fotky na: podsedky.rajce.net
Psaní faráře Daniele Ženatého z jeho studijního pobytu v Annapolis v USA
12. listopadu 2014
Ještě jsem vám chtěl povědět důležitou věc. Jak se tak chystají ty vánoce, tak vám možná někdo bude chtít darovat tzv. chytrý telefon. To je takové to zařízení, jak do toho všichni čučí, ve vlaku či na zastávce trolejbusu. Nebraňte se tomu! Neříkejte, že to nepotřebujete a k čemu by vám to bylo… Ať je vám kolik vám je, je to dobrá věc. Mapy, jízdní řády, slovníky, mejly, přehledně, rychle. Byla to tady pro mne velká pomoc!
A co se týče církve a sboru, buďme rádi za to, co máme. Ale. Ale nebojme se nechat na sebe proudit čerstvý vítr křesťanů z Ameriky, Afriky, Asie. Jsme v nebezpečí, že si my potomci Husa a Komenského budeme myslet, co nám bude kdo říkat! V době Husa o nich nikdo ani nevěděl… Pozor. Někdo říkal, a moc se mně to líbí, že dnešní africká žena, křesťanka, představuje nejvěrnější podobu víry v Krista ze všech lidiček a církví, co kde jen žijí.
Tohle je mé poslední psaní na tento web, mé studijní volno právě teď končí. Zítra za mnou přiletí manželka a sestra se švagrem, začne naše dovolená, budeme cestovat po USA. Přiletět do Vídně bychom měli a chtěli v sobotu 29. listopadu dopoledne. Už se těším na kazatelnu 7. a 14. prosince a pak dál a dál. Mějte se pěkně! Daniel Ženatý
8.11.2014
8. listopadu. Zase výročí, tentokrát Bílé hory. Včera jsem byl na večeři u milých lidí. K nim jsme jeli motorovým člunem. Zaparkovali v přístavu v centru Annapolis, naložili mě a jeli jsme k nim asi tři míle proti proudu řeky Severn. Pořádně fičelo a byla zima, ale bylo to krásné. Vlny, vítr, vodní tříšť… Těch zálivů a domů v březích nad vodou, stovky a stovky. Zpět mne vezli autem, potmě prý to není tak bezpečné… Ptali se mě, když už jsem tu tak dlouho, co považuji za největší rozdíl mezi Američany a Čechy. Pokoušel jsem se povědět, že si myslím, že rozhodující je, že nemají tak dlouhé dějiny jako my. A především, že neprožili dvě hrozné ideologie, nacismus a komunismus. Ať chceme nebo ne, v našem, českém jednání se to promítá. Každá rodina měla v obou z těch režimů své hrdiny i své nehrdiny. Každá rodina sebou mlčky cosi vleče, není to vidět, nemluví se o tom, ale je to. A tíží to. A činí nejistými.
A nejen rodiny a jednotlivci. Ale i národ nebo stát, i církev či církve. Nějak jsme tím prošli, žijeme, utrpěli jsme však zranění, která ovlivňují naše jednání. Ať jsme si toho vědomi, nebo ne. Já prosím pěkně to nepíšu jako karatel! To ne! Já nejsem vně toho příběhu. Naopak. My všichni máme kdesi jakási zranění z těch dob. A činí nás to méně jistými. Což někdy sem tam může být dobře, že nejsme moc velcí frajeři, ale většinou je to spíše komplikace. A zakrýváme to kde čím jako náš prezident, a je to nejisté a trapné.
Takže, ten rozdíl je, že Američané, pokud jsem stihl za téměř dva měsíce poznat, jsou více hrdí na sebe sama, nepodceňují se. A přitom nejsou nafoukaní.
Na druhou stranu, ta delší historie, kterou máme a neseme, může být také výhodou. Nebo, měla by být výhodou, ne? Třeba se s tím další generace naučí lépe pracovat, a za sto let bude někdo psát podobné povídání jako já, a dojde k závěru, že ti Evropani holt mají něco, co se nedá koupit, co je prostě v nich a oni s tím dokážou náramně dobře zacházet a využívat toho.
No a jsme zpět u Bílé hory. Není to veselý příběh. Ale. Snad se dříve než za sto let najde někdo, kdo se nezasekne v mámivém bolu, jak to mohlo být všechno jinak, vypreparuje z toho co je pro život důležité. A to se mu a nám stane bohatstvím, které dodává jistotu a nadhled.
No a jinak jsem v pondělí ukončil pobyt v Atlantě, přeletěl kus USA letadlem do Baltimore a odtud mne mojí hodní hostitelé dovezli do Annapolis. Už mám větší klid, často jsem zván večer na večeře do rodin ze sboru a jinak mohu psát co je třeba a číst a odpočívat. Mějte se doma pěkně!
28.10.2014
Doma máme státní svátek, tak jsem si ho dnes udělal i já tady. Jsem zpět v Atlantě, v bohosloveckém semináři, zůstanu zde do 3.11., pak zpět do Annapolis, což je odtud asi 1200 km.
A když je svátek tak budu psát něco ze života. Třeba o lampách. Lampy mají Američané rádi. V některých bytech nejsou stropní svítidla, jen lampy a lampy. Proč ne. Zvláštní jsou ovšem vypínače – nebo zapínače? – lamp. Nejprve jsem osahával trochu přihlouple přívodní kabel, zda neobjevím vypínač, pak jsem lampu obracel vzhůru nohama, až mne napadlo udělat to nejméně příjemné a pravděpodobné, podívat se co se skrývá za stínidlem. Byla tma, rozsvícenou žárovku jsem čekal. V obličeji příjemná není. A ejhle, vedle žárovky je čudlík s kolečkem. To bude ono. Trochu se viklá a pruží, asi jako páčka blinkru ve staré Škodě 100. Jedno otočení, nic, druhé otočení, něco. Funguje to. U první lampy jsem se domníval, že to je jen u tohoto typu, jinde že to bude lepší. Ale ne. U všech lamp musíte vnořit ruku za stínidlo, doufat že se nespálíte, mít suché ruce, protože sáhnutí kousek mimo s mokrýma rukama, no ani nemluvit.
Podobně sprchy. Už zkoumám jejich mechanismus dříve, než tam vlezu. Dumat bez brýlí, částečně opláchnutý studenou vodou nad tím, jak způsobit aby tekla teplá, není příjemné. Jedna sprcha nastavovala teplotu tak, že chytnete kohoutek a táhnete k sobě. Asi jako když taháte špunt z láhve.
Co je ovšem nesdělitelné, je jejich silniční provoz. Jezdí bezpečně, pomaleji než u nás, plynule, usmívají se na sebe, dávají si přednost, jakž takž dodržují předpisy. A chodci, mladí i staří, jdou klidně na červenou, jestliže není jednoznačně žádné auto na dohled. Rád chodím s nimi.
Všude jsou krásné školní autobusy. Vozí děti ze školy a do školy. Zastavují docela jednoduše na silnici co nejblíže místu, kde dítě či děti bydlí. A klidně i na dálnici. Rozsvítí asi 164 varovných světel, vytrčí závoru, a všichni musí zůstat stát. I v protisměru, ve všech pásech. A porušení se – prý – trestá i vězením… No čo už. Správně. Nejsme na útěku.
V universitním městě Athens jsem bydlel u pana faráře v penzi Jima Bowdena a jeho ženy Jery. Na víkend Jery odjela někam na chalupu, zůstali jsme sami. Na noc přišel za dědečkem Jimem jeho šestiletý vnuk Thomas. Thomasův tatínek zemřel loni v jednačtyřiceti letech, úplně náhle. Vnouček si ke mně večer sedl na pohovku, přinesl velkou obrázkovou knížku, a tak jsem četl. A četl. Pak šel 
spát, jen jsem si všiml že ho dědeček dal spát do velkého pokoje a že tam Thomas bude sám. No, lehce mně to vrtalo hlavou, zda to je rozumné, ale co já vím, třeba to tak bývá často. V noci mne probudil Thomasův křik a pláč. Nakoukl jsem, zda je dědeček u něj, ale ten tvrdě spal v ložnici o kus dál. Sedl jsem si k Thomasovi na postel, přitáhl ho k sobě a tak jsme tam spolu v pološeru seděli a chvíli mlčeli. Have you had some dream? Ptal jsem se rozespale. Jako jestli měl nějaký sen. Kýval hlavou že jo. Chceš jít za dědečkem? Kýval hlavou že jo. Došli jsme k ložnici, Thomas vzal za kliku, podíval se na mě, jestli jako jo, jestli může. Zašeptal jsem – Yes, you can, můžeš! Vešel potichu dovnitř a pak už asi spal jako dudek. Vrátil jsem se do své postele a říkal jsem si, že i v náhlých nočních situacích nakonec „stačí“ pár slavných slov. I have a dream Martina Luthera Kinga, a Obamovo yes, we can.
23.10.2014
Z Montreat jsem jel autem s prof. Rodgerem Nishiokou do Atlanty. Cesta trvala asi pět hodin. Velmi pozorný, vtipný, vytáhl ze mne vše o mé rodině a sboru a církvi, sám je z početné rodiny a tak se někdy smál, až málem pustil volant, že to zná a to u nich doma bylo taky.
V Atlantě se mne ujala paní Kimberly LaVert. Bydlím v campusu místného teologického semináře – Columbia Theological Seminary, v krásném apartmá a krásném prostředí. Jako z filmu, vysoké listnaté stromy, krásný park a hejno hezky umístěných budov z červených cihel. Už mám za sebou celou řadu setkání – s vicepresidentem pro Institutional Advancement Douglas E.Taylorem, – budu psát jména, jednak si to zapíšu a jednak mnozí z ETF v Praze mnohé lidi zde dobře znají a naopak, pak jednání s John Azumah, director of internationals program and Raj Nadella – chair/international programs comitee.
V sobotu jsem měl první úplně celý volný den za pět týdnů! Tak jsem se na něj těšil, že utekl děsně rychle.
V neděli jsem se setkal se starozákoníkem panem prof. Bill Brownem, později s farářem severního sboru presbyterní církve reverendem Lewickim, pak mne vyzvedla Rev. Sylvia Wilson, dvojče herečky co hrála hlavní roli v Sestra v akci – ukázala mně Atlantu a působivý památník – Martin Luther King Center.
V pondělí hodinový rozhovor s panem Bill Scheu, prozatímním ředitelem Columbia Theology seminary. Velmi se mj. zajímal o naši zemi, o situaci na Ukrajině, dobře znal dějiny Československa, Mnichovskou zradu, Masaryka, atp.
Pak jsem byl na přednášce systematické teologie prof. Dr. Moore-Keish, obědval mj s Markem Douglawem – zná dobře Petra Slámu a rád s ním spolupracuje a večer se setkal se třemi studenty a paní professor of pastoral theology, care and couseling Dr. Pamelou Cooper-White. Pojedou koncem dubna 2015 do Prahy na návštěvu ETF, tak se zajímali o naši historii a kluci i o hokej.
Včera jsem byl na dvou přednáškách a na prohlídce nové knihovny a večer jsem odjel do Athens, což je universitní město kousek od Atlanty, je zde asi 40 000 studentů. Jsem hostem ve sboru, který má kontakt s naším sborem v Olomouci, bydlím u pana faráře, který zde byl farářem 25 let a nyní je v penzi, v krásném přízemním domě pod velkými listnatými stromy. Je zde stále vedro, bez mráčku, ke 30 stupňům, prý to jej jejich obvyklý podzim… Dívám se na internet, že u nás doma je kolem 10 stupňů, to se máte, já už toho vedra mám dost…
19.10.2014
Zapomněl jsem na sobotu 11. října. Měl jsem mejl od Steva, že mne zve na kolo. Tak to já rád, pouze jsem nerozuměl, proč máme jet někam k Washingtonu, když kolem Annapolis, kolem přístavů a jachet to musí být krásné!
Steve přijel, v autě měl dvě složená kola, jedno bylo pro mne. Až během jízdy z něj vylezlo, že nejedeme k Washingtonu, ale do Washingtonu. A to přímo do centra. Místo k zaparkování jsme našli, vytáhli a smontovali kola před nějakým nobl hotelem, a začalo to. Steve jezdil dost razantně a zjevně se těšil, až mne, postaršího pána, on zdatný sportovní padesátník setřese a někde ztratí. Podařilo se mu to během několika hodin jen jednou, když projížděl jako první křižovatku tak jasně na červenou, že by mne asi osmkrát zavřeli, kdybych se tam vřítil za ním. Rozum zvítězil nad mou ješitností a zastavil jsem.
Projeli jsme ulice, hlavní třídy, objeli památníky a parky a okolo Bílého domu ze všech stran, proplétali se lidmi i auty i autobusy. Ovšem jakmile hustota lidí byla vyšší, šli jsme pěšky a kola vedli.
Opět mne zaujala úcta k jejich nedlouhé historii, svobodě a těm kdo o ní bojovali. K památníku obětem II. světové války přijede téměř každou sobotu autobus s veterány II. války. Občanské sdružení, které se tomu věnuje, shání peníze a veteránům určitého státu zaplatí cestu – letadlo, autobus atp. Byl jsem tam ve chvíli, kdy bus přivezl veterány ze státu Ohio. Zajel co možná nejblíž a odtud je na invalidních vozících vezli k památníku. Náhodní návštěvníci stáli ve špalíru a tleskali. Mladí, staří, někdy stiskli ruku. Myslel jsem na pana Jančíka, který prošel se Svobodovou armádou Duklou a došel až do Prahy. Nevím, připravili jsme my, ti osvobození, pro něj něco, čím bychom mu projevili úctu a poděkovali? I jako starému pánovi? A samozřejmě mnoha dalším. A přitom je to tak jednoduché. Triviální. Sehnat peníze na dobrou věc a přivézt lidi…. Nechci rozvádět, jak jsme poděkovali letcům z Anglie a dalším…
xxx
16. října 2014
Od 9. do 12. října jsem byl v Annapolis. Čas to byl klidný, v neděli jsem byl na obědě u manželů, paní Gundel je Němka, z rozbombardovaného Berlína se jako holka stěhovala s čtyřmi sestrami a maminkou do Hamburku a pak do Stralsundu. Tak jsme se zasnili, jak je Stralsund a Rujána krásná. Její otec narukoval, a v roce 1942 ho prohlásili za nezvěstného. Pak šla jako au pair do USA a našla si zde manžela… Byla ráda, že můžeme povídat německy. Dost se mně to v hlavě motalo, zas tak snadné to najednou nebylo.
V pondělí 13.10. jsem letěl z Baltimore do Charlotte v Severní Carolina a odtud do Montreat. Je to v horách asi jako Krkonoše, velké církevní středisko, asi 300 účastníků, kurz je o tom, jak jednat s lidmi, co hledají spiritualitu a k církvi mají nedůvěru. Zajímavá myšlenka ,centrální – spiritualita je osobní, religiozita i křesťanství – komunitní.
V letadle na sedadle na mne zbyl Washington Post. Veselé čtení to nebylo. Jak může být členem NATO stát, jehož premiér, nějaký Sobotka, vydává primitivní prohlášení o tom, že sankce proti Rusku nejsou nutné. ..Není příjemné číst závěrečnou otázku, proč pak spěchat na pomoc takové zemi a nasazovat všanc životy amerických vojáků, až Putin Sobotkovu zemi obsadí…
Koho zde potkám je velmi přátelský, většina z přítomných byla v Evropě, mnozí v Praze, Terezíně, Lidicích. Závidí nám naše vlaky! Tu není železnice mnoho, a osobní přeprava chřadne, a tak mnozí důstojní pánové touží přijet k nám a jezdit lokálkama křížem krážem.
Dělám si poznámky a píšu deník. Hlavní církevní či teologický dojem je – co máme je výborné, udržujme nerušme. A otevřeme se světu a připojme ke své víře zbožnosti něco z toho, jak ji žijí jinde. V USA nebo Jižní Africe.
Zítra, 16.10. odjíždím autem do Atlanty s panem profesorem Rodgerem Nishioka, který je kromě moudrosti i nesmírně vtipný, připomíná mi kombinaci Šlitra, Jana Keřkovského a Pavlíny Junové. Cesta trvá asi 5 hodin, tak to bude příjemné. Příště z Atlanty!
9.října 2014
Na letišti v Pittsburghu jsem se dozvěděl, že můj let byl zrušen a tak jsem se vrátil zpět na faru a odletěl do New Yorku o den později. Už ne přes Chicago nýbrž přes Atlantu. Do Atlanty jsme však přiletěli se zpožděním. Letadlo do New Yorku, na které jsem měl přesednout, mělo být už hodinu fuč. Naštěstí však byly bouřky a z Atlanty nepouštěli žádný let. A tak jsem to stihnul. V NY na letišti LaGuardia jsem si vzal taxík, který mě dovezl až před dům za 5O dolarů. S velkým kufrem a batohem bych to metrem zvládal těžko, navíc bych moc nevěděl kam přesně, a jak kde přestoupit.
Bydlel jsem u Martiny a Ondřeje Stehlíkových, jsou na mě moc hodní! Ondřej je farářem ve sboru na Manhattenu, sbor má byt pro faráře na rohu Broadway a 96 Street v 17 patře. Být víc v pupku nejen USA už moc nejde.
V sobotu 4.10. jsme jeli do Bethlehem, města, které založili začátku 19. století čeští a moravští bratři a sestry z Hernnhutu kousek od Liberce a okolí. Krásné ušlechtilé městečko, musel to být tenkrát div světa, když stavěli úhledné vkusné stavby a kovárny a koželužny a kostel a knihovny a domy apod. Vkus měli dobrý, barvy jak od Barbory Veselé – šedá tmavozelená až černá, šedomodrá a tmavě červená.
Večer jsem jel na hokej do New Jersey, hráli i s NY Rangers, Jersey vyhrálo 3:0, Jágr gól. Byla to velká zábava, třetina účastníků byly rodiny s dětmi do cca 12 let, žádný alkohol ani hrubost. Jágra mají zjevně rádi.
V neděli byly krásné bohoslužy ve sboru Ondřeje Stehlíka, sbor je otevřen všem, i homosexuálům a je viditelně označen vlajkou, že tomu tak je.
V pondělí jsem šel ráno běhat do Central Parku. Oběhl jsem si ten rybník co tam mají s tím zábradlím či plotem, co je v mnoha filmech, např v Maratonci s 
Dustinem Hofmanem. Pak krom jiného vyhlídkovou lodí z jižního cípu Manhattanu, kolem Manhattanu a kolem sochy Svobody, nádherné počasí. Zpět pěšky centrem téměř až domů.
Večer jsem byl v divadle na Broadway, Fantom opery. Skvělý zážitek. Na závěr se tleskalo jen jednou, ale od plic a podlahy.
V úterý jsem měl rozhovor s místním seniorem, ale co do počtu sborů a lidí spíše synodním seniorem, a s hlavním ekonomem, odpoledne pár metrů od budovy OSN rozhovor se skvělou paní, která je církví pověřená na „hledání“ financí. Velmi moudrá. Peníze hledají „venku“ stejně intenzivně, jako uvnitř církve. To jo, je čemu se učit, pozval bych jí do Čech, aby přednášela. Nebyla proti, naopak! Loučila se slovy – mnozí lidé v USA jsou štědří a chtějí dát peníze a já jim umožním, aby si splnili svou touhu.
Pak jsem dojel na konečnou metra A, a byl na otevřené velké pláži Atlantiku. Uf. Krása!
Ve středu mne Ondřej dovezl do Princetonu, kde je univerzita a také teologický seminář, který patří církvi. Rozhovor s profesorem pro misii se záměrem jak vzkřísit křesťanství v starých tradičně křesťanských zemích, pak s prezidentem semináře, dále s ředitelem nově otevřené knihovny, účastnil se studentských poledních bohoslužeb a byl hodinu na přednášce praktické teologie. A taky mne pozvali na oběd.
V tomto semináři přednášel v době 2. světové války J. L. Hromádka. Staří pánové – knihovník a profesor pro misii – to jméno znali, osobně ne. Z mladších ho neznal nikdo, ani prezident.
Sedím v krásné knihovně, čekám na Shana, který mne odveze na nádraží do Trenton, odkud pojedu vlakem Přes Philadelphii do Baltimore, kde mne budou čekat z Annapolis, kam se po čtrnácti dnech pozdě večer vrátím. Rád!
xxx
1. října 2014
Je středa, v sobotu jsem přijel do Pittsburghu. Krásné město, dvě velké řeky se spojí v jednu a ta se jmenuje Ohio a začne svou cestu. Je to prý nejlepší místo v USA k žití, není moc velké, a je tu všechno. Krásné husté listnaté lesy všude kolem. V neděli po bohoslužbách mně půjčili auto, ukázali na mapě kde parkovat a pak jsem šel v krásném listnatém lese dvakrát jeden okruh, celkem asi 8 km v lese. Neztratil jsem se a auto zase našel. Pořád jen sedím nebo chodím sem tam, už to bylo třeba.
Bydlím na faře velikánského sboru, Pittsburgh má asi 400 000 obyvatel, trochu větší Brno, a kromě spousty dalších církví zde má ta moje hostitelská Presbyterian Church 145 sborů! A ve většině troje bohoslužby za neděli, v některých až 300 lidí.
Hodně se mě ptají na to, jak lidé v Čechách vnímají situaci na Ukrajině, jak se nám žije po roce 1989, vědí toho o nás překvapivě mnoho, také díky bohatým církevním kontaktům v minulosti i v současnosti. Jsou rádi, že USA zaútočilo na islamisty. Oni žijí mnohem více světem, mnozí byli v Africe nebo Asii, jejich děti tam studují nebo pracují. Objevila se tu zpráva, že náš prezident měl říct, že to na té Ukrajině není tak vážné a premier že řekl, že se zatím naše republika nezapojí do akcí proti islamistům. To vůbec nechápou, ptají se mě proč, a já nejsem schopen to vysvětlit, než že se za ně stydím. Je to jako bych řekl, že gauneři kteří loupili ve dvou vedlejších vesnicích mne nezajímají, protože jsou zatím teprve na začátku naší ulice. Ach jo.
Zítra, 2.10. letím z Pittsburghu s přestupem v Chicagu do New York City, tak se ozvu. Co jsem tady tak je pořád hezky, příjemně teplo, jen jednou pršelo v noci. Ahoj!
xxxx
21.09.14 neděle
Nedělní provoz v kostele a sborových prostorech od 
půl deváté do šesti večer, ale to neabsolvují všechno titíž, to se různě – asi – střídají. Snad to do konce pobytu pochopím. Od půl desáté do půl jedenácté jsem byl na meditaci s rozhovorem před bohoslužbami, asi dvacet lidí, taková nedělní škola pro dospělé. Laici to vedou sami, ptali se mě jak přísně se u nás dodržuje nicnedělání v neděli. Pak kafe, od jedenácti bohoslužby, dva křty, pěkné. Nebylo to laciné, ani žádná show, leč nesmírně srdečné. Myslím se tam cítili dobře i námořníci a námořnice co tam byli, celkem nás bylo myslím 150. Přivítali mne a pozdravili. Dlouhé ohlášky měli pěkně vytištěné, se všemi podrobnostmi, mejly, www odkazy, časy, ciframi. Bez chyb, pěkně graficky. Při bohoslužbách nic už neříkali, jen ryze osobní věci. Asi je to dobrá cesta, švihu bohoslužeb to prospěje.
Odpoledne jsem si udělal dlouhou procházku kolem přístavu, stihl jsem podle mapy asi desetinu.
22.09.14 pondělí
Dopoledne návštěva nemocnice v Annapolis s kaplankou Ann Herndon. Nemohou mít křesťanské bohoslužby, číst z písma, spíše jen duchovní útěcha všech – pacientů, rodin, personálu. Nemají klasickou kapli.
Odpoledne návštěva baptistického supercentra, které se jmenuje – Riva Trace Baptist Church. Je to za městem, postavené na zelené louce, od bazénu přes školy a sály, a kuchyně, vše.
Večer u Marka Morana, veterána z Vietnamu.
Ztratil jsem klíč od bytu, přijela sekretářka a dala mně náhradní. Ale volali jsme Genne kde jsem byl na oběd – tam se našly.
23.09. úterý – kromě jiného večer schůze staršovstva, klidné, všichni byli vždy pro.
24.09 středa – ráno mě Jeff dovezl svou doávkou na půli cesty do Cumberlandu, u pumpy mne převzal Mark Stern a jeli jsme do Cumberlandu. Prohlídka jejich sboru – na nástěnce mne přivítaly fotky vsetínského horního sboru, mají partnerství.
25.09. čtvrtek, celý den od 7.30 do 20.45 ve věznici, dva kaplani, Paul Demmers a Galen Beitzel, všude provedli, desítky představování, schůze, bohoslužby dopoledne a večerní ve velkém sále večer, byl jsem v celách, řídící věži, oběd, setkání u ředitele věznice. Večer pro mne zapomněl přijet Bill, věznice je v pustině za městem, čekali jsme s Paulem asi 40 minut pak přijela Judith.
26.09. ráno místní nemocnice, kaplan Charles Shelquist, děsně mlel a hulhlal, rozuměl jsem minimum. Pak dvouhodinové setkání s místní pastorkou Presbyterian church CarolineM. Kelly. Ta mluvila příkladně!
Zítra sobota odjezd do Pittsburgu, kde budu do čtvrtka 9. října.
XXX
Sobota 20.09.14
Ráno přišel Jim Botluk o půl hodiny dříve. Jel se mnou na výlet do Washingtonu. Ortopedická obuv na obou nohou. Autem do New Carllotton a pak metrem. Jim se učí česky, jeho otec osvobozoval Plzeň, děd se narodil v Haliči v Rakousko Uhersku. Místopis Česka ovládá lépe, než mnohý maturant, ví, zda je východněji Vamberk nebo Žamberk… Jen tak mezi řečí povídal, že se učí česky tak, že na internetu poslouchá Český rozhlas Pardubice. To mě podrž, to se dozvím v metru ve Washingtonu. Jemně jsem ho upozornil, aby poslouchal ve správnou dobu, že třeba uslyší mě… Jim je právník, auto má prastaré a je moc hodný.
Washington je krásný, byli jsme kromě Bílého domu a jiných pomníků, Lincoln, oběti válek, i u Masarykova pomníku. Všude přítomná úcta ke svobodě a k těm, kdo pro ni něco udělali. Provoz hustý ale vlídný. Koupili jsme si lístek do busů společnosti, co provozuje okružní jízdy po městě. Zastavuje se u památek, několik linek, je možno vystupovat a nastupovat na kterékoli zastávce do kterékoli linky. Muzeí je tam spousta, nestihli jsme žádné, ale chtěl bych se ještě než odjedu podívat do muzea holocaustu. Míjeli jsme také dům, z něhož vysílal Hlas Ameriky. Jakpak bych si tehdy pomyslel, že pojedu kolem něj, v normální ulici jak někde na Vinohradech.
Cestou zpět metrem k autu v New Carllottonu, ať chci nebo nechci, bylo vidět, kde bydlí chudí a kde méně chudí. Metro bylo v centru plné, černí a bílí a jiní smíchaní přirozeně bez možnosti nějakého třídění. Jeli jsme asi 16 stanic na konečnou, a tam, aniž jsem předtím něco registroval, jsme byli s Jimem a pár lidmi jako bílí v úplné menšině.
pátek 19.9.2014
Absolvoval jsem řadu rozhovorů jednak v největším sboru Presbyterní církve v Maryland, jmenuje se to Woods, a je to neuvěřitelný komplex mnoha farářů, pracovníků, psychologů, terapeutů, s bazénem, tělocvičnou, desítkami sálů atp. Ale to neznamená, že to je něco povrchního, to ne. Má to mou ouctu i když naše sbory takhle – asi – nikdy vypadat nebudou.
Předevčírem jsem byl na synodu v Baltimore, hlavním městě státu Maryland, tak jak u nás, podobní lidé, podobný duch. Včera jsem absolvoval dopoledne sledováním, jak je ve zdejším sboru organizovaná nedělní škola a mládež. No, je to jiný svět. Asi 12 menších či větších sálů zařízených pro práci s dětmi, pomůckami tabulemi, křesly, záchody, dobrovolníky co učí a pečují a hlídají, dva dětské pěvecké sbory. Sbor má 700 členů…
Pak jsem byl na obědě s šaramantní dámou věku někde mezi 55 a 75, netroufal jsem se ptát… A ta má na starosti shánění peněz. Nakonec to bylo celkem jednoduché. Vlastní dary – dávají na salár v průměru asi 2000 dolarů ročně, ale nikdo neví kolik kdo dá jen pokladník. A pak se věnují procesu, kdy vedou lidi, aby pamatovali na sbor v závěti. A daří se jim to.
Počasí je krásné, teplo a ne vedro, obloha dnes bez mráčků, těším se na Washingoton, přidám fotky a dojmy až se vrátím.
Mějte se krásně, važte si toho, co máte, je to dobré! – Svobody, blahobytu, sboru, hezkých měst a přírody a jedni druhých.
Daniel Ž.
Hallo z Annapolis! Jsem v pořádku na místě, vše proběhlo dobře, od ranní cesty autem v pondělí do Vídně – díky manželce, která zvládla zpáteční cestu domů – až po přistání ve Washingtonu. Let byl nádherný, koukal jsem z okýnka na tu krásu, fotky sem dám brzy.
Na letišti mne čekala organizátorka mého pobytu Betty McGInnis, autem mne vezla do Annapolis, což jest asi čtyřicetitisícové město hodinu a půl jízdy z Washingtonu k Atlantiku. Vzala to přes centrum Washingtonu, kolem Bílého domu, ale Barack asi nebyl doma nebo co. Ale dojem krásný. To jo.
Bydlím v ndherném starém domku jak z magazínu, mám pro sebe celé první patro.
Včera jsme byli na večeři v mořské restauraci, specializované na kraby. Tak jsem si ho dal, docela dobré. Ale paní Betty pravila, že nejlepší jídlo na světě je beztak vepřo knedlo zelo. No nevím, krabi jsou taky dobří…
Za deset minut přijde místní pan farář a ukáže mi co a jak zde žijí. Zase se ozvu a dodám foto.
Ahoj všem, DŽ
