat. Je třeba se vydat na cestu. Ale s čím se na ni vydáme? S čím půjdeme nejen k nejbližšímu kopci, ale až za obzor, kam dohlédnu? A jak dojdu zase domů, bezpečně nejen já, ale i se svými milými a blízkými?
A tak na tu cestu dostává poslání a požehnání, jako i my máme na konci každých bohoslužeb, když se vydáváme na cestu domů a do nového týdne. Poslání a požehnání: Pomoc mi přichází od Hospodina, on učinil nebesa i zemi. Nedopustí, aby uklouzla tvá noha, nedříme ten, jenž tě chrání.
Ne, neslyšíme tu, že všechno nebezpečí, všechno neprůhledné, všechno těžké zmizí, hory se stanou přehlednou rovinou a cesta se narovná. Ne, ale ty, člověče, v tom všem, co tě potká a kam se dostaneš, na všech tvých cestách máš někoho, kdo jde s tebou a ty se na něj smíš spolehnout, že tě dovede k dobrému konci a cíli.
Pomoc mi přichází od Hospodina. – Jemu nejsou cizí naše hory a pahrbky, jemu není cizí tento svět se všemi jeho zákrutami a podivnými cestami, o nichž my nevíme, kam nás dovedou. Žalmista to totiž za nás vyznává: ten Hospodin ti je v tomto světě pomocí, protože: on učinil nebesa i zemi. On je Stvořitelem, tedy nejlepším znalcem všech cest a hor, a nejlepším znalcem i tebe samého. Proto se nemusíš bát ničeho zlého. A on je nejen znalcem – on je i Pánem všeho stvoření. Proto nehleď na to, že nějaké kopce a hory zastiňují tvůj výhled a horizont – spíše než na stvoření hleď na Stvořitele. To je vpravdě velmi těžké mnohdy chápat a rozumět, že stvoření, naše země a náš čas, naše tělo a naše dějiny, naše minulost i budoucnost, všechny události politické a ekonomické – to nás velmi určuje a ovlivňuje; mnohdy tak fascinuje, že nedokážeme od toho odtrhnout oči a mysl ani srdce a sloužíme tomu někdy až do poslední kapky krve – našemu tělu a naší rodné hroudě a rodné krvi – co všechno uděláme pro to, abychom se dobře a včas nasytili, aby nám nic nechybělo, co všechno jsme ochotni udělat pro to, abychom měli stále víc a víc, a naše děti aby měly víc a víc, daleko víc, než stačíme kdy spotřebovat a rozdat – a přečasto zapomeneme, komu za tyto všechny dary vděčíme – totiž svému Stvořiteli a dárci. Proto si máme na začátku roku po našem žalmistovi opakovat: pomoc nám nepřijde z těch skal, pomoc nám nepřijde z díla našich rukou, které ovšem jednou poklesnou: Pomoc mi přichází od Hospodina, který učinil nebe i zemi.
Dobrá, Hospodin, Bůh, Stvořitel – tedy někdo, kdo je velice vysoko, nedosažitelný, záhadný a tajuplný, stejně jako ten rok před námi. – Ne, takovými řečmi se nenechejte svést na scestí, to byste zabloudili. Tento Bůh není daleko, vždyť jsme právě slavili svátek jeho narození, příchodu, že se stal člověkem, aby nám byl opravdu blízko. A tak i ten poutník slyší: Hospodin on je ti takovou pomocí, že hlídá, ano nedopustí, aby uklouzla tvá noha. On není pomoc jen taková, jako my si někdy pomůžeme, totiž že si dáme vzájemně dobrou radu, jak by se to a ono mělo udělat jinak a jdeme zase dál. On hlídá dokonce každý krok, kam šlápnete, kam položíte nohu na té neznámé cestě, on sám bude ve dne v noci bdít nad tím, abyste neuklouzli a neskončili špatně. Jak jinak povědět, že tě chrání (Kral: ostříhá – střeží) neúnavně ve dne i v noci? Ano, nedříme a nespí ten, jenž chrání Izraele. To je důležité: my lidé potřebujeme odpočinek, kdy zavřeme oči a nevíme o sobě ani o světě kolem. Tak na té své cestě smíte mít jistotu, že takováto dřímota Pána Boha nepřepadne, on zůstane bdělý a na vaše kroky koncentrovaný ochránce, i když vy o sobě nebudete vědět a kolem bude tma, ale bude bdít i ve dne, kdy se zdá, že zářící slunce, světlo dne samo zabezpečí tvoji cestu. I tehdy bude tě střežit, aby tě toto slunce nespálilo a neoslnilo. Takový dobrý ochránce, dobrý pastýř a vůdce, je tento Hospodin. On bude chránit nejenom, když budeš doma, ale právě na cestě – tvé vycházení i vcházení. On tě bude chránit dobře ode všeho zlého, když vykročíš i když se už budeš blížit cíli. Hory tě nijak neohrozí, neboť máš dobrého a spolehlivého průvodce. Jeho ruka dobře chrání.
A my dnes víme daleko více než onen poutník z žalmu. My víme, že nechrání pouze jeho ruka, a že hory nejsou jen místo, odkud a kde přichází ohrožení. Na hoře stál Ježíš, který právě zde ohlašuje blízkost Božího království všem tichým, pokorným, všem čistého srdce, všem hladovějícím a žíznícím po spravedlnosti. Všem těm v kázání na hoře říká: vy jste blahoslavení. A pak – na jedné hoře, vrcholku Golgota stál Ježíšův kříž. A to je místo, kde jsme všichni směli poznat, že Bůh je náš ochránce a pomoc. Tam on nás tak uchránil ode všeho zlého, že nastavil a obětoval své vlastní tělo, aby nás zachránil. Z této jediné hory nám pomoc skutečně vzešla – když temnotu smrti a strachu proměnil svojí obětí a službou ve světlo vzkříšení, nového života a naděje pro nás všechny. A nejen pro nás, kteří jsme tu dnes shromážděni, ale spolu s námi pro všechny ty, kdo také slaví vstup do nového roku.
Nám však byl dán veliký dar, se kterým do nového roku můžeme vstoupit směle a s dobrou nadějí: my smíme vědět, že z hor sice přichází ohrožení, a nevidíme na konec cesty, ale nejdeme sami, máme dobrého průvodce. Když hledáme, odkud by nám přišla pomoc, pak máme kam se obrátit: K Bohu Stvořiteli nebe i země a k jeho Synu Ježíši Kristu. Když on přemáhal v dobrém všechno zlé, tak i vám bude dáno, abyste v jeho jménu přemáhali všechno zlé. Abyste v Božím pokoji, plni naděje a odhodlání mohli vyrazit na novou cestu v dalším roce. A nejen vyrazit a vyjít, ale do Božího pokoje, na konci vašeho putováni, i mohli dorazit a dojít. Abyste na této cestě nezhynuli hladem a žízní, abyste naopak posilněni mohli kráčet kupředu, proto smíme přijmout poslání a požehnání z Božího slova na cestu, ale nechte se dnes posilnit chlebem Kristova těla a nápojem z jeho kalicha.
